Manžel celou trasu naplánoval a přes internet předběžně zamluvil motely. Měla to být dvou týdenní dovolená, z toho týden v samotném Coloradu. Nejprve pár dnů v jeho střední části, tam, kde jsme ještě nebyli a na zbytek týdne pak vyjet na jeho sever. Do míst, která jsme už znali a kde jsme se těšili na dlouhé pěší túry v tamních státních a federálních parcích.

Doufali jsme, že ještě alespoň částečně zastihneme listí na osikách (aspen trees), které po celém Západě hojně rostou a jejichž podzimní žluté listí tvoří až kýčovitě malebný kontrast proti blankytné obloze a bílým špicím horských velikánů. Byli jsme připraveni i na to, že večer bude v horách zima a vezli jsme s sebou bundy a teplejší obuv. S čím jsme ale vůbec nepočítali, byla nečekaná sněhová bouře, která v celém severním Coloradu a státech nad ním na několik dnů téměř zastavila provoz.

Za léta, co jsme spolu, jsme kromě Aljašky, Hawaje a tří nejzápadnějších US států (Washingtonu, Oregonu a Kalifornie) všechny ostatní projeli, velkou většinu i několikrát. Co do krásy mě nejvíce uchvátily Montana, Wayoming a Colorado. Bohužel tahle horská krása dokáže zahřát pouze duši, tělo se v nich příliš dlouho tetelí silnými mrazy a sníh se drží až do května. A já - čím jsem starší, tím hůře zimu snáším a zdejší alabamské podnebí mi vyhovuje lépe.

Pokud vám někdo bude tvrdit, že během návštěvy Ameriky ji třeba za dva týdny dovolené "celou projel" - je to holý nesmysl, ani kdyby celou dobu frčeli pouze po dálnicích. My jsme dříve byli na cestách vždy nejméně dva týdny, najeli tisíce kilometrů, ale nikdy se nám ji během jedné dovolené nepodařilo objet celou. Když u nás byl předloni bratr s manželkou, udělali si týdenní výlet autem.

Od nás jeli na sever Alabamy (do Huntsvillu), přes Mississippi dolů do New Orelansu a zpět k nám. Ujeli přes 1 500km, ale na mapě USA z vyznačené trasy bylo jen menší okružní kolečko. My jsme nakonec byli na cestě deset dnů a v šesti státech najeli (tedy manžel sám odšoféroval) něco přes 6 000km ( Alabama, Mississippi, Louisiana, Texas, New Mexico a Colorado - všemi tam i zpět, pouze jinými místy).

Jak se jezdí po Americe

Kdo zdejší rozlohy nikdy nezažil, opravdu těžko si je dovede představit. Když tady žijete, brzy pochopíte, proč se o stomílové vzdálenosti mluví, jako že je to "skoro za rohem". Cestování po Americe je taková dovolená za volantem. Chcete-li v omezeném čase shlédnout její trochu větší část, musíte být ochotni polykat nekonečné kilometry a sedět v autě třeba jedenáct hodin skoro v jednom kuse, jako např. my při jízdě Texasem do CO (a i tak jsme v něm museli přespat). Samozřejmě je možno všude letět a pro krátké návštěvy je to ten nejrychlejší způsob. Ovšem pro bližší poznání, jak který stát vypadá a pokochat se nádhernou přírodou, na to se musíte na cestu vydat autem.

Jízda po amerických dálnicích je velice pohodlná, a pokud se dokážete vyhnout velkým městům, je to i jízda bez stresu. Když se městům vyhnout nelze, protože právě do nich máte namířeno, nebo by vás jejich objížďka stála další den či dva cesty, je třeba obrnit se pevnými nervy a mít v autě GPS, které vás s toho silničního mega-preclíku vymotá. Manžel je bravurní řidič, já bych něco takového za nic nezvládla.

Všechny mezistátní dálnice jsou ve výborném stavu, s několikaproudovými pruhy, dobře značené a se službami hned u každého výjezdu. Vždy po určitém počtu mil jsou odpočívadla "rest stops" - parčíky s čistými toaletami, cestičkami k protažení nohou a stolky pro piknik.

Na hraničním přejezdu z jednoho státu do druhého jsou pak tzv. welcome centers - o něco větší parky s nádhernou hlavní budovou, často stylově zařízenou jako reklamu toho kterého státu. Zdarma jsou k dispozici stovky letáčků a brožurek místních zajímavostí, kulinárních specialit, rodinných atrakcí a výběr ubytování. Kdo potřebuje poradit, stačí se obrátit na některého z nejméně pěti ochotných zaměstnanců. Při jízdě po vedlejších silnicích je u hraničních přechodů pouze vítací cedule a čistý rest stop.

Opačnou stranou tohoto pohodlí na dálnicích je dokonalá ztráta identity jednotlivých míst, kterými právě projíždíte. Jsou-li velké vzdálenosti mezi městy, rozdíly jsou snad jedině v teplotě venkovního vzduchu a okolního porostu (palmy, stromy, keře, poušť). Jakmile vjedete do měst (přesněji do jejich ohromné obchvatné směsice silnic), je si všechno tak podobné, že se tomu někdy jednotně říká "Generica", nebo "urban Generica". Prostě, kdyby vám někdo zavázal oči, s autem vás posadil na některou dálnici natož do středu městského silničního okruhu a šátek sundal - asi byste jeli hodnou chvíli, než byste zjistit, ve kterém městě a státě to vlastně jste.

Dálnice lemují ohromné billboardy, stejné autosalony s obr parkovišti nablýskaných aut, stejné a všem známé řetězové restaurace, benzinové pumpy a hotely (motely). Na to vše vás před každým výjezdem včas upozorňují tři reklamní cedule - jedna na restaurace, druhá na benzinové pumpy a třetí na ubytování. Stačí si vybrat to, čemu dáváte přednost a pokud tam právě není ta vaše oblíbená restaurace, pumpa nebo motel, většinou stačí počkat na další výjezd o několik desítek mil dál.

Bezesporu to má svoje velké výhody, protože po celodenním kodrcání si můžete být jisti, že po odbočení najdete rychle vše, co budete potřebovat. Vypotácíte se z auta s jistotou, že hlady rozhodně neumřete a že najdete standardně čisté ubytování v jednom z mnoha motelových řetězců (různých cenových skupin), kde je u většiny v ceně započtená i dobrá snídaně ve stylu švédského stolu. Rychle a bezproblémově se tak přesunete na velké vzdálenosti nebo z jednoho státu do druhého. Ale správnou představu o tom, jaká skutečně Amerika je, si rozhodně neuděláte. Na to musíte z těch mega dálnic sjet na silnice vedlejší.

Začínáme

Cestu jsme začali po dálnici a přes jižní Mississippi dojeli na první noc do Louisiany (jediný stát, který má USA ve jméně). To proto, že jsem tuhle trasu už znali, a protože na nás druhý den čekala dlouhá jízda přes Texas po vedlejších silnicích a chtěli jsem si dát časový náskok. Po dálnici jsme jeli ještě kratší dobu v Louisianě (na její sever) a pak ještě kus v Texasu. Potom jsme z ní odbočili a krajina se začala rychle měnit.

Na projíždění střední Amerikou a Texasem se člověk musí tak trochu psychicky připravit - trochu si přeorientovat mozek. Jinak vám např. jízda napříč středních států US bude připadat hrůzně nudná a nekonečna - pole, pole, milionové hektary nekonečných polí, sem tam farma a nic víc. Když si ale uvědomíte, že projíždíte tzv. "břichem Severní Ameriky" ("belly of NA" nebo také "bread basket of NA") a že všechna ta úroda tuhle zem a velkou část světa živí - ta nuda se změní v obdiv a pochopení.

Ne, nechci aby to vyznělo bombasticky, ale ty rozlohy jsou tak neuvěřitelné a ty lány tak nekonečné, že se ta myšlenka tak trochu vtírá sama. Podobně ohromující dojem na nás udělala část Texasu, kterou jsme projížděli. Kam až oko dohlédlo, se táhla kilometrová pole bavlny, kterou buď právě sklízeli, byla sklizena, nebo na sklizeň teprve čekala. Já o bavlně napíši samostatně někdy později, ale musím říci, že i když jsem věděla, že v Texasu se pěstuje nejvíce bavlny v USA, neměla jsem ponětí, jaké jsou to rozlohy.

Najednou se v mých očích ta naše "ohromná" alabamská pole s bavlnou rychle smrskla na nicotná políčka. Na to, jak se Texasané pyšní s tím, že u nich je všechno větší - alespoň výškou bavlny se naopak může chlubit Alabama. Možná je to odrůdou, nebo výjimečně suchým rokem, ale texaská bavlna kterou jsme míjeli byla zakrslá, sahala mi sotva do půl lýtek, zatímco ta zdejší je mi převážně po pás i výše.

V této části Texasu také v posledních letech vznikly nové druhy "farem" a sice ty větrné (wind farms). Když oblastí projíždíte, nejprve nevidíte ani jednu turbínu, ale najednou začnou přibývat jako houby po dešti. Jsou jich všude stovky, ba tisíce a desetitisíce. Lemují každý vršek, stojí uprostřed bavlníkových polí, jsou vyrovnané v řadách za sebou jako vojáci. Mají mamutí rozměry a krávy pasoucí se pod nimi vypadají jako malé figurky. Přesto, jak už to bývá, místním obyvatelům tenhle přírodní zdroj elektřiny ušetřené peníze do kapes nenasype.

Mluvili jsme s recepční motelu, která se do Texasu přestěhovala z jižního státu Georgie. Tam prý platila 300 dolarů měsíčně za elektřinu (což samo o sobě je hodně za průměrnou velikost domu) a teď v Texasu prý platí 700 za stejně velký dům. K tomu vysoká cena za vodu, drsné podnebí a hlavně vítr, který jí fouká prach i skrze zavřená okna - no paní se stýskalo po stále zelené a levné Georgii.

Druhý den ráno jsme namířili do severní části Texasu, tzv "Panhandle" (držadlo pánvičky) a do New Mexika, kde bavlníková pole postupně mizela a krajina se změnila v náhorní planiny a prérie. Foukal studený vítr a citelně se ochladilo. A zase ty neuvěřitelné rozlohy! To je něco, co žádný fotoaparát a ani žádný širokoúhlý film prostě nedokáže zachytit. Foťák odcvakne jen obdélník prostoru, zatímco vaše oko "vidí i do stran" a spojí se vám to v jeden celek, který vyvolává dost špatně popsatelné pocity - údiv, úctu, pokoru a vlastně i trochu strach (co kdyby se nám teď rozbilo auto).

Jedete po silnicích třeba i hodinu sami samotincí, než potkáte další auto. Po obou stranách máte nekonečné prázdné prérie, jen občas někde v dálce skrytou farmu či lidské obydlí. Signál v mobilu sice je, ale jak dlouho by trvalo, než by pro vás někdo přijel. Nestrachujete se o život, ale spíše o to, že by vám případná porucha mohla zkazit celou dovolenou.

Jediní živí tvorové jsou stáda krav (někdy i koní), občas dost blízko, jindy roztroušené černé tečky v dáli. Toulají se po "range" (jak se těmhle nekonečným prostorám říká) a máte dojem, že se o ně nikdo nestará, snad ani o jejich existenci neví. Přesto bezesporu patří k nějakému ranči (to je zase "ranch") o rozlohách desítek tisíc hektarů, protože všude jsou natažené ostnaté dráty, lemující něčí pozemek. Nikde žádná řeka, jen občas zahlédnete klasický "westernový" větrný mlýn.

Všude na Západě se zdroj vody platí zlatem a určitě i v současné době se o ní vedou prudké sousedské pře. Čím více máte dobytka, tím více hektarů pastvin potřebujete a stáda se tu často počítají na tisíce. Vodních srážek je pomálu a v horkém, suchém létě se pastviny rychle změní na poušť. Krávy musí ujít pořádný kus cesty, než si naplní žaludky nebo než se doplahočí v parnu ke zdroji vody. Proto farmáři svoje krávy před porážkou nejprve odvezou do speciálních výkrmen, tzv. "Feedlots".

Tam v ohromných ohradách krmí až miliony krav po dobu 1-6 měsíců kukuřicí, zrním a podobně výživnou stravou. Teprve, když dobytek získá žádoucí váhu (většinou jí zdvojnásobí), je poslán na jatka. Když jsem tyhle výkrmny prvně viděla v Nebrasce, byl to pro mě dost šok. V děsné zimě a sněhu tam v ohradách stály namačkané statisíce krav a ze mě se málem stal vegetarián. No nestal, ale když jsem teď tyhle Feedlots znovu viděla při zpáteční cestě Texasem, bylo mi z toho smutno.

Stejně tak bych dneska už nešla na romanticky znějící rodeo, které jsem zažila dvakrát. Prvního jsme se zúčastnili zcela náhodou v Montaně, kde zrovna probíhalo. Dodnes si pamatuji, jak tam v aréně jeden kovboj na druhého peprně česky řval "počkej, počkej"! Stejně tak se mi ve westernovém filmu nelíbí, když kovboj (třeba i hlavní hrdina) při chůzi zvoní ostruhy (spurs), upevněnými na patách svých "boots". Není to totiž pouhá paráda, protože jejich zarážením do koňského boku jezdec zvíře popohání (to spur a horse) a mě je vždy líto koně, místo abych ocenila jezdecké umění.

Při projíždění tímto dosud nesporně divokým Západem ("Wild West") nepotřebujete příliš bujnou fantazii k tomu, abyste si na těch nekonečných prériích představili kovboje kterak na svých koních tančí tam a zpět, halekají a švihají koňské boky ve snaze udržet na těch rozlohách tisícová stáda pohromadě. V zimě s vyhrnutými límci a naraženými klobouky, odolávají bičující sněhové bouři a ledovému větru, který na prériích nemá téměř žádné zábrany. V létě zase s šátky přes obličej jako ochranu proti horkému větru, který zalepuje oči pískem mužům i koním. Ten vítr je po celém Západě neutuchající a mám pocit, že kdybych tu žila, asi by mi po čase začalo trvale hučet v uších.

Spodní ocas výše zmíněné sněhové bouře nás zastihl na hranicích Texasu s New Mexikem a nemile nám tak pokazil plány. Při odjezdu z domova, jsme na sobě měli trička a v autě puštěnou klimatizaci. Když jsme o tři dny později vyšli ráno z motelu v New Mexiku, měli jsme na skle auta námrazu, bylo devět pod nulou a fičel ledový vítr. Horské slunce sice sníh z hlavních silnic rychle vypařilo, ty postranní ale zůstaly mokré a hlavně horské průsmyky, kterými jsme chtěli projet z jižního Colorada na sever, byly předčasně a až do jara uzavřeny. Samozřejmě jsme mohli jet na sever po dálnici, ale to nebyl účel naší cesty a parky by tam byly už stejně zavřené.

Colorado

Na hranice Colorada bylo z našeho motelu jen kousek cesty a téměř okamžitě začala krajina "hornatět". A už taková zůstala celou dobu a byli jsme tou krásou obehnaní kolem dokola. Zase jsme projížděli nekonečnými prostory, viděli stáda krav, koní, srnek, muflonů a dokonce v dálce i bizonů. A zase si člověk myslel, že ten dobytek nikomu nepatří, protože na míle daleko nebylo vidět ani střechu domu. Občas ale z cesty vedly odbočky k vjezdu na ranč - někdy obyčejná závora, jindy honosné brány.

Hory, na kterých byl sníh, nebo byly zalesněné, dělaly dojem hladkého povrchu. Ale u těch, kterými byla proražena silnice, nebo tvořily přírodní kaňony a prolákliny - tam bylo jasné, proč se tomuto horskému pásmu říká Rocky Mountains (Skalisté hory). Zase se mi při projíždění vybavovaly obrazy z mnoha westernů, kdy se balvany valí dolů na nic netušící koně a jezdce (ať už ti nahoře jsou bídáci či hrdinové). Však také údolí, kterým jsme sjížděli do městečka Cannon City bylo a je filmaři vyhledáváno, legendární herec Tom Mix tam natáčel nejraději.

Než jsme namířili k našemu konečnému místu v Coloradu (městečku Salida), zajeli jsme se podívat na nejvyšší visutý most světa "Royal Gorge Bridge". Je z něj turistická atrakce a je kolem něho vybudován celý rekreační areál. Byl to neuvěřitelný zážitek. Nejprve jsme se svezli zubačkou na dno kaňonu či spíše propasti přes níž se most klene a při pohledu vzhůru jsem si málem vyvrkla krk. Strží protéká řeka Arkansas, ze které v tuhle roční dobu zbyl takový širší potok. Zato zjara a v létě, kdy jí zase naplní tající sníh se rozvodní v mohutnou řeku, po jejíchž peřejích můžete sjíždět na vorech, gumových člunech či kanoích a to vše se dá půjčit v přilehlých kempech.

Zubačkou jsme zase vyjeli nahoru a šli si přejít most. Už více jak třináct let mě nebyla taková zima jako na tom mostě. Fičelo tam jak na Sibiři a já vítr vůbec nemám ráda. Měla jsem sice na očích ochranné brýle (které jsem si musela nechat i při focení), ale i pod nimi mi tekly slzy. Ovšem ten pohled byl tak úchvatný, že mi za to ty ubrečené oči stály.

Samotný most leží ve 2 000 m. n m a z jeho středu jsme se dívali do skalnaté propasti 320 metrů hluboké a žasli jsme nad tou krásou pod námi i kolem nás. A hlavně nad tím, že most dokázali v roce 1929 postavit za pouhých sedm měsíců. Kromě zubačky a mostu je možné zahledět se do hloubky z oken lanovky. Tu jsme sice časově propásli, ale ani jednomu nám to nevadilo, nedostali by mě do ní ani heverem i když dřív mě lanovky nevadily - ba naopak. Dnes už si prostě života cením více.

Hory

Jakmile jsme v začátku cesty zamířili z jižní Louisiany na sever, krajina začala stoupat v nadmořské výšce, aniž jsme to my, nebo naše auto pocítili. Než jsme ale dojeli do cíle v Coloradu, byli jsme více jak 2 000 m. n m. A to už cítit bylo. Člověk si na řidší vzduch brzy zvykne, stejně jako si zvyknou zvířata. Při normální chůzi po rovině si to nejprve ani neuvědomíte, ale při sebemenší námaze, nebo stoupání ano. V tu chvíli se vám rozbuší srdce a máte pocit, že vám na hruď někdo přilepil cihlu. Je třeba zpomalit, zhluboka dýchat a více odpočívat, než si plíce přivyknou.

Pamatuji se, že před léty bylo možné při průjezdu vysokých horských průsmyků půjčit si na jednom konci kyslíkovou bombu a na druhém jí vrátit. Umím si představit, že starší člověk by s dechem mohl mít určité potíže. Když jsme si ze Salidy udělali výlet do nejvýše položeného městečka - do Leadvillu, pohybovali jsme se ve výšce 3 0943 m. n m, později v průsmyku Fremont dokonce 3 449 m. n m. Kdybychom bývali mohli jet podle plánu severněji, polohy by byly ještě o něco vyšší.

Kdysi jsme se v Německu lanovkou vyvezli na nejvyšší horu Zugspitze (tedy až kam to bylo možné). Tahle hora se tyčí 2 962 m. n m. Takže, když jsme se v Leadvillu procházeli, pomyslně jsme se vznášeli nad Zugspitze a ještě pod námi bylo spousty prostoru. Celá oblast Colorada, kde jsme strávili 4 dny je v horském pásmu tzv. Legends, kde každá z nejméně tuctu hor má přes 4 267 m. n m (14 000 feet). Ty hory jsou opravdu všudypřítomné a nádherné. Možná ale neuchvátí stejnou majestátností, jako jsme zvyklí z Alp, kde se jejich vršky "nebes dotýkají". Jenže v Alpách se na špice díváte více od podlahy, kdežto ve vysoce položeném Coloradu vidíte už "jen" zbývajících tisíc a něco metrů.

Cesta domů

Původně jsme se chtěli vrátit domů severnější cestou, přes Kansas, Missouri a Tennessee. Jenže kvůli sněhu jsme museli změnit plán a tak jsme jeli domů přes stejné státy jako tam, jen trochu jižnějším směrem. Celou dovolenou jsme plánovali tak, abychom se - pokud to šlo - vyhnuli městům. S několika výjimkami jsou si v mladé Americe (z evropského pohledu) města velmi podobná a nás na celé téhle zemi vždycky více lákala krajina, kterou se naštěstí a díky státním parkům a rezervacím nepodařilo dosud zničit.

Krom toho, když jsme před lety byli např. v Aspenu (CO), nebo Santa Fe (NM) - byla to malá krásná městečka a my teď nijak netoužili poznat, jak se rozrostla a změnila (stačily nám k tomu informace v TV a na internetu). Výjimku jsme udělali u městečka Taos (NM), které jsme měli při cestě, i když jsme v něm už byli dvakrát před tím. Poprvé to bylo taková malá, skoro zapomenutá vesnička, z níž jsme se zajeli podívat na typická indiánská hliněná obydlí tzv. pueblos. Tehdy byl do jejich rezervace volný přístup, jen jsme nesměli fotit a jinak narušovat jejich život.

Při druhé návštěvě v r. 92 jsme jen krátce projížděli. Přesto se za tu dobu z Taos stalo velmi "in" místo pro umělce, hudebníky a vůbec lidi, kteří se rozhodli "žít s přírodou". Při naší současné návštěvě se Taos ještě více rozrostlo, na náměstí se prodávaly voňavé svíčky, za výlohami byla vystavená drahá indiánská (a mexická) keramika a tkaniny, stejně jako různé "pravé kopie" (made in China). Návštěva Puebla je teď přísně organizovaná, ale v tomto případě jim to schvaluji, turistický nápor dokáže zničit i větší města.

Stát New Mexiko je jediný, který má na svých SPZ napsáno "USA" a mexický vliv je tam patrný snad všude. Jelikož jsme tentokrát jeli do Taos z opačného konce, než dříve, cestou jsme se znovu zastavili podívat na další známý most nad propastí - "Rio Grande Gorge Bridge". Když jsme k němu jeli prvně v r. 1992, namířili jsme z Taos podle ukazatele, který hlásal, že nejkrásnější ocelový most je asi 20 km daleko. Sotva jsme vyjeli z Taos, obklopila nás prérie - dokonalá placka, bylo vidět na míle daleko. Jenže nikde žádný most, žádné mostní oblouky a už jsme byli přesvědčeni, že ceduli někdo otočil a chtěli jsme se vrátit.

Pak jsme najednou přijeli k mostu s takovým nízkým zábradlím, na úrovni silnice a dost udiveně koukali na ceduli. Teprve, když jsme vystoupili z auta, vkročili na most a přes zábradlí se podívali dolů, věděli jsme, že jsme most našli i s řekou Rio Grande na dně kaňonu. Také tady od naší poslední návštěvy šel život dál.

Silnici rozšířili a přes most teď mohou jezdit i ohromné kamiony. Na jedné straně mostu vzniklo velké parkoviště a hezké místo pro piknik, na druhém konci stály stánky se suvenýry všeho druhu. Tím pádem bylo u mostu mnohem živěji, než při naší první návštěvě. Oproti visutému mostu v CO jsme se tady dívali do hloubky "pouhých" 198m. Ale při každém přejezdu ohromného náklaďáku se celá ocelová konstrukce mostu nepříjemně roztřásla, že jsem se zbaběle a poplašeně chytla manželova ramene.

Když jsme se v Texasu blížili k městu San Antonio, nezbylo nám nic jiného, než zase najet na dálnici. V krásném centru San Antonia jsme už kdysi byli, a tak jsme se jen promotali jeho "Genericou", na dálnici už zůstali a pokračovali po ní až do Houstonu. Manžel prohlásil, že to pro něj byl ten nejméně příjemný a nejvíce stresový úsek celé naší dovolené. Na půl cesty mezi těmito dvěma mega městy jsme si ale přeci jen udělali jednu oddychovou odbočku.

Nedaleko městečka Flatonia jsme se zajeli podívat do Prahy. Kdysi to bývalo docela početné městečko českých přistěhovalců s rušným životem. Dnes už je v těch místech jen pár roztroušených domků a z celé Prahy zbyl jen překrásný kostelík a nejkrásnější hřbitov, jaký jsem kdy v Americe viděla. Nedaleko je ještě městečko Moravia (také s kostelíkem), ale na jeho návštěvu nám už nezbýval čas, pokud jsme nechtěli do motelu v LA dorazit v noci. Ale určitě se tam zajedeme podívat někdy jindy.

V tomto "pražském" kostelíčku se mše slouží každou neděli, z toho dvakrát nebo třikrát do roka dokonce česky. Zda ji slouží místní, dosud česky mluvící kněz, nebo zda odněkud dojíždí jiný - to nevím. Hřbitov byl dojemný, stejně jako stařičký pán (pan Chaloupka), který právě přijížděl se svojí paní dát květiny na hrob svého dědy, který zemřel v r. 1907. Česky jsme se pozdravili a pán stále ještě trochu česky mluvil, problém byl spíše ten, že skoro vůbec neslyšel, takže jsme konverzaci po pár větách vzdali.

Z vysokých hor jsme se pozvolna zase "sesuli" do nízkých poloh. Do zeleně, do nádherných rozložitých stromů "live oaks", s větvemi ověšenými "spanish moss" - hlavní to znak, že se nacházíte na jihu USA. A hlavně jsme se zase vrátili do teploučka, do krátkých rukávů. Na noc jsme zůstali ve stejném motelu v Louisianě, jako na začátku. Ráno jsme na poslední den cesty zajeli jižněji do krásné oblasti "louisianských bayou" a pěstování cukrové třtiny. Za úplné tmy jsme unavení ale v pořádku dojeli před náš dům.

Doma

Když jsme kvůli sněhu byli nuceni změnit plán, trochu nás to mrzelo. Nakonec jsme ale vůbec nelitovali. Místo podzimních hor jsme se zcela neplánovaně ocitli v bílé pohádce, já měla při jízdě hlavu jak kyvadlo od hodin a nestačila jsem tu nádheru fotit. Nafotila jsem přes 2 500 fotek a těch více jak 500, co jsem vybrala k povídání jsem se snažila popsat tak, aby vypovídaly samy za sebe.

I přes zkřížené plány jsme měli krásnou dovolenou, jen tomu dlouhému chození jsme moc nedali. Všechny parky (i ve středním CO) už byly buď zavřené, nebo se k nim nedalo dojet. Na slunné straně silnice se sníh sice vypařil, ve stínu ale zůstávalo náledí, mokré bahno nebo v zatáčkách nebezpečné jazyky. Naše auto sice mělo "all weather" obutí, ale do sněhu nestačilo a nechtěli jsme skončit v příkopu. Takže jsme více jezdili, než chodili, a možná polovina mých fotek je dělaná z okna auta.

Jinak většina půdy kterou jsme projížděli byla soukromá, pastviny a lesy obehnané ploty z ostnatých drátů. Těch plotů jsme si kolikrát všimli, až když jsme si vyšli třeba několik desítek metrů do hloubi lesa. Jistě by nebyl problém plotem prolézt, ale jednou je to soukromý pozemek, takže jsme to respektovali. Navíc, i když ta stáda krav nebo koní (a jednou i těch bizonů) byla třeba hodně daleko od nás - jeden nikdy neví, co je může poplašit, nebo odkud se nečekaně vynoří majitel s "koltem proklatě nízko u pasu".

Hlavně nás ale od dlouhých procházek odradil příliš mokrý sníh na který jsme neměli správnou nepromokavou obuv. Přesto jsme si několik procházek udělali, i když nebyly příliš hluboko do lesa, ale spíše podél pozemků, nebo taková menší kolečka v prériích.

Také tentokrát jsme měli v autě s sebou čtení a během cesty tak stačili "přečíst" dvě knihy. Tady jsou "audio books" (knihy namluvené na CD) velice populární a manžel před každou cestou z knihovny nějakou přinese. Tentokrát měla jedna devět CD a druhá osm. Pouštěli jsme si čtení vždy, kdy cesta byla sice zajímavá, ale nekonečná a přeci jen monotóní.

Poslech knih nám vystačil na celou cestu, dokonce jsme posledních pár kilometrů před domovem jeli schválně pomaleji, abychom si knihu mohli doposlechnout. A při poslechu krásně čtené knize i sebedelší cesta mnohem rychleji utíká.

Fotky z cesty jsem rozdělila na dva soubory (první a druhý) a připravte se na to, že je jich opravdu spousta.

A nakonec přikládám odkaz na píseň "Home on the Range", která je už desítky let jakousi neoficiálni hymnou kovbojů a mě se při té naší cestě stále její slova vybavovala - byla přesně o tom, co jsme sami viděli (ta první uvedená sloka tedy určitě)

"Home on the Range" is the state song of Kansas. Dr. Brewster M. Higley originally wrote the words in a poem called "My Western Home" in the early 1870s in Smith County, Kansas. The music was written by a friend of Higley's named Daniel E. Kelley.

Oh, give me a home where the buffalo roam,
Where the deer and the antelope play;
Where seldom is heard a discouraging word,
And the skies are not cloudy all day.

Home, home on the range,
Where the deer and the antelope play;
Where seldom is heard a discouraging word,
And the skies are not cloudy all day.