Pátek

Apokalypsa? To zavánělo koncem světa, válkami, epidemiemi a jinými katastrofami. Vybavila jsem se proto kapesním nožíkem a celaskonem a po zralé úvaze jsme se s Jirkou (Pavlovským) rozhodli jet každý jiným autem: kdyby něco, ať aspoň jeden z nás přežije.

První katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. Vypadala nevinně. Prostě jsme jen seděli v autě, zaparkovaném na chodníku v Karmelitské ulici, a nemohli nastartovat. Já, Richard Klíčník a Martin D. Antonín. Telefonáty zaznívající v nitru vozu byly zoufalé, ale zábavné („Máš startovací kabely?... Máš!?... Super!... Jo auto máš v servisu, aha...“). První pomoc byla přislíbena, avšak v horizontu jedné až pěti hodin. Po 40 minutách se Richard nadechl, zařadil zpátečku, rozjel auto z mírného kopečku dozadu, neporazil odpadkový koš... a auto škytlo a mohli jsme vyrazit. Sice jsem se vyloženě těšila na tu akci se startovacími kabely, ale uznala jsem, že takto je to lepší. S kulinářskou zastávkou v Náměšti nad Oslavou jsme do Brna do hotelu Slovan dojeli za 3 hodiny.

Většina dlouholetých účastníků Fénixconu miluje hotel Avanti a na Slovan nadává. Úplně to nechápu, ale každý máme jiné záliby a potřeby. Mně ve Slovanu vyhovuje, že ke kulatým stolům v restauraci je možné přidávat nekonečné množství židlí a všichni se pořád slyší a můžou si povídat, což v sedačkách a křesílkách v Avanti při nejlepší vůli udělat nejde. A především pak fakt, že Slovan se nachází bezmála v centru, takže se člověk může jít třeba vyvenčit a vidět kus Brna.

V recepci seděl Hlad a tvářil se hladově, tak jsem se na conu rozhodla zatím moc nezdržovat a první tři hodiny jsem strávila v nedaleké skvělé maďarské restauraci Szeged s kamarádem, který se právě vrátil z pětitýdenní cesty po Surinamu a karibských ostrovech. Cestovatelka ve mně má občas přednost před scifistkou. Takže zahájení conu jsem jako vždy prošvihla.

Do Slovanu jsem se vrátila po deváté večerní a byla Lívií Hlavačkovou zatažena na workshop Jiřiny Vorlové na „panel s autorkami“, kde se zrovna probíraly nejrůznější trapasy. Lívia zřejmě usoudila, že pro tohle téma jsem vhodný diskutující. Kolem tři čtvrtě na deset jsme workshop opustily a Lívia se začala připravovat na svou přednášku o spojencích apokalypsy.

Když se vyřešily technické problémy a Lívia mohla začít přednášet i s obrazovým doprovodem (bez něj by to opravdu nebylo ono!), vyslechli jsme spoustu fascinujících informací o moru, lepře, choleře, tyfu, kapavce a syfilidě. Člověk tak zjistil, že každá z nemocí má svou taktiku a bezmála svou duši: třeba cholera je přímočará a jednoduchá, syfilis je naopak nemoc vyloženě vychytralá a rafinovaná. Osobně mám dlouholetou slabost pro lepru, která v konkurenci s ostatními vyšla jako choroba vyloženě pohodová a příjemná.

Ze zaujatého zkoumání syfilitických vředů mě na chvilku vyrušil Richard Klíčník, který mi až do sálu přivedl apokalyptickou slečnu, která měla kolem pasu omotané... ano! startovací kabely!

Přednáška skončila v půl dvanácté, po zbytek večera jsem se konečně připojila k pravému conování v restauraci, tedy sezení u stolu, popíjení a povídání s kamarády. Společnost, ke které jsme se přidali, byla víceméně pevnostní. Karel Kadlec vyrobil pro Pevnost dvoubarevného origami-draka, který mě naprosto nadchl a díky kterému jsem zjistila, že Karel se tomuto umění věnuje už od dětství. Později kolem jedné mě Tomáš Němec začal nutit jít na diskotéku, kam se většina společnosti chtěla odebrat po zavření restaurace o jedné, ale zbaběle jsem utekla na pokoj za Jirkou. Tanec se prý velmi vydařil, obzvlášť o tanečním umění Lívie (což mě nepřekvapuje) a Dariona (což jsem opravdu netušila) se nesly druhý den nadšené zvěsti.

Sobota

Protože jsem se po většinu pátku téměř nevěnovala Jirkovi, o sobotním dopoledni jsme si to museli vynahradit soukromým společným programem. Jirka pak v poledne odešel na workshop, kde měl povídat o knihkupecké praxi, já vyhledala v restauraci Lívii a kamarády a společně jsme vyčkali, dokud Jirka nedopřednášel.

Po obědě v restauraci Carpe Diem v paralelní ulici (kpt. Jaroše) jsme s Lívií zahájily honbu za bankomatem. Paní na recepci nám naštěstí poradila cestu a my doufaly, že to stihneme do zahájení křtu knihy Ďura Červenáka Strážcové Varadínu. Cestou jsme však objevily obchod s orientálním zbožím. Zavřený, logicky, byla sobota odpoledne. A jak jsme tak stály u výlohy jako chudé děti u cukrárny, ozvalo se: „Chcete dovnitř?“ A byly jsme vpuštěny a musely přehodnotit priority, protože nějaký Červenák pobytu v Ráji nemůže konkurovat. Zvlášť, pohybuje-li se člověk na hraně apokalypsy a takto nečekaně se steká se zázrakem. Lívia si pořídila bezvadný šátek na tancování, kterým po zbytek večera okouzlovala všechny přítomné, ať už byl uvázaný kolem jejích boků, nebo přehozený přes ramena.

Na chvilku jsme se mrkly na přednášku Darth Ziry aspol. o tom, jak se dělá kniha (vzhledem k tomu, že se jedná o náplň mého zaměstnání, o které dvakrát ročně jezdím přednášet na Východočeskou univerzitu, opravdu mě zajímalo, co o tom povídá někdo jiný), avšak z přednášky se vyklubal program věnovaný sborníku Pěna dějin, což nás zdaleka tolik nezajímalo, takže když jsme se dosyta pokochaly Ziřinou šedostříbrnou parukou, vydaly jsme se raději zkoumat umění pana malíře, který již od pátku krášlil tváře, dekolty a jiné části těla přítomných nejen dam. Lívii totiž s novým šátkem neladil šperk, tak se rozhodla si nějaký nechat do výstřihu namalovat. Pan malíř vyloženě věděl, co dělá, a výsledek všechny nadchl.

Zbytek odpoledne jsme setrvaly v restauraci a na 19. hodinu se vydaly na opravdu vrcholný zážitek letošního Fénixconu – divadelní představení kočovné společnosti Jiřího Walkera Procházky.

Jedno představení jsem již viděla v létě v Chotěboři, takže jsem tušila, co nás čeká, ale realita mě vskutku převálcovala. Dva kusy scénického čtení z připravovaného dílu JFK (samozřejmě jiné než kus předváděný v Chotěboři) byly provedeny na vysoké umělecké úrovni a všichni účinkující (Jiří Popiolek, Martin Šust, Vlado Ríša, Tomáš Němec, Miroslav Žamboch, Jiří Pavlovský, Bohunka Novotná a samozřejmě principál JWP) odvedli skvělé výkony. Obrovského pokroku bylo dosaženo i ve zvukových a světelných efektech, takže není divu, že nadšené publikum (Kongresový sál byl plný) společnost odměnilo mnohým potleskem a dalšími projevy nadšení. Jedinou vadu na kráse představení bych viděla v tom, že na rozdíl od Chotěboře ve Slovanu nemají pódium, takže diváci ze zadnějších řad se museli spokojit víceméně pouze se zvukovou stopou, čímž o dost přišli. (více informací a pár obrázků na www.jwp-prochazka.cz, později by se tam mělo objevit i video!)

Po divadle jsme se na půl devátou dostavily na vyhlašování O nejlepší fantasy. Egon byl rád, když mu nastoupili pasovaní sirové a lady, spokojeně popasoval tři nové tváře, které jsem vzápětí ochotně zulíbala a pogratulovala jim. Vyhrál a meč si odnesl Martin Sládek, dalšími pasovanými byli Marek Kolský a Radovan Kolbaba. Egon zmínil, že se mu sice letos sešlo poměrně málo povídek (16), ale zase byly tak kvalitní, že se rozhodl z letošního ročníku vydat extra sborník. Tak se těšme, měl by vyjít v první polovině roku 2010 pod názvem Fantasy 2009. Všem se nám ohromně líbil meč, který vítěz dostal, obzvlášť, když s ním Darion se souhlasem majitele provedl několik úchvatných výpadů.

Na další udělování cen a vyhlašování všelikých výsledků jsme se už nezdržely. Zbytek večera a prakticky zbytek conu proběhl při té nejlepší aktivitě, kterou lze na jakémkoli conu provozovat, totiž družným hovorem v restauraci. Ostatně mnozí účastníci Fénixconu se ani jiné conové aktivitě ze zásady nevěnují. Probralo se všechno možné a na výraz, který měla ve tváři Edita Dufková, když jsem jí stručně vylíčila děj filmu Nový měsíc, budu vzpomínat ještě dlouho. Pobyt v restauraci jsme proložily pouze návštěvou narozeninové párty Richarda Klíčníka.

Neděle a závěr

V neděli se nic nedělá, takže jsme se pouze nasnídali a se zastávkou v Ivančicích se vydali domů. Přivezla jsem si rýmu a bolení v krku, což mi jako výsledek conu, kde se kolem člověka procházel Mor, Hlad či Válka a povlávaly Bánší (které však téměř nekvílely, nebo aspoň jsem je přeslechla, což by se tedy stávat nemělo!), přijde poměrně uspokojivé. Kromě nemocí a katastrof jsem se seznámila s pár lidmi, které jsem ještě neznala (třeba Ondřejem Netíkem, Danielou Mičanovou, Martinou Pilcerovou či Danielem Storchem), což je ještě uspokojivější. V hlasování Avanti x Slovan hlasuji z mnoha důvodů pro Slovan (ačkoli rozumím argumentům těch, kterým vadí uzavírka restaurace v 1 hodinu, ale já na to ponocování nikdy nebyla).

Nu a úplně na závěr: v roce 2009 jsem se zúčastnila čtyř conů: Crweconu, letního Festivalu fantazie, Istroconu a Fénixconu. Každý je jiný a každý má nějaká specifika, každý má svou atmosféru, svou tvář a svůj smysl. I v příštím roce pojedu nejspíš právě na tyto čtyři cony znovu. Ale Fénixcon nejlépe naplňuje mou představu o ideálním conu.

7. 12. 2009

Psáno pro Interkom a Sarden.