Zákon není dokonalý. Buďme ale rádi, že svou cestu legislativním procesem ukončil

Čtvrteční prezidentův "nepodpis" pod návrhem zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi oslavují především příznivci církevních restitucí. Již nic nestojí v cestě k publikování zákona ve Sbírce zákonů. Od 1. ledna 2013 tak církve budou moci žádat o vydání svého historického majetku. A ve stejný den také přestane platit komunistický zákon o hospodářském zabezpečení církví státem z roku 1949.

Spokojeni mohou být ale i odpůrci. Václav Klaus se od navrhované podoby církevních restitucí výrazně distancoval. Více symbolickou tečku za dvěma dekádami sporů o podobu zákona jsme si přát nemohli.

Rozhodné období znovu na scéně

Jedním z argumentů pro prezidentův distanc je "nastolení nároku na restituce bez výslovně formulovaného respektu k hranici roku 1948", čímž se prý vytváří precedens pro možné zpochybnění majetkových poměrů nastolených před tímto datem. Přestože tento argument používají prakticky všichni odpůrci, je umělý. Zákon definuje tzv. rozhodné období jako dobu od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Mechanismus vydávání majetku pak zabezpečuje, že nárok na vydání vzniká jen tam, kde došlo k majetkové křivdě po 25. únoru 1948.

Definice rozhodného období i právní konstrukce zabraňující jeho prolomení jsou shodné s restitučními předpisy z počátku devadesátých let. Jestliže ani tehdy nedošlo ke zpochybnění majetkových poměrů před rokem 1948, nemůže se tak stát ani nyní.

Asi nejvýraznější prezidentův argument zní, že "zákon není restitucí, ale dotací církvím". Důvodem má být vyplacení finanční náhrady a současně způsob jejího rozdělení mezi jednotlivé církve, které neodpovídají míře utrpěných křivd.

Na tom je kus pravdy. Zákon skutečně nemá výhradně restituční cíl. Už § 1 nám říká, že účelem zákona je za prvé zmírnění majetkových křivd, které na církvích spáchal komunistický režim, a za druhé vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi. Zmírnění majetkových křivd, to je ona restituce. Co však znamená vypořádání majetkových vztahů?

Nejde o nic jiného než o ukončení dlouhodobého finančního vazalství církví. Ty jsou více než šedesát let závislé na státním penězovodu. To se má nyní změnit.

Václav Klaus správně upozorňuje, že oddělení financování církví od státu bezprostředně s restitucemi nesouvisí. Ano, stát financoval církve již předtím, než jim majetek ukradl, mohl by je tedy financovat i nadále. Zákonodárci však vycházeli z přesvědčení, že církve by měly být od státu majetkově odloučeny. A rozhodli se vyřešit oba problémy jedním zákonem. Paušální finanční náhrada má proto kvazirestituční povahu.

Ve vztahu k její celkové výši je výraznější její restituční povaha, pokud jde o rozdělení mezi jednotlivé církve, byl upřednostněn aspekt solidarity. Co to znamená? Celková výše finanční náhrady byla stanovena jako hodnota nemovitého majetku, který nebude vydáván. K jejímu rozdělení mezi jednotlivé církve však nedošlo v závislosti na míře utrpěných křivd, ale na základě dohody dotčených církví. A tak se stalo, že církev římskokatolická – coby největší restituent – nabídla část svého podílu ostatním církvím a náboženským společnostem.

Ano, tento prvek solidarity největší církve s menšími není aktem restituce, tedy obnovení nějakého dřívějšího stavu. Směřuje však k druhému cíli zákona, kterým je konečná a nikým nezpochybňovaná hospodářská nezávislost na státu.

Nerovný přístup státu

Když už se zmiňujeme o finanční náhradě, je třeba vyvrátit mýtus, že se církvím nahrazují všechny škody, které v době komunismu utrpěly. To rozhodně není pravda. Do finanční náhrady nebyla například zahrnuta mnohamiliardová hodnota zaniklých patronátů, ze kterých vyplývala povinnost určitých subjektů přispívat na chod církevních institucí. Finanční náhrada nepokrývá ani hodnotu konfiskovaných peněz, cenností a dalších movitých věcí – například obrazů, často uměleckých památek nevyčíslitelné hodnoty. Národohospodářská fakulta VŠE již v minulosti spočítala, že hodnota majetkových křivd, které církve v dobách komunistické hrůzovlády utrpěly, podstatně převyšuje hodnotu finanční náhrady.

Proti přijatému zákonu se často namítá, že ve srovnání s jinými restituenty nastoluje nerovný přístup státu. Jisté stopy nerovného přístupu skutečně můžeme zachytit. Například zákony týkající se jiných restituentů byly přijaty v roce 1991 a 1992, církve musely čekat o 20 let déle. A po mnoho let i v režimu protiústavní nečinnosti parlamentu, jak ukázal Ústavní soud. Dvacet let zadržování majetku státem, dvacet let chátrání, dvacet let ušlých zisků.

Jinak je ale omylem hovořit o nějakém jednotném modelu zacházení státu s restituenty. Jinak stát zacházel s restituenty zemědělské půdy, jinak s tělovýchovnými jednotami a úplně jinak s akciovou společností Cíl.

Přijatý model majetkového vyrovnání státu s církvemi bohužel rozděluje společnost. Je to daň za dvacet let nečinnosti. Po celou tuto dobu mohl někdo vymyslet jiné a lepší řešení. Všechny relevantní politické strany byly umociaměly možnost k nalezení takového řešení přispět. To, co bylo přijato, jistě dokonalé není. Ale podle mého názoru neexistuje žádná dokonalá metoda zmírňování čtyřiceti let útlaku, prodloužených o dvacet let nezájmu.

Buďme rádi za to, že zákon svoji pouť legislativním procesem zdárně ukončil.

LN, 26.11.2012

Autor je právník, pedagog na vysoké škole CEVRO Institut Autor v letech 2007 až 2011 působil na odboru církví ministerstva kultury