26.4.2024 | Svátek má Oto


PRÁVO: Pravda a omyl Tomia Okamury

8.6.2011

Spravedlivé rozhořčení Tomia Okamury nad křivdou vůči manželům Pištělákovým z Kutné Hory (exekutor jim zabavil byt za dluh někoho jiného) trpí, jak sám autor ve svém článku přiznává, neznalostí práva. Nemožnost nabýt věc, kterou prodává neoprávněný vlastník, znalo už římské právo, a není to tedy výmysl zákonodárců České republiky. Navíc tento princip platí jak v kontinentálním právu, tak i v anglo-americkém. Okamurou kritizovaná soudkyně Jolana Maršíková jen konstatovala kogentní ustanovení zákona.

Pro srovnání, proč je takový zákon správný: U Krajského soudu v Českých Budějovicích je případ, u kterého je zmiňované ustanovení také aplikováno. Ale příběh je jiný. Podnikatel, fyzická osoba, se silně zadlužil a svůj dluh v desítkách miliónů vůči státu a bankám nebyl schopen splácet. I tady došlo k exekuci. Prohnaný podnikatel však celý svůj majetek převedl bez vědomí věřitelů (ale se spoluprací Katastrálního úřadu!) na svého kumpána a po prekluzní lhůtě více jak jednoho roku sám na sebe podal úspěšný návrh na konkurz. V nově účelové vytvořené firmě se samozřejmě ihned stal ředitelem. Počítal, že soud jeho konkurz pro nedostatek majetku rychle uzavře a spolu se svým komplicem si pak ukrytý majetek rozdělí a on sám pak bude na manželčino jméno podnikat dál. I tady ale insolvenční správce postupuje podle zákona a vyvedený majetek vložil zpět a správně do konkurzní podstaty. Policie navíc začala prošetřovat, zda se vychytralý podnikatel plánovaným konkurzem nechtěl vyhnout daňové povinnosti vůči státu, protože takový úmyslný čin spadá do oblasti trestního práva. Dva odlišné případy, ale správně posuzované podle stejného zákona.

Je jinou otázkou, proč jsou manželé Pištělákovi zcela nespravedlivou obětí státního lajdáctví, ke kterému nepochybně muselo dojít. Je také otázkou, pokud podají na stát žalobu, zda soud rozhodne v jejich prospěch a škody, které jim stát svou špatnou činností způsobil, jim budou nahrazeny. Jen 20% takových žalob je úspěšných a beztrestnost státních úředníků dosahuje v České republice totalitního „berijovského“ rozměru. Taková téměř absolutní beztrestnost státních úředníků, jaká je v České republice, se ani v kontinentálním právu Evropské unie, ani v anglo-americkém právu neakceptuje. V České republice tedy jde o zásadní rozdíl pojetí ochrany občana, protože v normální společnosti by museli být manželé Pištělákovi státem odškodněni a koupili by si buď nový byt, nebo dokonce od exekutora ten, který dnes užívají.

Pan Tomia Okamura pláče nad osudem manželů Pištělákových, ale „pláče na nesprávné hrobě“, jak říká jeden ze známých českých idiomů. Obvinění soudkyně Maršíkové z prejudikace je navíc nevhodné, neboť zrovna tato paní soudkyně patří mezi ty kvalitní soudce, kteří reprezentují českou justici. Na rozdíl třeba od jistého soudce městského soudu v Praze, který si soudní řízení plete s nacistickým tribunálem, nepřiznává žalující straně ani nejzákladnější ústavní práva, obrací koncentraci důkazního řízení účelově v neprospěch žalující strany a sám vytváří proti žalující straně (sic nullo modo!) nepodložená obvinění a přijímá za důkazy zjevné podvrhy. Zda jeho konání učiní konec Vrchní soud v Praze, nelze seriózně předpovědět, stejně tak nelze předpovědět, zda se poškození manželé Pištělákovi dovolají svých práv a odškodnění. Někteří soudci totiž žaloby na stát pojímají v duchu komunistické doktríny, že žaloba na stát je vlastně žalobou na ně samotné a je nutné se takovým žalobám bránit. Ostatně nezapomeňme, že stovky soudců byli oddanými komunisty až do roku 1989 a pražský soudce, jehož odporné praktiky jsem výše nastínil, je prokazatelně podle zveřejněných seznamů právě takovým komunistickým soudcem.

Tomio Okamura má pravdu v tom, že se z české společnosti ztratil zdravý rozum. I s jeho kritikou soudnictví, ale nikoliv komplexně, ale jen k určitým soudcům, lze souhlasit. Lze souhlasit i s jeho tvrzením, že zde uvedení starší lidé jsou nespravedlivě ožebračení. Ale to nezpůsobil soud, ale původní dlužník, co jim byt prodal, a především pak špatně pracující státní úředníci, které si platíme ze svých daní. Ale stejně jako pan Okamura jsem i já zděšen stavem mysli a morálky řady těch, které vidíme v politice nebo ve státních službách. Ale pokud občané této země nedokáží rozeznat dobro a zlo, správné a nesprávné, poctivé a podvodné a jen čekají na „zázrak“, který za ně vyřeší jejich problémy, nic se nezmění. Pan Okamura i já budeme dál jen marně naříkat a občas psát. A pokud se chce někdo seznámit s tím, jak je možné od státu dosáhnout odškodnění, pak právní rozbor v článku „Je možná náhrada za škody způsobené nesprávným úředním postupem?“ jsem na svých stránkách www.rudolfmladek.cz již zveřejnil. Optimistické čtení to není.