26.4.2024 | Svátek má Oto


PRÁVO: Invalidita je věcí názoru

3.9.2007

aneb Lurdský zázrak v podání Ministerstva práce a sociálních věci

Když jsem vloni stála na chodbě neurologické kliniky u lehátka, na němž ležel manžel mé maminky, honily se mi hlavou velice chmurné myšlenky. Maminčin muž od úrazu páteře měl velké potíže s chůzí, ale do onoho rána byl téměř soběstačný. Po dalším pádu už se ale na nohy nepostavil. Prožil několik týdnů na neurologii, pak několik dalších na oddělení rehabilitace a domů se vrátil s chodítkem a francouzskými berlemi. Výsledkem perfektní lékařské péče Neurologické kliníky 1. LF UK a VFN v Kateřinské, rehabilitačního oddělení nemocnice Milosrdných sester Karla Boromejského pod Petřínem a urputné snahy a vůle maminčina muže je, že s oporou dokáže stát na nohách. Sice ujde jen několik kroků, bez opory ztrácí stabilitu, ale není z něj ležící pacient.

Asi se laskavý čtenář ptá, proč se na veřejném fóru rozepisuji o tak intimních věcech. Odpověď je velice jednoduchá. Protože maminčina muže uznal lékař posudkové služby Ministerstva práce a sociálních věcí a následně i soud za člověka, který je absolutně soběstačným, za člověka, který měl v úmyslu šidit stát tím, že žádal příspěvek pro bezmocnost.

Rozepisuji se proto, aby si další lidé, kteří se ocitli či ocitnou v podobné situaci, uvědomili, že se nesmějí stoprocentně spoléhat na vstřícnost státu, že se musejí obrnit pevnými nervy, aby případné zklamání ustáli.

Lékař posudkové služby MPSV navštívil domácnost mé maminky, aby mohl poskytnout soudu „objektivní“ posudek zdravotního stavu žadatele o příspěvek. Jen na okraj zmiňuji, že lékař žadatele nepožádal, aby se zvedl z křesla a prošel se. Pohovořil s ním o jeho školních létech, o jeho zaměstnáních, neinformovaný by musel mít dojem, že se jedná o společenskou návštěvu, nikoliv o práci posudkového lékaře.

Dovolím si zacitovat ze zprávy, kterou měl po této návštěvě k dispozici soud. „Žalobce bydlí v klidné, krátké ulici, vzdálené asi 500 m od stanice metra. Obývá dvoupokojový byt v činžovního domu, patrně postaveného koncem první republiky nebo počátkem války. Může vyjít na dvorek kde se posadí na donesené plastové křesílko (které je v době naší návštěvy odstavené v pokoji, kde návštěva probíhá) a kde má žalobce čistě povlečené široké lůžko, rozložený gauč. Pokud žalobce potřebuje odvézt autem, řídí manželka nebo dcera. Žalobce se stará o svůj zdravotní stav, udržuje přiměřený stav výživy, k udržení funkce paží cvičí s kilogramovými činkami. Svalstvo dolních končetin je bez nápadnějších atrofií a bez otoků.“

Pokud i laskavémáu čtenáři z tohoto posudku vychází, že by se věc vyvíjela jinak, kdyby maminčin muž seděl rozcuchaný a špinavý v umaštěné posteli, oblečený do odrané, zamazané košile, po bytě se válelo smetí, byl by verdikt lékaře jiný, pochopil posudek stejně jako my. Jak souvisí vzdálenost bytu od metra a odhad, kdy byl dům postaven, se zdravotním stavem, po tom jsem raději ani nepátrala. Aby těch podivností nebylo málo, k posudku onoho lékaře byl připojen ještě odborný posudek další členky posudkové komise MPSV, neuroložky, která žadatele neviděla ani na fotografii a rozhodovala od stolu. Posudek je zajímavý tím, že se absolutně rozchází se zprávami odborníků, kteří maminčina manžela léčili, a zní jak od chytré horákyně. „Nepotřeboval pravidelnou pomoc popřípadě soustavný dohled jiné osoby při hlavních životních úkonech ani nešlo o osobu úplně nevidomou, potřeboval však dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých nezbytných životních úkonech.“

Ve zprávě z neurologické kliniky se píše něco docela jiného: „Kožní změny v rámci žilní insuficience, otoky dolních končetin. Hypotrofie lýtek, zejmna levého, stoj možný jen s oporou. Těžký polyneuropatický syndrom s dominujícími dysestézami, porucha statiky a dynamiky páteře. Stav hybnosti kolísá, je mírně horší než po dimisi u nás, ale prudké zhoršení neguje, v domácím prostředí ujde cca 20 krátkých kroků s 2 f holemi či chodítkem, více nemůže, pacient je výrazně omezen v denních aktivitách i sebeobsluze a vyžaduje trvalo asistenci druhé osoby.“

Protože je moje maminka bojovnice, protože je to ona, kdo svému muži musí být celý den k dispozici, vše, co k životu potřebuje, mu musí donést, musí asistovat u jeho osobní gygieny (kromě návštěv sestry, která chodí maminčina manžela koupat), i zajištění WC u lůžka je její práce, s nálezem posudkového lékaře, který jí byl před řízením soudem doručen, se nesmířila. Objednala svého muže na další vyšetření na neurologii v Kateřinské, aby mohla soudu doložit, že posudek z MPSV nemá s realitou nic společného.

Samosoudkyně sice soud odročila, ale na nový posudek o zdravotním stavu maminčina muže opáčila, že je irelevantní, protože se řeší zdravotní stav v loňském roce, a že maminka musí doložit další důkazy na podporu svého tvrzení. Že si může případně zaplatit posudek soudního znalce v oboru neurologie. Proč témuž soudu dostačovala zpráva lékaře posudkové služby MPSV, ale oponovat by ji bylo třeba nálezem soudního znalce, tomu nerozumím. Že se stav od loňského roku nezměnil, nepadalo na váhu.

Maminka podala k soudu všechny lékařské zprávy z loňského roku a na rozdíl od nás, zbylých členů rodiny, kteří jsme věřili ve zdravý rozum, si byla jistá, že soud se přikloní k názoru posudkového lékaře.

Před dalším jednáním soud mamince zaslal doplňující zprávu lékaře posudkové služby MPSV. Ve zprávě mne zarazil tón, jaký je z ní cítit. „Potvrzení praktické lékařky ze dne 27.6.2007, že žalobce používá pomůcky pro inkontinenci stolice, je třeba brát s rezervou. PK MPSV v Praze svůj posudek ze dne 24.5.2007 podala po návštěvě žalobce v bytě, kdy si mnohé skutečnosti sama ověřila. Zjistila, že žalobce není natolik bezmocný, jak se nyní (spolu s manželkou) snaží soud o "své pravdě" přesvědčit.“ Ano, komise (tedy přesně posudkový lékař a sekretářka) zjistila, že manžel mé maminky má blízko k metru, spí v čisté posteli, dům, v němž bydlí, byl stavěný snad za války a má plastové křesílko, do kterého se může posadit na dvorku. K čemu ty informace jsou, nevím. Metrem nejel již několik let, na necelých dvacet metrů vzdálený dvorek bez asistence nedojde, křesílko mu tam musí přinést maminka stejně jako mu musí přinést na dosah ruky každou sklenici vody. Přiměřený stav jeho výživy udržuje moje maminka, sám si nemůže ani přinést tu zmíněnou sklenici vody, natož aby si nakoupil či uvařil, sám si nemůže ustlat a udržovat tu čistou postel, které si pan doktor všiml. Ano, funkci paží se snaží udržet, a proto cvičí, vsedě nebo vleže, s kilogramovými činkami. To vše panu doktorovi sám řekl, včetně toho, že s asistencí dojde „až na dvorek“. To vše dělá a panu doktorovi to řekl proto, že je životním optimistou, snaží se zastavit či alespoň zpomalit zhoršování svého zdravotního stavu a protože není podvodníkem, za jakého jej posudkový lékař prohlašuje. S tím svalstvem dolních končetin se pan doktor trefil, není na něm nápadnějších atrofií a otoků, ale jak to uhodl, to ví jen on sám, z jeho nohou viděl jen to, co je obvykle vidět, zakryté ponožkami, na konci nohavic.

Soud ukončil spor verdiktem minulý týden. A stal se onen lurdský zázrak, manžel mé maminky není natolik bezmocný, jak se snažil o své pravdě soud přesvědčit. Jen to mne zaráží, že má tento zázrak takovou prodlevu. Zatím maminčin muž stále potřebuje chodítko, stále nedokáže chodit bez opory, stále ujde jen několik desítek kroků, stále mu musí být maminka k dispozici. Zatím se maminka může hřát větou, kterou slyšela od paní soudkyně, když opouštěla soudní síň. „Byla bych nerada, kdybyste odcházela od soudu s pocitem křivdy“, pravila paní samosoudkyně správního soudu.

Irena Piskačová