7.12.2016 | Svátek má Ambrož, Benjamin






PRÁVO: Euthanasie věčně zelená

16.9.2015

JUDr. Milan Hamerský předkládá opakovaně do Parlamentu ČR návrh na uzákonění euthanasie. Lze očekávat bohatou rozpravu, mnohdy spíše emocionální než faktickou.

Dovoluji si předložit čtenářům svůj mírně upravený starší článek o tomto tématu, které nejspíše opět bude vířit diskusní fóra.

Předem je potřebné si ujasnit terminologii, která občas mate i zkušené čtenáře. Existuje pojem „aktivní euthanasie“, kdy je nemocnému podán z rukou lékaře smrtící prostředek. Pojem „pasivní euthanasie“ (dnes již opouštěný a přesněji nazývaný paliativní péče - latinsky palium = plášť) obsahuje postup, kdy již další léčba nemocného postrádá smyslu se znalostí fatální prognosy. Pojem „asistovaná sebevražda“ v sobě zahrnuje princip přístupu další osoby-nelékaře, jež radou či činem pomůže nemocnému ukončit jeho život.

JUDr. Hamerský má připraven dle vlastního vyjádření v MF Dnes tzv. „švýcarský model“ - postup již uvedené asistované sebevraždy a „model belgický“, který odpovídá aktivní euthanasii.

V laické veřejnosti mají jednoznačnou převahu lidé hájící právo lidského jedince rozhodnout o svém vlastním konci. Podrobným rozborem mnoha příspěvků je možné vyčíst základní faktory, které vedou tuto většinu k obhajobě euthanasie.

Zdá se, že ony zastánce neděsí smrt samotná, ale spíše obava z pomalého umírání, při němž budou závislí na svém okolí, budou se cítit ponížení tím, že nebudou schopni provádět základní tělesné hygienické úkony, nebudou se moci samostatně najíst a že budou trpět nesnesitelnými bolestmi. Mají obavy z toho, že nebudou vypadat v této fázi fyzicky nejlépe a že budou svou existencí obtěžovat své nejbližší. Jejich argumentace vždy tkví v popisu člověka, který dlouhodobě přežívá v tomto neutěšeném stavu, a děsí je představa, že by na konci své životní dráhy vypadali podobně.

Problém euthanasie je přítomen pouze v ekonomicky rozvinutých zemích. Jsem si jist, že kupříkladu v rovníkové Africe je zcela okrajový, pokud je tam přítomen vůbec. Jsem si rovněž jist, že ještě v první polovině 20. století nikoho nenapadlo, že by za pár desítek let bylo možné oficiálně žádat svého lékaře či instituci, aby mu byl podán legální prostředek k ukončení života. Hippokratova přísaha přímo zapovídá lékaři podávání jedu pacientovi, ať se nachází v jakkoli beznadějném stavu. I když je její znění dnes již překonáno, je zajímavé, že se na ni vždy pacienti odvolávají, kdykoliv se jim zdá, že lékař postupuje jinak, než by oni očekávali, zatímco její striktní dodržení stran euthanasie vnímají úkorně.

Požadavek euthanasie je daní za pokrok v medicíně. Před cca 50 lety byla průměrná délka života podstatně kratší, lidé byli svědky úmrtí mnoha svých blízkých (včetně dětí) na choroby, které dnes umíme léčit. Mnoho nemocí - včetně onkologických - dnešní lékařská péče zvládne a postiženého vrátí do dalšího života. Některé choroby se však po čase vracejí, další léčba je již méně účinná a onen nemocný, který by za dřívějších podmínek zemřel při první atace, je podroben další léčbě, která přináší neoddělitelné útrapy. Paradoxem je, že v minulém období neléčitelnosti některých nemocí , kdy pacienti museli nutně mnohem více strádat projevy závažných chorob, se o euthanasii nemluvilo tolik jako dnes.

Dlouhodobé umírání na nevyléčitelnou nemoc provázené bezmocí není tak časté, jak zastánci euthanasie uvádějí. Dnešní medicína umí značnou část doprovodných projevů konce života účinně tlumit. To, že se tak občas neděje, je často vinou lékařů, kteří „šetří“ léčbou opiáty, restrikcí pojišťoven na vydávání hygienických a dalších pomůcek a dalšími faktory. Rovněž je třeba říci, že stejný pacient bude vypadat a cítit se zcela jinak v prostředí odcizené nemocniční instituce (kde už na něj není tolik času a je „uklizen“ za pověstnou plentu) než v domácím prostředí, kde je obklopen péčí a láskou svého okolí.

Někdy je paradoxně příčinou nedůstojného umírání i tlak rodiny a právního prostředí na udržování života, jenž je již beznadějně ztracen. Odlišení stavu, kdy je ještě třeba o život pacienta zápasit a kdy nastal čas jej pokrýt již jen zmíněnou paliativní léčbou je součástí staleté zkušenosti nazvané ars medica, tedy umění léčit. Drtivá většina lékařů přesně pozná onen bod zlomu. Moderní technika přispívá mnohdy k utrpení lidské bytosti, jejíž pozemský čas došel svého naplnění. I když je vše zřetelné, tak se lékař obává „vypnutí“ přístroje v důsledku možných právních důsledků, jež mu mohou zničit kariéru.

Je prokázaným faktem, že u starších nemocných jedinců zaznívá požadavek na předčasné ukončení života téměř výlučně při depresích, pocitech osamění, při pocitech, že jsou zbyteční a nikoho nezajímají. Tělesné útrapy a bolest jsou daleko méně častým důvodem přání urychlené smrti. Tento poznatek je dokladem selhání společnosti, která se neumí o tyto jedince komplexně postarat. Současně je i výzvou k dalším krokům, jak lépe zabezpečit rodiny, jež by se mohly o nemocné starat a ekonomicky nezkrachovat. Stát by měl rovněž podporovat hospice či podobná zařízení, kde člověk umírá důstojně i v situaci, kdy se o něj rodina není schopna starat.

Nemoci provázejí lidstvo od samého počátku. Utrpení z nich bylo současně hybným momentem lidského ducha, který se snažil ono trápení mírnit a nalézat prostředky, jak jim čelit. Lze si představit zapojení lidského génia ve vývoji účinných látek, léků a postupů, na jejichž konci je jedinec žijící dlouhý a spokojený život. Při obligátní aplikaci euthanasie bychom jistě neznali celou řadu medikamentů, které jsou dnes zcela běžné.

Lidský život není experimentálním procesem, který lze ukončit, když jedinec nefunguje tak, jak si přejeme. Je universální hodnotou od prvního po poslední okamžik. Slouží nám - zatím zdravým a plným života - k uvědomění si této hodnoty, která je hodna plné ochrany, ať člověk vypadá jakkoli.

Pevně věřím, že poslanci Parlamentu České republiky v sobě najdou dostatek mravní síly, aby zabránili spuštění procesu, jemuž později již nebude možné čelit a kdy se může stát, že starý a nemocný člověk bude muset obhajovat setrvání své existence proti „racionálnímu“ požadavku, že jeho léčba a prodlužování jeho života je egoismem poškozujícím společnost.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



Diskuse


M. Prokop
21:43
16.9.2015

J. Kanioková
19:59
16.9.2015

H. Balzám
11:12
16.9.2015

T. Vodvářka
12:36
16.9.2015

H. Balzám
12:48
16.9.2015

T. Vodvářka
13:09
16.9.2015

P. Švejnoch
15:06
16.9.2015

T. Vodvářka
17:10
16.9.2015

P. Švejnoch
20:49
16.9.2015

T. Vodvářka
21:22
16.9.2015

D. Šimáček
19:38
16.9.2015

D. Šimáček
22:41
16.9.2015

Ś. Svobodová
9:43
16.9.2015

T. Vodvářka
10:10
16.9.2015

Ś. Svobodová
14:30
16.9.2015

T. Vodvářka
17:21
16.9.2015

R. Dubravský
10:14
16.9.2015

J. Kavalír
14:13
16.9.2015

Z. Frys
8:33
16.9.2015

P. Švejnoch
8:57
16.9.2015

R. Gramblička
9:20
16.9.2015

R. Gramblička
9:22
16.9.2015

B. Hamáček
19:02
16.9.2015

K. Janyška
9:41
16.9.2015

A. Alda
8:13
16.9.2015

B. Hamáček
8:25
16.9.2015

D. Šimáček
19:48
16.9.2015

P. Boublíková
5:59
16.9.2015

P. Boublíková
20:53
16.9.2015

D. Šimáček
1:10
16.9.2015

E. Erat
7:04
16.9.2015

V. Kraus
11:49
16.9.2015

D. Šimáček
19:30
16.9.2015

počet příspěvků: 41, poslední 17.9.2015 01:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.