Jacquel Honzíček je dost nezvyklé jméno - či přesněji kombinace křestního jména a příjmení. A když jeho nositel žije ve světě budoucnosti, kde leccos je jinak (a zdaleka ne vše lepší) než v tom našem, a k tomu ještě má své pubertální sny a přání, není jednoduché s takovým jménem žít...

Honzborg, jak si Jacquel nechává říkat, je vtažen do vysoké hry. Jak už to u pěšáků bývá, proběhlo to nenápadně a zcela mimo jeho vůli. Přesto to je on a jeho rozhodování, co příběh žene kupředu a dává mu šťávu. Spolu s ním postupně procházíme různými prostředími, setkáváme se s různými lidmi, ocitáme se s ním v nejrůznějších - a povětšinou velmi drsných - situacích. A spolu s ním postupně odkrýváme jednotlivé vrstvy a motivy, skryté v příběhu.

Léčky v léčkách jiných léček - tahle slavná věta z Duny plně platí i o Vláknech hyperčasu. Honzborg, vyrůstající v, decentně řečeno, neuspořádaných rodinných poměrech, je dospívající mladík, který osciluje mezi mnoha polohami, jak už to u této věkové kategorie bývá obvyklé, a v jeho případě to je ještě komplikované vztahem s matkou a tím, že si na své živobytí už řadu let musí vydělávat sám. Když se jeho pracovní úkol zvrhne na jatka, v nichž zůstane i jeho zaměstnavatel, celý jeho život dostane prapodivný směr - let na planetu Trečka. Chce odhalit vrahy svého bývalého šéfa, musí vyjít s policií, potká několik atraktivních dívek, spřátelí se s marňáky. A padá z průšvihu do průšvihu, vykličkovává je díky svým reflexům i pomoci přátel. A neustále se učí nové a nové věci, poznává čím dál tím víc o tom, proč se věci dějí, jak se dějí.

Kupodivu i přes věk hlavního hrdiny Vlákna hyperčasu nezařazuji do kategorie young adult - nezaslouží si to. Vše ostatní v příběhu je totiž psáno pro čtenáře bez rozdílu věku. Richard Šusta sáhl po rozsáhlém repertoáru motivů hard SF, které navlékl na niť dobrodružství. Střídá různá prostředí od prázdnoty kosmického prostoru až po podzemní jeskyně a mořské hlubiny. Postavy jeho příběhu mají svoji logiku, nejsou však pouze černobílé. A tu a tam se setkáte i s humorem, někdy až svérázným.

Vlákna hyperčasu můžete číst a vnímat různě. Třeba jako pohádku o Honzovi - o Honzovi, kterého okolí pasovalo na prosťáčka, ale který vůbec není hloupý. Nebo jako mužský pendant třeba k Honor Harringtonové (tu mi připomněly geštěrky). Nebo jako českou variantu Ocelové krysy nebo Planety smrti. Jak si vyberete podle chuti, čtenářské zkušenosti či nálady.

Hodnocení: 60%.

Richard Šusta: Vlákna hyperčasu
obálka: Jan Patrik Krásný, ilustrace. Jiří Pultar
KJV - Poutník, 2007
354 stran, 265 Kč, brožované
ISBN 978-80-85892-00-0