25.8.2016 | Svátek má Radim






ROZHOVOR: Dožiji se sedmdesáti sedmi let

29.10.2009

Rozhovor s Miloslavem Švandrlíkem

Miloslav Švandrlík (1932) byl nesporně žijícím klasikem českého humoru. Nedoučil se instalatérem, nedokončil DAMU (1951-52), krátce byl asistentem režie v zájezdovém Vesnickém divadle a brzy po vojně, kterou absolvoval jako „pétépák“ na Zelené Hoře u Nepomuka (1953-55), se stal spisovatelem z povolání.

Vytvořil pověstnou dvojici s kreslířem Jiřím Winterem-Nepraktou (1924), knižně debutoval sbírkou mikropovídek Z chlévů a bulvárů (1960), ale proslavil se až autobiografickým románem Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (1990), jehož první vydání (1969) zůstává neúplné. Zbytek vyšel až roku 1975 ve Švýcarsku a když započítáme i knihy M. Miltnera (1981) a M. Bezoušky (2003), na výše zmíněné „dva díly“ navázalo do roku 2003 přesně 15 dalších pokračování završených svazkem Nesmiřitelný Terazky. "Baroni" tedy dosáhli šestnácti, respektive sedmnácti částí.

Celý náklad Švandrlíkových Hrdinů a jiných podivínů byl zničen (1971) a další titul pro dospělé skoro deset let nemohl vydal, nicméně na stránkách dětského měsíčníku Pionýr se normalizací probil „až“ do roku 1976. Počínaje kultovní sbírkou povídek Draculův švagr (1970) byl i zručným tvůrcem hrůzostrašných knížek, ale nejpočetnější skupinou jeho děl jsou ta pro mládež. Více o nekonečných sériích knih se žáky Kopytem a Mňoukem a s hororovými náměty počínajících Draculovým švagrem zde a zde.

V jednom starším rozhovoru jste zdůraznil, že se toho dá nejvíc napsat, „když člověk pracuje pořád“, a tak se chci zeptat, zda se náhodou nepovažujete za workholika respektive grafomana, v dobrém slova smyslu?

Workholik určitě nejsem. Grafoman možná, ale jenom tehdy, když o mé psaní někdo stojí.

V jednom z posledních svazků povídek o žácích Kopytu a Mňoukovi (ten první vyšel už roku 1973) vystupuje pod vlastním jménem a v reálné profesi i váš současný nakladatel. Není to trochu patolízalství?

V Jihlavě je zcela unikátní zájem o malý fotbal a pan Janda je zaníceným činovníkem. Předpokládali jsme proto, že tahle knížka zaboduje právě mezi jihlavskými čtenáři. Mimochodem, Neprakta mi v ní zase vyčetl větu: „Na druhém konci telefonu se ozval třaslavý mistrův hlas.“

Což mi připomíná vaši starší povídku Přepadení malíře Neprakty (knižně až 1999), v které si to rozlícení Kopyto s Mňoukem vyrazí s vaším přítelem vyřídit ručně přímo do Cukrovarnické ulice v Praze-Střešovicích, aby ho tam lechtáním donutili k přísaze, že jim konečně začne malovat menší nosy, jenže když se do Winterovy vily vloupají, jiní kluci zrovna ze spoutaného výtvarníka vynucují právě jejich adresy. A tak Kopyto a Mňouk Nepraktu zachrání ve chvíli, kdy pochopili, že je delší nosy na obrázcích vlastně maskují před přemrštěným zájmem čtenářů... Ačkoli zmíněný pan Janda pečlivě čísluje knihy s těmito mladíky od Sázavy, svazek Unesli Mňouka, Baskerville! (1992) se ze seznamu vytratil. Víte o tom?

Tahle knížka vyšla původně v jiném nakladatelství a pro reedici se zdá Jandovi příliš tenká. Pokud ji vydá, chtěl by přidat ještě nějakou kratší prózu.

To asi nebude problém, ne? Už jste ostatně v téže edici něco podobného vyzkoušeli a po čtyřech povídkách přidali za romány Kopyto, Mňouk a keltští duchové (2002), Kopyto, Mňouk a hromada zlata (2003) a Kopyto, Mňouk a Stříbrňáci (2003) a po dvou i na konce publikací Kopyto, Mňouk a náměsíčníci (2004) a už zmíněné Kopyto a Mňouk v jihlavských katakombách (2004)... To je dnes, jenže vždy jste takovým tempem knížky chrlit nemohl. Jaké to bylo, když vám Kopyta a Mňouka v časopise Pionýr po deseti letech vycházení dokonce zatrhli (1975)?

Soudruzi mi toho zatrhli víc, takže tohle už jsem považoval za maličkost. A začal jsem, jak víte, hned psát „náhradní“ Sourozence od Stříbrné želvy (Pionýr 1975-76).

Jenže i mezi ně Kopyto s Mňoukem brzy vstoupí. A to jako detektivní „rádcové“ titulních hrdinů Filipa a Klárky.

Ale tím už to opravdu skončilo.

Ano, vím, a vyšly už jen čtyři velmi volně s cyklem vázané povídky „Bičiště a hejkal – přeborníci v dějepise“ (1976), ale chci se zeptat na tohle: V měsíčníku Plž (10/2004) jsem před časem vyjádřil přesvědčení, že jsou Kopyto a Mňouk inspirováni knížkou Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1946). Ta je jakýmsi „kladivem na rusalky“, zatímco vaši nezbedníci naopak. Ti jsou spíš antikladivy a bubákům se tu dává právo na život...

Snad, jenže knížky Josefa Jahody bohužel neznám.

Vytýkali vám někdy přítomnost fantastických prvků v Kopytu a Mňoukovi? Hned první povídka Oběť potoka Brumbalce (1965) je značně fantaskní, ale následující už se přimkly spíš k realitě, abyste se až po revoluci odvázal...

Spíše než fantastika mi bylo vytýkáno znevažování učitelského stavu (viz pedagog Pěnička). A taky to, že Kopyto s Mňoukem, ač v Pionýru, nebyli pionýry.

Vytýkali vám (například právě učitelé), že v kreslených seriálech zasazujete mamuty a dinosaury k sobě, do téže prehistorické epochy? Vždyť i ten milý brontosaurus Punťa jednou omylem zalehl stádo mamutů!

Můj pravěk je úplně jiný, než jak ho líčí vědci, a v poslední době dokonce připouštím, že dinosauři byli pestří jako papoušci a kukali.

I to je možné. Nicméně když ve vašem pestrém komiksu Sek a Zula (o pravěkých sourozencích) radí inteligentní papoušek PRALIDEM, co mají dělat, aby se z nich už konečně vyvinuli LIDÉ, zabijí ho a zbaští. Je to snad vaše filozofické poselství proti pokroku a přímluva za setrvání v ideálním ráji Adama-Seka a Evy-Zuly?

Tehdy jsem právě zpracovával soudničku pro televizní seriál Potyčky s paragrafem. Zloděj ukradl vzácného papouška za několik tisíc a s kamarádem si ho upekli jako kuře. Ihned mě to inspirovalo.

Má generace Seka a Zulu v dětství moc milovala. Od roku 1968 vycházeli v časopise Ohníček (poprvé se vynořili jako kreslený vtip o dvou obrázcích na aprílové obálce) a také ve dvou výborech (1971, 1994). Obdobným časopiseckým seriálem však byli už američtí Flinstoneovi (od 1960). Ti se vám stali podnětem?

Ani tohle dílo bohužel neznám.

A proč je vaše paní v Sekovi a Zule zachycena jako velevosa?

Možná jsem jí chtěl udělat radost.

Tento seriál kreslil Neprakta, ostatně jako všechny vaše – kupř. i Bufa a Loru (Pionýr 1974-75) o jezevčíkovi a papoušici. Nepřepadla Jiřího Wintra někdy nechuť ke komiksům a nezdály se mu neúměrně pracné?

Kdepak. Neprakta komiksy miloval a sám je chodil do redakce nabízet.

A svého času kryl svým jménem i texty vašich fórů?

Ano. Protože někteří redaktoři se mého jména báli. Takže například knížka vtipů 929krát Neprakta (1984, vydavatelství a nakladatelství Práce, odpovědná redaktorka Jana Pecharová) skutečně vyšla jen pod Jirkovým jménem... Ale honorář mi neupřel.

Po převratu se všechno změnilo. Vyhlásil jste, že už publikování krátkých povídek omezíte a vrháte se do intenzivního vydávání knih. To jste splnil. Bohatě. I jen Kopyto s Mňoukem jsou dnes díky tomu tou vůbec nejdelší sérií dětských knih v historii české literatury (rovných čtvrt sta svazků). Píší se snadno?

Oni přežili dobu svého zrodu, bohužel... Asi o padesát let... A stejně tak ji přežily i ostatní postavy těch příběhů, a tak mívám dost práce s jejich ukotvením v současnu, a právě při tomhle ukotvování mi delší příběhy vyhovují mnohem víc...

Zato v oblasti hororu naopak produkujete krátké povídky dál, a jak pilně. Čas od času je vydáte i knižně. Loni vyšel zatím nejobsáhlejší soubor nazvaný 100 nejlepších hororů. Televizní seriál Draculův švagr však zůstal u pouhých pár epizod. Chystá se pokračování?

Teď právě vychází dalších třicet hororů – nebo, jak jste napsali ve Tvaru, „spíše horůrků“, a to pod názvem Markýz de Sádlo... Další připravuji na podzim a Martin Bezouška už některé dramatizuje a vyjednává s televizí.

Od Neprakty mimo jiné víme, že jste i vy sám jeden čas dost holdoval sledování hororů v televizi. Ještě to pokračuje?

Rozhodně mám horory rád, ale i jako čtenář.

Odmalička?

Ano.V dětství jsem hltal pohádky bratří Grimmů, Erbenovu Kytici a taktéž mnoho brakové literatury s touto tematikou.

Jmenoval byste i další své oblíbené spisovatele a humoristy? Vzpomínám, že jste se kdysi hlásil ke Grahamu Greenovi.

Osobně jsem měl rád Zdeňka Jirotku, za „strejčkem“ Václavem Lacinou jsem jezdil do domova důchodců v Rožmitále, ale nejraději jsem opravdu četl Moje cesty s tetičkou od Grahama Greena (1904-1991)...

V závěsu pak byl Evelyn Waugh (1903-1966) s Drahými zesnulými (1948, česky časopisecky 1957) a povídkář Munro-Saki (1870-1916).

Vraťme se však k televizi. Jste spokojen s novou Herzovou verzí Černých baronů? Četl jsem na ni různé názory, ale sám ji vnímám jako ve svém žánru mistrovské dílo a navíc mi Vlastislav Toman z ABC (a kdysi i redaktor Rudé zástavy, kam jste přispíval) řekl, že jste tenkrát dost odpovídal představě o Švejkovi. Nu, a Radek Holub pojal Kefalína jako Švejka.

S Jurajem Herzem jsem to nekonzultoval. Ale při návratu z vojny jsem vážil pouhých čtyřiapadesát kilogramů, obstojně jsem hrával na levém křídle a v životě si nedal vlastní gól, jak se pouze dočtete v Černých baronech... Tloušťka mě překvapila až přibližně ve třiceti letech.

U Baronů bych si ještě rád něco upřesnil. Jejich pátý díl Kam to kráčíš, Kefalíne? (1999) vyšel poprvé pod názvem Poručíme větru, dešti... (1991). Jejich šestá část Růžové sny pilného hňupa (1999) byla původně vydána jako Ještě máme, co jsme chtěli (1991). Měly takovéto matoucí změny důvod, anebo šlo o rozmar?

Šlo o iniciativu nakladatele, který tvrdil, že písně, jejichž názvy jsem použil, už mladá generace vůbec nezná.

Což je fakt. Nicméně v prvním případě se titul onoho „hitu“ aspoň zachoval jako úsloví. Zajímají mě však nejvíc vaše dětské knihy, a tak se závěrem vraťme do Posázaví, ke Kopytu a Mňoukovi... Miloslav Šimek (1940-2004) vydával od roku 1972 v Mladém světě vtipnou odpovědnu Pedagog ve výslužbě - ale otevřeme-li Pionýr let šedesátých, tak shledáme, že i vaši dva rošťáci tu vedli takovou odpovědnu (a na rozdíl od povídek ještě knižně nereeditovanou). Co myslíte, inspiroval se Šimek vaším nápadem?

Myslím, že jsme oba už jenom navazovali na předtím zrušenou odpovědnu Miroslava Horníčka v Dikobrazu.

Měl jste Šimka rád? I jako spisovatele?

Se Slávkem jsme se setkávali téměř třicet let a byl i na mých šedesátinách a já na jeho. Škoda, že to nakonec takhle pokazil...

Teď se mi vybavuje i vámi zmiňovaná zkušenost se spaním, kterou jste získal až s léty psaní. Totiž ta zkušenost, že sny nebývají literárně použitelné. Existují výjimky? A zdává se vám toho hodně?

Zdává se mi spousta nesmyslů, ale za nesmysly je považuji až dodatečně v bdělém stavu. A někdy taky ne.

My ovšem netušíme, odkud sny přicházejí, a tušíte vy, pane Švandrlíku, odkud se našel váš ZCELA výjimečný smysl pro humor? A našel se už v dětství? Už tehdy jste dokázal bavit?

Jako dítě jsem byl kašpar. Hodně. Hrál jsem na besídkách, při táborácích a v ochotnických kabaretech. Skládal jsem posměšné říkanky a psal svému otci-komikovi kuplety. Později jsem na to navázal a ještě dnes alespoň paběrkuji.

To já když vyrůstal, tak jsme čítali vaše povídky, komiksy i fóry z „Dykouše“, nad nimiž mi otec jednou začal zcela vážně tvrdit, že vy - „a ten Švandrlík od Baronů“ - nejste jedna a tatáž osoba... Protože, proč ne? Protože jinak byste přece nemohl publikovat. „Ne, TOHLE je nějaký JINÝ Švandrlík,“ rýpal táta palcem do stránek Dikobrazu. Necítil jste v sedmdesátých letech opravdu podobnou schizofrenii?

Za normalizace mě naštěstí někteří lidé podrželi. Byl mezi nimi i Jindřich Bašta, šéfredaktor Dikobrazu. A jinak jsem se udržoval nad vodou hlavně díky své nadprodukci a neúnavnému obtěžování známých.

Neprakta vaši povahu charakterizuje slovy: „On všecko odkývá, a pak to stejně udělá po svém.“ Nelhal? Je-li to tak, nepřinesl jste si to z vojny? A není snad tato metoda koneckonců jedinou šancí, jak v tomhle světě přežít?

Puškin doporučuje: „Být k chvále lhostejný i ke klevetám lůzy a s hlupákem se nehádat!“

Já se nehádám vůbec s nikým, byť by šlo i o vyložené vzdělance. Ušetřil jsem tím spoustu času.

Přeji vám hlavně zdraví... A ptám se: Budete mít ještě co psát, až se v onom zdraví dožijete sta let (jak všichni doufáme)? Nosíte v hlavě ještě hodně plánů?

Plánů?

Už dlouhá léta se snažím pokojně umřít. Moje zesnulá žena mi přesto ve snu předpověděla, že se dožiji sedmdesáti sedmi let. Každý rok navíc bych proto pokládal za horor a naschvál prozřetelnosti.

Děkuji za rozhovor

Z několik let starého literárního časopisu Tvar.



Diskuse


ADA
9:40
3.11.2009

J.G. Pašek
20:17
29.10.2009

KHB
12:10
29.10.2009

JK
10:10
29.10.2009

Fencl
9:50
29.10.2009

Eva
7:51
29.10.2009

FEncl
8:20
29.10.2009

Věra
1:14
29.10.2009

xxx
12:46
29.10.2009

Obdobou
13:01
29.10.2009

Věra
18:11
29.10.2009

Věra
20:27
29.10.2009

To připomíná
8:38
30.10.2009

Titul
10:13
30.10.2009

ADA
9:39
3.11.2009

IF
16:03
8.11.2009

počet příspěvků: 17, poslední 8.11.2009 04:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.