18.11.2018 | Svátek má Romana


PRÁVO: Tajemství právem upravená

3.4.2018

Co je to tajemství? Ingredience, bez níž se neobejde žádný dobrý příběh a žádná správná detektivka. Hybatel drbů a klevetění, základní výbava kouzelníků, politiků, států. Název jedné z komických oper Bedřicha Smetany, knihy plné ezoteriky a rakouského dokumentárního filmu o vesmíru. Zajisté platí i mnohé další definice, dle nichž je tajemství tím, co má zůstat skryto a utajeno. Je-li náš život tajemstvím tolik protkán, nikoho neudiví, že si jej vzalo na paškál i české právo.

Náš život je ovšem plný paradoxů. Od roku 2000 platí zákon o svobodném přístupu k informacím, na jehož základě musí stát, obce a kraje pravdivě odpovědět takřka na vše, na co se zvědavý občan a zejména novinář zeptá. Tento zákon doplňuje řada dalších právních norem, které ukládají některé skupiny informací jistým subjektům povinně zveřejňovat. Příkladem může být zákon o obcích, zákon o praní špinavých peněz nebo mnohé předpisy daňové či obchodní.

Před několika dny rozvířila veřejnou debatu novela daňového řádu, podle níž měli mít novou informační povinnost advokáti a daňoví poradci, a jen v důsledku masivního odporu napříč republikou a všemi profesními skupinami se podařilo tuto zhůvěřilost zastavit. Dalším paradoxem je holá skutečnost, že některé osobní údaje (data narození, rodná čísla, bydliště, e-maily či mobilní telefony) jsou údaje často dohledatelné na internetu, který si takřka všechno pamatuje. Přesto tytéž obecně známé informace chrání zákon a v nejbližší době i obecné nařízení moudré a ochranitelské Evropské unie. Někdy se zdařilou fotkou sami chlubíme, vyvěšujeme ji na sociální sítě a rozesíláme kamarádům, jindy si na zveřejnění téže podobizny stěžujeme a ti nejúspěšnější z nás za chybějící souhlas vysoudí značné odškodnění.

Právní problematika tajemství je dnes rozeseta do řady norem podobna zrnkům písku a já jen doufám, že po přečtení mého článku nikoho nenapadne zvednout moderní prapor dneška, uchopit koště, smést smetí norem na jednu hromadu a požadovat speciální předpis, který by všechny úpravy sloučil hezky jasně a přehledně do jediné. Téma je to však podobně jako v detektivce vzrušující a zajímavé. Ne že by se o ně nikdy nikdo nepokusil. V roce 2005 vydalo nakladatelství Linde příručku nazvanou Obchodní tajemství, kterou sepsali Ivana Štenglová, Ljubomír Drápal a dva stejně známí Františkové - Púry a Korbel. Letos připravuje Jan Tuláček ve svém nakladatelství Knihy Leges publikaci, která probere vedle obchodního tajemství i tajemství lékařské, zpovědní, advokátní, rodinné, pracovní, trestní i správní. Nabídka ke zpracování jedné z kapitol mě také inspirovala k tomuto zamyšlení.

Podle článku 1 Listiny základních práv a svobod jsou si lidé rovni ve svých právech a povinnostech, ale členové rodin se v důsledku právní úpravy rozpadají na dvě naprosto odlišné skupiny. Manželům totiž občanský zákoník v § 688 ukládá povinnost, aby si „vzájemně sdělili údaje o svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech.“ Pokud se manžel chce chovat v souladu s právem, žádný účet, nákup, milenku, výlet s kamarády či sen o budoucnosti před svým partnerem neutají. Jediné, co jej může uklidnit, až jej manželka praští pánví po přiznání, je poněkud znepokojivý fakt, že ke splnění této povinnost nemáme nástroj, jímž by se z manžela poněkud tajnosubného dala příslušná informace vymámit.

V praxi se také zatím během čtyř let existence zákona žádné řízení o uložení povinnosti nekonalo. Jde tedy sice o povinnost otevřenosti zákonnou, nicméně také nejvíce nerespektovanou. Jak jsem uvedla výše, povinnost informovat však platí výlučně pro manžele, dokonce jí nepodléhají ani registrovaní partneři. A ani tím naše paradoxy nevyčerpáme. Polovina společnosti žije sice v páru, ale nesezdaně, a tak se na ně podobné právo ani povinnost nevztahuje. Své tajemství, pocity, touhy, plány, ale také informace o majetku, účtech či o zdravotním stavu si mohou nechat pro sebe sice stejně, ale na rozdíl od těch oprstýnkovaných naprosto legálně. Manželé jsou si ovšem podle § 687 odst. 2 občanského zákoníku povinni úctou, opět na rozdíl od nesezdaných partnerů. Pro psychologa či partnerského terapeuta by mohly být věty výše uvedené zajisté tématem hodným zamyšlení. Osobně soudím, po třech desítkách let soužití se svou manželskou polovičkou i lehce ironicky, že úctu k druhému si lze zachovat zejména díky pečlivě chráněným tajemstvím, či snad dokonce právě jemu navzdory.

Občanský zákoník se však ještě na jiném místě dotýká utajených rodinných informací. Podle § 836 je osvojitel „povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky“. Podobně tak druhý odstavec ustanovení § 837 umožňuje, aby soud odtajnil i původně utajené osvojení a zveřejnil informace o pokrevních rodičích, „odůvodňuje-li to velmi závažná situace ohrožující osvojené dítě na životě nebo na zdraví“. Zjevně zákon dává přednost vědomosti dítěte (či jeho zdravotnímu stavu) před tajemstvím, jež by jeho rodič rád utajil. Oproti tomu matka, která otěhotněla s jiným mužem, než je její manžel, nemá povinnost informovat své dítko o jeho kukaččí přirozenosti. Jedno dítě tedy nejenže smí, ba dokonce musí dostat informaci, k níž se dítko druhé nikdy nedostane.

Ještě z jednoho důvodu si děti navzdory Listině základních práv a svobod nejsou rovny. Další nerovnost způsobuje právo, jemuž se v teorii říká participační. Podle § 875 odst. 2 obč. zák. mají rodiče dítěti v každé věci, jež se ho týká, poskytnout úplné informace a zeptat se ho na názor. V běžné rodině se však s dětmi mnohé problémy chválabohu neprojednávají, protože otázky stěhování, práce rodičů, hypotéky či větších nákupů řeší rodiče sami, ovšem pod podmínkou, že se nesoudí, rozvádějí či hádajíce nerozcházejí. Těch je naštěstí stále ještě většina, ovšem přibližně desetina rozhádaných párů zatěžuje děťátko dotazy a informacemi (například o volbě základní školy) a trvá na nejhorší ze všech Sophiiných voleb: aby si mezi nimi dítko vybralo. Kdeže zůstalo tajemství zvané rodičovské? K čemu vlastně slouží tolik odhalení? Stojíc před soudem a zastupujíc jednu z rozhádaných stran, opakovaně se ptám, komu ku prospěchu nutíme rodiče k informacím a zda dítkům nevinným přemírou informací duši obohacujeme nebo pustošíme.

Korunu všemu neštěstí nasadila novela zákona o zvláštních řízeních soudních, jež je účinná od podzimu minulého roku. Pokud se rodiče o věcech dětí nedohodnou, mohou se obrátit k soudu, aby onen spor vyřešil za ně. V minulosti se dalo dítě z toho sporu ohleduplně vynechat. Dnešní § 20 odst. 4 však hovoří jednoznačně: i kdyby si to nezletilý přál, nemůže zůstat opodál, musí se vyjádřit ke sporu svých zploditelů, obdržet informaci o důsledcích svého stanoviska a vyslechnout varianty všech možných soudních rozhodnutí.

Inu, krásná ilustrace, kam jsme se od českých oper a detektivech dostali na konci tohoto zamyšlení. Zda se svět otáčí na dobrou nebo špatnou stranu, si však musí odpovědět každý čtenář sám.

Psáno pro pro Info.cz

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.