Nic zlého netuše jsem si v sobotu otevřel novinky.cz, kde mě udeřil do očí titulek Policisté se učí: na znásilnění má vinu i oběť.

Vezměme tento text popořádku. V úvodu článku se mj. uvádí, že „více než 60 procent Čechů si podle statistik Amnesty International myslí, že za znásilnění si žena může částečně sama: byla opilá, nevhodně se oblékla nebo provokovala“. Nechme stranou spolek Amnesty International s jeho statistikami a připusťme, že většina obyvatelstva si toto myslet může. Nebyl by to první ani poslední případ, kdy lidé věří nějakému nesmyslnému mýtu.

Jako poněkud letitější soudní znalec jsem již vypracoval pár posudků o mužích, kteří se pokusili nebo se jim podařilo nějakou ženu násilím k souloži či jiným sexuálním praktikám násilím přinutit. Proto se domnívám, že se k dané problematice mohu vyjádřit.

Souhlasím s neziskovými organizacemi, které se snaží vysvětlit veřejnosti, že je to nesmysl. Ale vzápětí se v článku dozvídám, že „budoucí policisté se už na Policejní akademii učí z učebnice, která popisuje několik typických situací sexuálního násilí, že částečnou vinu nese i napadená žena. Navíc snižuje vinu toho pachatele, který byl pod vlivem alkoholu nebo drog.“

Probůh, který... zdráhám se použít odpovídajícího substantiva... tedy který autor tohoto nebetyčného nesmyslu mohl něco takového vyplodit?

Text pak obsahuje další bláboly, které jsou některými komentáři, zaplaťpánbůh, zpochybňovány.

Dovolím si ocitovat ty největší zrůdnosti, jako první třeba o provokaci ze strany oběti. „Tedy žen, které svou koketností, vtíravostí, vyzývavostí, obnažováním částí těla apod. vyprovokují v muži, často i záměrně, touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost.“ Autor má asi se svou sexualitou jistý problém. Ono je totiž od touhy po sexu a sexuální obrazotvornosti – jimiž je vybaven každý normální muž –ke znásilnění setsakra daleko. K tomuto „klenotu“ se ještě vrátím.

Anebo věta: „Jedná se o případy, kdy poškození oběti je minimální, žena nemá žádné viditelné následky na těle, předtím již s mužem měla sexuální kontakt.“

Má to znamenat, že jediným důkazem o znásilnění je obličej rozbitý k nepoznání nebo fakt, že oběť již nedýchá a zvolna stydne? Ví citovaný autor, že i manžel si může na své zákonité manželce proti její vůli pohlavní styk vynutit, přestože ona zřetelně vyjádřila svůj nesouhlas? I to je znásilnění. Může to být i jedna z forem domácího násilí. Asi autora oné učebnice překvapím informací, že znásilněna může být i prostitutka.

Doporučuji autorovi zmíněného učebního textu, aby si ještě jednou prostudovat §185 Zákona č. 40/2009 Sb., kde se uvádí kromě odstavce 1 – „kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti“ - v odstavci 2a uvádí, že za znásilnění je považováno i to, dojde-li k němu „souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“.

Budu stručný, takže se vrátím ještě k oné koketnosti, vtíravosti, vyzývavosti a obnažování částí těla.

Dovolím si nabídnout pohled soudního znalce.

Je-li muž zdravý a není-li pod vlivem alkoholu či drog, má svou sexualitu plně pod kontrolou a je jednoznačně plně zodpovědný za veškeré své počínání. Je to asi tak, jako kdyby někdo vykradl večerku a hájil se tím, že uvnitř byly potraviny a on měl hlad. Zamyslel se autor nad tím, kolik vstřícných, koketních, „vyzývavě“ oděných žen znásilněno není?

Pokud někdo argumentuje, že „ona měla velký výstřih a koukala na mě vyzývavě“, je to pouhá a řekněme poněkud nejapná snaha se ze svého činu alespoň částečně vyvinit.

Je-li u pachatele na základě znaleckého zkoumání diagnostikována sexuální deviace, pak jsou jeho ovládací schopnosti hodnoceny jako „podstatně snížené“. Za těchto okolností je sice trestán mírnější sazbou, na druhé straně je pak ale povinen se podrobovat ochranné sexuologické léčbě ústavní nebo ambulantní, jejímž úkolem je minimalizovat riziko recidivy sexuálně deviantních činů. Odění té ženy ani její případné vstřícné chování za daných okolností nehraje roli. Některé devianty naopak vzrušuje to, že se žena zjevně bojí a jeho násilnému chování se brání. Pokud by se chovala vstřícně, jeho vzrušení by to utlumilo a on by nespíš svého násilného jednání zanechal. Nemohu nepřipomenout snad historku, snad anekdotu, dle níž se žena před znásilněním zachránila tím, že jsouc přepadena neznámým mužem se spletla a místo „Pomoc!“ začala křičet „Hurá!“, načež násilník zbaběle prchl.

Spáchá-li muž takový čin pod vlivem alkoholu či drog, je zřejmé že tyto psychotropní látky požil „sám, dobrovolně, dostatečně znalý jejich účinku na sebe“. Je přeci obecně známo, že člověk pod vlivem alkoholu či drog je schopen se dopustit činů, jichž by se ve střízlivém stavu plně při smyslech nikdy nedopustil.

Na závěr, ač nejsem právník: vím, že platí zásada, že oběť trestného činu nemůže být v žádném případě zároveň spolupachatelem.

Autor je sexuolog