V posledních dnech zaznělo jméno ministra spravedlnosti Pavla Blažka třikrát ve spojitosti s agendou stížností ministra pro porušení zákona. Veřejnost se dověděla, že odmítl podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka. Není se čemu divit, protože za nejslavnějšího českého vězně se brali již předchozí ministři, kteří se stížnostmi u Nejvyššího soudu ČR neuspěli. V důkazní situaci případu se od té doby nic nezměnilo, takže jiný výsledek by se nedal čekat. Ostatně by to byla stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou ministrovi zakazuje zákon. Ministrovo rozhodnutí tedy není žádným projevem arogance, jak si prý myslí Jiří Kajínek.

Zato pan ministr vyhověl podnětu ve prospěch Jaroslava Šmída, manžela bývalé koulařky Heleny Fibingerové, odsouzeného kvůli dopravní nehodě, při které zahynul cyklista. Avšak zde sklidil neúspěch: Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl, a to dosti nevlídnými slovy. Naproti tomu vyhověl ministrově stížnosti ve prospěch valdického vězně Vladimíra Gini st., jemuž obecné soudy zamítly v neveřejném jednání žádost o povolení obnovy procesu. Úspěch stížnosti dodává ministrovi lesk, neúspěch dopadá pouze na jeho hlavu, autor textu zůstává ve stínu.

Podtrženo a sečteno, novináři zvěstovali urbi et orbi: ministr Blažek v několika málo dnech třikrát rozhodl o stížnosti pro porušení zákona. Skutečná role ministra (obecně) při rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je ale dosti podstatně odlišná od mediálního obrazu.

Pokusím se trpělivé čtenáře uvést do skutečného obrazu věci na základě poznatků ze sledování procesu projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona za působení čtyř ministrů spravedlnosti – Pavla Němce, Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové a Pavla Blažka. Jejich předchůdce ponechávám stranou, protože za jejich panování platila poněkud odlišná právní úprava.

Ministři přicházejí a odcházejí, ještě menší životnost vykazují ředitelé odboru, jenž se zabývá podněty ke stížnosti pro porušení zákona. Ale řadoví referenti zůstávají, zvláště ti s hlubokými normalizačními kořeny. Mají postavení servisu pro ministra, který není jejich názorem vázán. Pokud se ale od jejich linie odchýlí, dokáží dát najevo nevoli velmi nepříjemným způsobem. Za těchto okolností administrativní pochody ministerstva ovlivňuje setrvačnost. Zvláště nešvary vykazují mimořádnou schopnost přežití.

Stížnost pro porušení zákona je nejšikovnější mimořádný opravný prostředek v trestním řízení, jímž lze napravovat takřka libovolné vady pravomocných rozsudků. Její uplatnění je právem ministra jako ústavního činitele, nikoli ministerstva jako úřadu.

Špatné je již to, že ministr stížnost podat může, ale nemusí. Vymezení pravomoci, které ponechává na jeho libovůli, zda zakročí proti poškození odsouzeného nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, mi připadá nemravné. I řadový občan by měl vystoupit proti zjištěné nezákonnosti přiměřeně svým silám a možnostem, tím spíše by měl mít povinnost ministr, vybavený velkou mocí. Pokud stát škodí občanům selháním svých zaměstnanců, měl by mít samozřejmou povinnost napravovat.

Dobrovolnost v přístupu ke stížnostem pro porušení zákona ale otvírá cestu pro uplatnění jiných než ryze právních hledisek při konečném rozhodování. Kdyby stížnost nebyla právem, ale povinností, současný pan ministr by se například sotva mohl vyhnout zásahu ve prospěch poslance Romana Pekárka, odsouzeného pouze na podkladě podezřelého hlasového záznamu. V našich specifických absurdistánských poměrech by mu to zcela jistě vyneslo bouřlivé mediální kamenování, neb jeho rozhodnutí by se vykládalo jako projev solidarity s bývalým členem ODS, ne-li přímo korupční jednání. Protože nemá povinnost stížnosti, může si nečinností ušetřit nepříjemnosti.

Než vraťme se k rozdílu mezi mediálním obrazem a skutečnou rolí ministra při rozhodování o stížnostech pro porušení zákona. Ročně přichází na ministerstvo přibližně dva tisíce podnětů, někdy možná i více. Rozhodování o nich by mělo vycházet z kritického rozboru příslušných trestních spisů, který ovšem spolkne desítky hodin soustředěné práce. To by byla pro ministerstvo obrovská pracovní zátěž, na kterou nemá odpovídající personální kapacitu. S výjimkou několika vybraných podnětů, které si ministr vyhradí, přezkumy pro ministerstvo provádějí státní zástupci. Po návratu spisu na ministerstvo se jím pak zabývají řadoví referenti, kteří připraví návrh konečného rozhodnutí ministra.

Státní zástupci i ministerští referenti byli dlouhodobě vedeni k tomu, aby hájili neprolomitelnost soudního rozhodnutí. Proto je neznepokojují myšlenky na hrůznost osudu nevinných lidí, kteří byli odsouzeni v důsledku justičních přehmatů. Často přistupují k posuzování podnětů zcela neodpovědně. Mívám dojem, že si ani neuvědomují, že zasahují do skutečných osudů skutečných lidí. Žadatelé jsou pro ně jen zdrojem nepříjemné práce. Většina stěžovatelů proto časem dostane vyrozumění, že pan ministr neshledal důvod k podání stížnosti pro porušení zákona. I když se jedná o agendu ve výlučné pravomoci ministra, vyrozumění většinou opouštějí ministerstvo bez jeho vědomí.

Počet kladných rozhodnutí je do značné míry ovlivněn přístupem ministra, protože úředníci se jeho názoru do určité míry přece jen přizpůsobí. Za působení ministrů Pavla Němce a Daniely Kovářové jich na Nejvyšší soud odcházelo kolem dvou set ročně, zatímco Jiří Pospíšil vystačil se stovkou. Jediný Pavel Němec se poměrně často osobně seznamoval se složitými případy a byl schopen projevit soucit s oběťmi justičních přehmatů.

V podstatě je ale ministr i u kladných rozhodnutí závislý na tom, co mu nejnižší úředníci ministerstva pošlou na stůl. Jimi připravená rozhodnutí putují k podpisu přes několik stupňů řídící struktury. Mám doloženo z minulosti, že nadřízení v extrémních případech věnují kontrole kvality práce podřízených jen několik vteřin a může se stát, že nakonec ani ministr netuší, že stížnost podepsal a čeho se týkala.

Pokud tedy novináři napíší, že ministr podal nebo naopak odmítl podat stížnost pro porušení zákona, po formální stránce je informace pravdivá, ale ve skutečnosti jde o uplatnění sdílené pravomoci, na které se ministr podílí v nejlepším případě několika málo procenty, v nejhorším jen nevědomým podpisem. Osudy obětí justičních přehmatů jsou převážně v rukou státních zástupců a řadových referentů ministerstva.

V průběhu zpracování jednotlivých případů může docházet ke kuriózním úkazům. Doložím to na příběhu stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Gini, které vyhověl Nejvyšší soud ČR dne 16. dubna 2013. V této věci mám proti referentům ministerstva informační náskok, neboť se věcí zabývám od r. 2006, prostudoval jsem trestní spis a opakovaně jsem s odsouzeným hovořil ve vězení. Na rozdíl od úředníků mám přesnou informaci o důkazech, které chce Vladimír Giňa předložit při jednání o povolení obnovy procesu.

V dané věci podal první podnět ke stížnosti pro porušení zákona 31. prosince 2006 spolek Šalamoun. Jiří Pospíšil mu přirozeně nevyhověl. Zato 24. července 2007 vyhověl Ústavní soud ČR stížnosti postavené na totožných úvahách. Ústavním nálezem přikázal odvolacímu soudu, aby vyslechl klíčového svědka, který ve výchozím řízení nebyl soudem slyšen, neboť mu tehdy bylo 11 let (sama představa, že lze poslat obžalovaného na mnoho let do vězení na základě tvrzení 11letého mentálně zaostalého spratka z dětského domova, mi nahání husí kůži). Svědek pak u soudu po pravdě přiznal, že před šesti lety si osudovou výpověď vymyslel a na místě činu vůbec nebyl. Soud jeho výpověď vyhodnotil jako účelově pozměněnou ve prospěch odsouzeného a potvrdil původní rozsudek.

Následoval podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti zmíněnému rozhodnutí. Opět zvítězila Pospíšilova filozofie neprolomitelnosti soudního rozhodnutí. Tím byly možnosti spolku Šalamoun vyčerpány.

Velkým překvapením proto byl přípis ředitele příslušného odboru ministerstva z 1. března 2013, obsahující sdělení, že pan ministr Pavel Blažek podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Gini. Napadl jí rozsudky obecných soudů z r. 2010, jimiž byla v neveřejném jednání zamítnuta žádost odsouzeného o povolení obnovy procesu. Pochybení spatřoval právě v neumožnění veřejného jednání.

Spolek Šalamoun ale o napadeném řízení nevěděl, tedy ani nemohl podat podnět ke stížnosti pro porušení zákona. V prvé řadě se proto bránil proti tomu, že jej ministerstvo dopisem spojilo se svou akcí. Nemohli jsme připustit, aby někdo později obvinil ministra, že podal pochybnou stížnost pro porušení zákona pod vlivem argumentace spolku Šalamoun.

V dalším jsem si obstaral napadené rozsudky a navštívil Vladimíra Giňu ve věznici. Dověděl jsem se, jakým důkazem chce otevřít proces. Získané poznatky byly velmi znepokojivé. Nasvědčovaly tomu, že pokus o obnovu procesu může nakonec ztroskotat, ne-li hned u Nejvyššího soudu ČR, pak u obecných soudů. To by mělo pro odsouzeného osudové důsledky: do lhůty pro podmíněné propuštění by se další řízení o povolení obnovy procesu nedalo vyvolat.

Snažil jsem se upozornit na své obavy příslušnou referentku, ale odmítla mě s tím, že výhrady mohu uplatnit při jednání Nejvyššího soudu ČR. Prý se domnívala, že budeme v tomto řízení Vladimíra Giňu podporovat. Zjevně vůbec netušila, že veřejnost nesmí do jednání zasáhnout ani slovíčkem. Nepodařilo se mi ani varovat pana ministra. Věc nyní nezadržitelně spěje k projednání u krajského soudu, kde se ukáže, zda byly mé obavy důvodné.

Ještě svérázněji se referenti ministerstva vypořádali s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch jisté vězenkyně, odsouzené na základě vynuceného, vzápětí odvolaného doznání, navíc v situaci, kdy skutková zjištění neodpovídala popisu činu.

V době neúčelného přetahování o vyhovění podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s ministrem Jiřím Pospíšilem a jeho normalizačními experty-neexperty vyšel nový trestní zákoník a v něm byla do trestního práva vnesena významná novinka. Všimli jsme si, že naše chráněnka by mohla odejít od soudu s podstatně nižším trestem, kdyby nový zákon platil již tehdy. Pomohli jsme jí tedy vyvolat řízení o povolení obnovy procesu, v němž argumentovala se změnou právního předpisu jako novou okolností, soudu dříve neznámou, odůvodňující případný souhlas s obnovou. Věděli jsme, že u obecných soudů neuspějeme, ale podle zásady, že tonoucí se i stébla chytá, jsme se rozhodli po zamítnutí žádosti o povolení obnovy procesu předložit Ústavnímu soudu ČR k uvážení myšlenku, že zásadní změna zákona by mohla být důvodem k povolení obnovy již proto, aby ve věznicích nepanovala nerovnost mezi odsouzenými podle různých zákonů. Ústavní soud ČR se ale pro naše "novátorství" nenadchl, ústavní stížnost odmítl.

V této situaci jsme upozornili ministerstvo, že řízení u Ústavního soudu ČR bylo ukončeno, takže je možné pokračovat v jednání o našem podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Čekalo nás pak překvapení: ministerstvo se začalo zabývat nikoli naším původním podnětem, směřujícím proti výchozím rozsudkům, ale záměrem napadnout stížností pro porušení zákona rozhodnutí obecných soudů o nepovolení obnovy. Upozornili jsme na nesmyslnost záměru jít proti formálně i věcně správným rozhodnutím. Nicméně se záměrem jsme pak přesto byli opakovaně vyrozuměni a znova jsme se vyjádřili k jeho mylnosti. Až přibližně po čtvrtroce jsme dostali vyrozumění, že pan ministr neshledal důvod k podání stížnosti, přičemž měl přihlédnout k ústavní stížnosti, jež se ovšem merita věci netýkala. Za celou dobu příslušní referenti nezjistili, že náš podnět ke stížnosti pro porušení zákona nesměřoval proti nepovolení obnovy, ale proti výchozímu rozsudku. Chápu je: spis je obsáhlý a důkazní situace mimořádně složitá, bez poctivého nastudování podkladů z přípravného řízení nelze najít vady příslušných soudních rozhodnutí. A nadřízení referentů mají důležitější starosti než nápravu tragédie nespravedlivě odsouzené venkovské ženy. Zvlášť špatně je na tom pan ministr, kterého jeho mateřská strana odvádí k hledání únikové cesty z hrozícího pádu pod hranici volitelnosti.

Podobných příkladů podivného přístupu ministerských expertů-neexpertů k věcem nespravedlivě odsouzených bych mohl uvést ještě několik, ale výše uvedené pro názornost stačí.

Ještě hlasitěji zaznělo jméno ministra Pavla Blažka v souvislosti s bouří ve sklenici vody ve vztazích mezi policií a skvělou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou a při nemravné podpoře zvolení "rudého vojenského prokurátora" Jaroslava Fenyka soudcem Ústavního soudu, ale o tom až jindy.