V mé osobní galerii velikánů naší doby, kam patří Tomáš G. Masaryk, Sir Winston Churchill, David Ben Gurion, Menachem Begin, Ronald Reagan, baronka Thatcherová, jediný Arab Anvar Sadat nebo Ariel Šaron, zaujímá čestné místo Jiří Loewy. Novinář a publicista, statečný a slušný člověk, kterému bylo Pánem života a smrti určeno, aby svoji pozemskou pouť ukončil ve výjimečný den.

Zemřel 1. ledna 2004. Toto datum mu zajišťuje lepší paměť nás všech, kdo jsme ho chovali v úctě. Kaskáda ojedinělých dnů zahrnující Mikuláše, čtyři adventní neděle, Chanuku, tři vánoční svátky, Silvestra a Nový rok se tak neobejde bez toho, že bychom si na něj nevzpomněli. Patří k onomu exponovanému období na přelomu letopočtů stejně jako vzpomínka na izraelské městečko Betlém, stres spojený s pořizováním dárků, láhev šampaňského či výročí novodobého rozpadu československého státu.

Oba jsme rodáci ze stejného kouta českolužického pomezí, Jiří pochází z Rumburku, já ze sousedního Varnsdorfu. Nikdy jsme se ovšem nepotkali, nikdy spolu nehovořili, nikdy si nevyměnili jediný dopis. Tak dlouho jsem se k tomu chystal, až bylo pozdě.

Pozitivní vztah k němu vyvolaly tři faktory: přirozená úcta k českému exilu, Jiřího články v Lidových novinách a ono magické charisma, které z něj vyzařovalo. Nejsem sociální demokrat a sotva kdy budu, ale - jak už jsem se kdesi vyjádřil - kdyby všichni sociální demokraté byli takoví jako Jiří Loewy, stala by se tato partaj v mých očích víc než důstojným politickým soupeřem a možná i partnerem konzervativní pravici.

Jiřího odchod před čtyřmi roky mne hluboce zasáhl. Stále jsem věřil v zázrak a doufal, že nad zákeřnou chorobou zvítězí. Tušil jsem, že v opačném případě budeme svědky nenahraditelné ztráty – a jen nerad přiznávám, že jsem měl pravdu. Dodnes nám všem, pro koho je každodenní četba Lidových novin samozřejmou nezbytností, Jiřího příspěvky citelně scházejí. Zbylo po něm prázdné místo.

Jiří Loewy odešel a v německém Wuppertalu zanechal člověka, kterého jeho smrt poznamenala nejvíce. Milovanou ženu Danu. Prožili spolu úžasný život. Pak bylo náhle všechno jinak. V takových chvílích lidská bytost, neskonale osamělá, potřebuje podat pomocnou ruku, spatřit milý úsměv, slyšet slovo účasti, vědět, že se svými slzami není sama.

Proto jsem si uložil osobní úkol. Posílám od té doby každý rok paní Daně Loewy vánoční a novoroční pozdrav s ujištěním, že Jiří nebyl a nemůže být zapomenut. S nevyřčeným (neboť ona to ví lépe než já), ale pevným ujištěním, že měla tu čest žít vedle gentlemana, charakterového aristokrata, jehož ztráta se dotýká i nás. Že její bolest je i naší bolestí, že ten skvělý člověk zůstává i nadále v našich vzpomínkách.

To vše činím proto, abych byl alespoň jednou do roka užitečný. A docela malým dílem abych přispěl k naplnění biblické myšlenky, že věřící lidé působí na této zemi také proto, aby dobrým slovem byli ku pomoci vdovám a sirotkům. Vážím si toho, že se v mém životě zrodila tato privátní tradice a věřím, že tento drobný střípek obyčejné lidské pozornosti, který nestojí víc než třicet eurocentů, způsobí, že vstup do nového roku v jednom wuppertalském příbytku bude o trochu méně smutný. Ne pro každého je čas změny letopočtů časem bujarého veselí.

Jiří si zaslouží, aby i nadále zůstal v našich myslích a paní Dana ujištění, že jsme na něj nezapomněli.

Třeba i vy máte ve svém okolí někoho, komu příjemný úsměv v nekonečném moři komerce a dobře skrývaném osamění duše připraví o něco lidštější sváteční dny.

Stejskal.estranky.cz