26.5.2019 | Svátek má Filip


ROZHOVOR: Jen tak spokojeně mlčky civět

8.1.2019

Guinnessova kniha rekordů: Ladislav Jakl stojí v čele nejstarší stolní společnosti na světě!

Je to právě rok, co jsme spolu na stránkách MY otevřeli „českou hospodu“. V prosincovém čísle jsme po krásných výletech za pivem po naší vlasti do ní zase usedli, abychom si připomněli, že i společným pitím zlatavého moku lze „obrozovat“ národ. A jestli se nepletu, tak vy ho touto cestou „obrozujete“ také už nějaký ten pátek… Tušíte, v které české hospodě jste byl za svůj život nejčastěji?

No, nevím, jestli můžu o sobě tvrdit, že někoho obrozuji. Spíš se snažím pečovat o to, aby se lidi potkávali, aby prožívali zajímavé chvíle pospolu a nezalézali jen do domácí izolace. Když mě někdo někam pozve, snažím se nehledat hloupé výmluvy a pokud možno přijít. A k tomu každou chvíli něco pro druhé pořádám sám, aby se lidi po čase viděli, popovídali si o světě a třeba i něco společného naplánovali.

A hodně z toho všechno probíhá pochopitelně v hospodách, jsme přeci v Česku. Pocházím z Chebu, tam jsem chodíval do Hradního dvora (už neexistuje) a na Rychtu (už neexistuje). Odešel jsem do Prahy v roce 1979, ale po celých těch 40 let jezdím na ten svůj „Západ“ vždy přesně čtyřikrát do roka a vždy se snažím nějak se napojit na místní život, i když už je hodně věcí úplně jinde.

Po příchodu do Prahy jsem měl svá kultovní místa hlavně ve slavné pivnici U Malvaze (už neexistuje) a V koutku (už neexistuje). Ale už dlouho je mým pevným bodem ve vesmíru pivní bar Magister Kelley v Rejskově ulici. A jestli tuším, ve které hospodě jsem byl nejčastěji, mohu směle odpovědět, že nejen tuším, ale přesně vím. Nedávno jsem totiž s přáteli oslavil 30 let, co sem chodím každý čtvrtek. A nejen to. V roce 1991 jsem propadl poněkud pošetilé vášni: od té doby si co čtvrtek eviduji účast u svého stolu. A je to už docela dost let, kdy se díky tomu mé čtvrtky oficiálně dostaly do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší stolní společnost s doložitelnou nepřetržitě evidovanou účastí na světě. A protože vlastně téměř nikdy nechybím, mohu na tu vaši otázku odpovědět dost jistě. A k tomu bylo hodně návštěv před touto evidencí a také mimo čtvrtky. Budou to tak dva tisíce večerů.

Já žasnu – nejstarší stolní společnost na světě?! A to se tam scházíte pořád se stejnou partou?

No to je právě na tomhle čtvrtku to hlavní: vůbec to není „stejná parta“. Kouzlo je v tom, že na rozdíl od jiných společností, které se obvykle zformovaly jinde a pak se teprve dohodly, že budou společně chodit pravidelně někam do hospody, naše čtvrtky vznikly úplně jinak. Prostě jsem se jednoho dne rozhodl, že tam budu každý čtvrtek chodit sám, nikdy nevynechám a poskytnu všem jistotu, že mě tam najdou. A budu to říkat lidem, které budu potkávat a které bych rád viděl. A jak jsem šel životem, vždy jsem to řekl někomu jinému. A kdo chtěl, ten přišel. A vždy mě tam našel. A kdo chtěl, přišel opakovaně. Někdo přijde jednou za rok, někdo pár let chodí každý čtvrtek a pak se deset let neobjeví. Ale hlavně se většina lidí pozná až tam na místě. Je to otevřená společnost, kde je vítán každý, koho pozve kdokoli z účastníků. A každý přinese svou odlišnou zkušenost, prožitky a vidění světa. Jasně že v každém období vykrystalizuje jádro lidí, kteří chodí nejčastěji. Ale třeba za pět či deset let se to jádro pomalu úplně promění.

Máte si vůbec ještě o čem povídat, když se vídáte každý čtvrtek?

No jistěže. Vždyť není povinné pořád něco řešit. Kdysi mezi nejvděčnější témata patřily ženy, pivo, muzika, sport. Dnes si přátelé spíš ukazují fotky vnoučat a vyměňují si své kuchařské nápady. Ale vůbec nejosvědčenějším tématem je v našem věku zdraví. To někdo u stolu praví: dnes ráno mě zas vzaly záda… a už to jede. Ten si postěžuje na tuhle bolístku, ten na jinou. Myslím, že takhle to mají skoro u každého stolu ve skoro každé hospodě u nás.

Takže politika je u Kelleyho tabu?

Ve správné hospodě není tabu nic. Ale setkal jsem se s mýtem, že se u Kelleyho scházejí nějací politici či novináři a něco tam spolu plánují, řeší či kují pikle. Tak to nikdy nebylo. Chodí tam normální lidé jako do každé jiné hospody. Jasně že občas padne slovo i o tom, co se děje kolem nás, co koho upoutalo v novinách nebo v televizi. Jako v každé hospodě. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mě politická témata v hospodě spíš unavují. A moc legrace kolem nich nebývá. Ale jistěže přijde někdy řeč na to, jak se svět mění a jestli je to vždy dobře. Profesně, vzděláním i věkově to tam bývá velmi pestré, pestrá jsou tedy i témata a postoje. Ze všeho je ale nejdůležitější, že se člověk vidí s milými lidmi, protože nic cennějšího v životě nemáme. Lidé kolem každého z nás se někdy ztrácejí či vytrácejí. To zná každý. A s každým takovým vytracením život zchudne. Proto si je třeba vážit každé chvíle v dobré společnosti.

A proč jste si pro tento účel zvolil právě tuto hospodu?

Tu hospodu jsem znal ještě dřív, než jsem přišel do Prahy. Jezdil jsem na Pražské jazzové dny, jejichž některé koncerty se odehrávaly naproti v hale na Folimance. Po příchodu do Prahy na studia jsem do ní občas zašel, oslavil v ní třeba své pětadvacetiny, dvakrát jsem pak dokonce velmi blízko ní bydlel. Až pak v tom roce 1988 jsem ale získal pocit, že mé vazby z mládí se hodně přetrhaly. Přemýšlel jsem, jak je navázat, a abych usnadnil přátelům se vzájemně znovu najít, určil jsem to místo a pevný den v týdnu. Vlastně jsem si původně myslel, že sem přestěhuji své různé poztrácené party ze staroměstských hospod. To se ale nakonec nikdy nestalo a tak nějak samovolně vzniklo úplně něco jiného. A já to po těch letech považuju za velikou hodnotu. Tak proč si ji kazit politikou, že…

Nyní chápu, proč máte k této pražské hospodě tak niterný vztah – že to není jen o dobrém pivu či dobře uleželých utopencích. Smím se zeptat, kolik lidí vás už u Kelleyho navštívilo?

Smíte a já rád odpovím. Od doby, kdy účast eviduji, to už bylo dohromady 1200 lidí, kteří přišli aspoň jednou. Víc než třicetkrát jich přišlo sto. Kolik tam vzniklo (a možná i zaniklo) vztahů, to už vám nepovím. Ani to, kolik tam bylo vymyšleno zajímavých akcí či nápadů.

Hospodu dělají lidé. Ale ono je to i naopak. Hospoda utváří lidi a vztahy. Já jsem si lidi, kteří se tam sejdou, nevybral. Nemohu ovlivnit, kdo tam zrovna přijde, kdo přijde častěji a kdo třeba chodit přestane. To je jen a jen na každém z nich. Mají svou vlastní motivaci. Proto je přátelství se všemi opravdové, nikdo ho nemodeloval, není utvořeno kolem pracoviště nebo sportovního klubu, nikdo si nebyl „souzen“ jinými okolnostmi a pak si na něj zvykl. Tady se každý mohl rozhodnout a každý se i co čtvrtek rozhoduje. Pokud je tou čtvrteční volbou Magister Kelley, každý ví, proč a za čím přišel. Za lidmi. Za přátelstvím. Za legrací i za pocitem vzájemnosti. Vím, že jsou to patetická slova, která se do hospody nehodí a u stolu by mě za ně nejspíš vzal někdo půllitrem. Ale abych to popsal někomu, kdo to nezažil, jiná slova mě nenapadají.

A co by se stalo, kdyby se některý ten čtvrtek vydal ke Kelleymu potulný a zvědavý čtenář MY, který by vás chtěl pozdravit?

To se stává často, že tam zabloudí člověk mimo jakékoli okruhy známých. A nebývá s tím žádný problém. Ani lidé, kteří chodí docela často, se navzájem všichni neznají, mohou se míjet i léta, je normální tam sedět vedle neznámého člověka. Ale dodal bych dvě malé podmínky. Zklamáni bývají jednak ti, kdo za každou cenu chtějí komunikovat pouze se mnou a ostatní návštěvníci je nezajímají. Já se nemohu nikomu exkluzivně věnovat, pozornost patří všem. Nový příchozí musí mít ochotu komunikovat s kýmkoli. A zadruhé: zklamáni bývají i ti, co si přinesou jediné téma a jen o něm si chtějí povídat. Tím ale brzy ostatní unaví. Každý musí mít ochotu povídat si o čemkoli, co zajímá ostatní. A dodám ještě jednu věc: láska k pivu není podmínkou. Mezi časté čtvrtečníky patří i tři absolutní abstinenti a také několik dalších, kteří pivo vůbec nepijí a preferují jiné alkoholy. A ještě: nejde o žádný debatní klub. Někdy není nad to, než si spokojeně mlčky civět a vychutnávat atmosféru okamžiku.

Takže všichni teď hurá do hospody?

Nemyslím, že musí každý nutně pravidelně chodit zrovna do hospody. Ani nemyslím, že musí pěstovat své každotýdenní rituály. Ale jsem si jist, že snad víc než kdy jindy je dnes třeba mít své pevné opory v kalendáři, cokoli, o čem vědí lidé kolem nás a co jim dává jistotu, že na některé věci je spolehnutí a že některé věci přetrvávají a lze se k nim vracet.

Ptal se Michal Semín, časopis My, leden 2019

Převzato z LadislavJakl.cz



Diskuse


I. Hendrych
17:12
8.1.2019

počet příspěvků: 3, poslední 8.1.2019 05:12









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.