18.11.2018 | Svátek má Romana


POVÍDKA: S duší otroka

30.6.2018

V dusnu chýše se pohnula tmavá postava a ukázala prstem k střeše, jejímiž skulinami prosvítal žhavý den. „Tak tuhle díru tady, prosím, máme už od toho posledního hurikánu, a ještě sem neposlali nikoho, aby to přišel spravit. To se může stát jenom na týhle plesnivý farmě.“

„Jo, jo,“ přitakal ženský hlas. „To je to naše panstvo. To na Blue Hill…”

Sdělení o tom, jak to chodí na farmě Blue Hill, však zůstalo nevysloveno, jelikož se v týž okamžik dveřní otvor zatměl třetí postavou. “Abimelechu! Je tady Abimelech? Enochu, až tvůj mladej přijde, vyřiď mu, že…”

“To nebude jen tak hned,” děl oslovený rozšafně. “Abimelech… kdežpak je mu konec. Ely, kam říkal Abi, že chce jít? Já si tyhle bělošský jména nepamatuju. Někam do města, prej.“

„Však oni mu namastěj prdel, až ho chytnou. To starej Tobiáš taky takhle jednou utek, a…”

„Chytili ho brzy?”

„Ale kdepak. Tejden se schovával v háječkách, měl hlad a žrali ho komáři, až nakonec přilez sám. Ještě byl rád, když ho seřezali. Vzpurnej černoch musí dostat nářez, copak je to platný. Však tys taky semtam dostal rákoskou, jestli si dobře vzpomínám.”

„To bylo proto, že jsem se flákal.”

„Ne že ses flákal, ale žes to dělal hloupě,” zněla poučná odpověď. „Fláká se každej. Ale nesmí ho přitom načapat předák, to si pak za všechno může sám To já jsem dostal rákoskou jen jednou, nechal jsem slepice bez vody a ony pochcípaly. Lidi, to byl mazec. Takovej bych Abimu nepřál.”

„Vy troubové,” ozvala se z kuchyňského kouta Ely, „Abimu se nic nemůže stát, protože už není otrok. Může si jít do města nebo třeba ke všem svatejm, nikdo mu do toho nemá co mluvit. Máme teď svobodu; to jste ještě neslyšeli?“

„Bajo, však já vím,“ šeptal Enoch zpoza dlaně, ohlížeje se tajuplně kolem. „Říká se, že Lee s Davisem to projeli… z Washingtonu přišli páni a řekli konec a ámen, teď tady bude svoboda, bílej nebo černej… otroctví se zruší… takhle maličký budou šéfové…

„To znamená,” ustrnul druhý, „že se už nebude muset makat? Že už nedostaneš kvůi flákárně nařezáno?”

„To nedostaneš,” pravila Ely. “Ale vyhoděj tě. Na Blue Hill už takhle vyházeli hromadu lidí. Platím vás za práci a ne za lajdání, řval prej pán, a všechno jen lítalo.”

„Vyházeli…” ustrnul muž ve dveřích, „copak to jde? Kdopak se teď o ně postará? Kam šli?”

„Kam kdo chtěl. Někdo na jinou farmu, někdo do města. Což, Abimu se nepovede zle, je kočí, ten se uživí všude. Ale kdo nic neumí… Ostatně, kdo chce, může teď dostat půdu a farmařit na ní sám.”

„Nojo, „ ozvalo se ode dveří. „To já bych konečně… ale kdo mi bude na tý půdě dělat?“

„Kdo prej, to je otázka. No přece ty, kdo jinej! Jenomže u pána ses flákal a na svým budeš dřít, až z tebe budou cucky lítat. Děkuju pěkně.”

„Ale vždyť se dají dělat i jiný věci,“ vložila se do debaty Ely. „Třeba si někde otevřít krámek a prodávat rajčata a melouny. Nebo malou hospodu. Ona má ta svoboda i svoje výhody. Co bys tomu řek, Enochu, kdybychom my dva…”

„Jo, to zrovna, ženská. Nestrh jsem si hřbet pro pána, a teď bych měl… kdepak. Na farmě má člověk přece jen svou jistotu.”

„Když ho nevyhoděj. A to se musí stát zrovna, když z tebe chtěli udělat předáka.”

Třetí muž zíral němě ze dveří a kroutil kučeravou hlavou. „Teď už jsem z toho blázen dočista,” pravil posléze. „Říkáte, že je svoboda. Svoboda přece znamená, že si každej může dělat co chce. Ale místo toho… shánět si práci, farmařit… z toho kouká starostí nad hlavu. To za starejch časů žádný starosti nebyly. Dělal jsi, co ti ukázali, nepřetrh ses, pán řval, no, tak jsi ho nechal řvát. A dostal jsi jíst, páni postavili baráky, aby bylo kde bydlet, když do nich teklo, přišel to někdo spravit…”

„Akorát že bylo to žrádlo pod psa. A ty baráky taky.”

„To je pravda. Ale měli jsme svou jistotu. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Teď s tou jejich svobodou… může být dobře, ale může být i zle. A kdo se má postarat, aby nebylo zle, když ne pán?”

Enoch povstal a v očích mu zasvitla prorocká jiskra. „A já vám říkám, zle bude, zle, ještě si budete všichni vzpomínat na ty starý, zlatý časy. Na starýho Davise, kterej nechtěl, aby se zaváděly nějaký nový móresy ze Severu. Pamatujte si, že celá ta jejich svoboda je jeden velkej bělošskej švindl. Aby se nemuseli starat oni, ale my. Co je to tam venku za rámus? Ely, jdi se podívat.”

Ely se vrátila po nějaké chvíli s tváří zřetelně popelavou. „Tak už je to tady. Pán prodal farmu a stěhuje se.”

„Sakra. Komu nás prodal?”

„Pitomče. Nás nikomu, jenom tu farmu; ještě tomu nerozumíš? Dřív černoch patřil k farmě. Teď už ne. Může se sbalit a jít, ať si třeba zdechne, nikdo se o něj nepostará. Protože je… protože je svobodnej!” Rozvzlykala se.

„Čert vezmi to jejich svobodu,” drtil mezi zuby Enoch. „Čert vezmi toho Lincolna. Jestlipak jsem to neříkal hned. Nene, od bělochů nikdáž nepošlo nic dobrýho!”

*

Pan Tyrell byl povoláním učitel odkudsi z Pennsylvanie a zanícený abolicionista. Nebyl už nejmladší a mohl pohodlně strávit zbytek životní dráhy ve své škole, ale on opovrhl pohodlím a vytáhl ještě na stará kolena do bitvy proti ďáblu otroctví; byla to jeho povinnost, tvrdil. Na zdeptaném a rozvráceném Jihu bylo teď zapotřebí každé ruky; přihlásil se tedy a byl poslán do zapadlého kouta Jižní Karoliny, kde se mu k potírání ďábla dostalo vrchovatě příležitostí. Činil tak dle svého nejlepšího umu a svědomí, jen jak týdny plynuly, začalo se mu zdát že jeho zásady, dříve tak jasné a nesmlouvavé, dostávají trhliny. Seděl teď na verandě starého panského sídla Blue Hill, usrkával zteplalého sherry a s určitou nechutí naslouchal vývodům pana Rockwella, duchovního z nedaleké fary. Ne že by byl reverend Rockwell zastáncem otrokářství nebo litoval porážky Jihu; byl ale zdejší, a jakožto takový načichl. Jeho názory nebyly tak naprosto jednoznačně pádné a vždy začínaly slovy - ano, ale… což pan Tyrell nemohl vystát. Nicméně se nedalo popřít, že zdejším poměrům rozumí, asiže lépe než úředníci v dalekém Washingtonu. Pan Tyrell se nesnadno odhodlával svěřit se mu.

„Poslyšte, pane Rockwelle… přiznám se vám, že tomu pomalu přestávám rozumět. Učil jsem své žáky, že otroctví je zlo a ono také je, neříkejte zase to své ano, ale… Jsou jisté principy, že, které nesnesou žádného ale. Opakem otroctví je svoboda. Ani to nepotřebuje žádného ale. Jenže… věřili jsme, že přineseme-li otrokům svobodu, budou šťastní a vděční. Ze začátku také byli; nikdy nezapomenu na tu radost a ten jásot. Ale netrvalo dlouho a jásot se vytratil. Jako by si ti lidé své svobody nevážili. Slyším všelijaké řeči…”

Duchovní se nepřítomně usmál a zadíval se k prašnému obzoru. „Ano. Co je otroctví, pane Tyrelle?”

„Jak se můžete ptát? Tohle vaše jižanské obojetnictví, s prominutím… Otroctví je… eee… když… Když je člověk zbaven svobody. Svoboda je jeho svaté právo.”

„Zajisté. A co je svoboda?”

Než mohl pan Tyrell vybuchnout spravedlivým hněvem, pohnul se v stinném koutu majitel farmy, pan Dupont. V nedávno minulých událostech náležel k straně poražené nejen na poli válečném, nýbrž i morálním; vyvodil z toho důsledek a předsevzal si nevyjadřovat se k politickým problémům. Ale byla vznesena otázka co je otroctví a co svoboda; to snad nepatří tak úplně k politice.

„Já jsem starý otrokář, víte,” děl s natrpklým úsměvem, „a asi jsem celý život dělal cosi zlého. Jsem připraven se z toho kát. Ale snad alespoň něčemu rozumím. Ptal jste se, pane Rockwelle, co je otroctví. To je otázka pro filosofa; ale mohu vám možná povědět, kdo je otrok. Domníváte se, pane, že je to osoba, planoucí touhou po svobodě?”

„Ovšem,” děl pan Tyrell nesmlouvavě. „Svoboda je přirozený stav člověka. Otroctví je zvrhlost. Proto ujařmený člověk po svobodě touží.”

„Snad vy. Nebo i já, i když jsem… Ale mám s otroky, když dovolíte, svou zkušenost. Ne že by mezi nimi nebyli takoví, kteří mají o svobodě určitou a dokonce správnou představu. Ale z větší části si ji představují jako stav, kdy se nemusí pracovat. Běžný otrok netouží po svobodě, pane Tyrelle; on touží po tom, abych z něj udělal předáka. Aby mohl komandovat ostatní otroky a řvát na ně.”

S omluvným úsměvem pohlédl na své společníky. „Svoboda je ideální hodnota, pánové. Otrok není na ideály. Jeho myšlení je materiální, i když také na dost nízké úrovni. Chce si polepšit teď a hned, třeba jen maličko a pomíjivě. Naděje na lepší život někdy v budoucnu… otrok kašle na naděje. Nevěří jim. Otroctví je především nedůvěra, pane. Nedůvěra v ostatní, nedůvěra v budoucnost, nedůvěra v sebe sama, nedůvěra v logický řád světa. Zkušenosti mnoha generací naučily otroka nedůvěře; chce své přilepšeníčko, svou výhodičku, nabídněte mu užitek budoucnosti delší než do dnešní večeře, a on se vám vysměje. Proto otroci tolik kradou. Nevyplácí se jim to, protože když okrade každý každého, jsou nakonec okradení všichni. To oni vědí; ale kradou ze zásady, protože se odnaučili myslet na následky. Následky jsou budoucnost; a o budoucnost ať se postará pán. Ze zásady také zrazují nejen svého pána, ale i sebe navzájem. Podtrhnout někomu stoličku je výkon, na který je otrok pyšný, ať se mu třeba jeho podlost obratem vrátí. To všechno je asi dost jiný obrázek, než jste si udělali tam u vás v Pennsylvánii, pane, ale bohužel je pravdivý. Proto bych příliš nemluvil o touze po svobodě. Svoboda je příležitost, nic víc; příležitost pro toho, kdo je ochoten ji uchopit do vlastních rukou a něco z ní udělat, a to i za cenu zatracené životní nejistoty. Ale otrok chce mít jistotu, víte? Třeba i mizernou. Nic se mu nelíbí míň než se starat a brát na sebe rizika.” Odmlčel se. „Ostatně… co se stane z otroka, je-li osvobozen? Rád bych slyšel vaši odpověď na tuto otázku.”

„Je jednoduchá. Svobodný občan.”

„Ale kdepak. Osvobodíte-li otroka, je z něj osvobozený otrok. To má do občana ještě dost daleko.”

„Uvidí se,” ohlásil s převahou pan Tyrell. „Brzy budou tady v okrese volby. Vše-o-bec-né volby, pane. V nich se ukáže…”

„Ale ovšem že se ukáže. Zdejší lidé budou volit toho, kdo jim slíbí jistotu. Kdybych byl politik a chtěl získat na svou stranu bývalé otroky, slíbil bych jim, že dostanou každý den třikrát svou misku kukuřičné kaše. Že pro ně kdosi postaví baráky a když do nich poteče, že někdo přijde a opraví je. Že nechám zřídit úřad, který se o to bude starat. Že budou takhle pěkně, zajištěně napořád a na jednom místě žít, že si nebudou nikdy muset hledat jiné živobytí, shánět práci, stěhovat se, na něco nového si zvykat, něčemu novému se učit. A přitom budou ovšem nadávat; otrok nadává, ale zásadní změnu si nepřeje. Jenom si trochu přilepšit.”

Rozhostilo se mlčení. Pan Rockwell vycítil trapnost chvíle a řekl smířlivě: „Snad máte oba kus pravdy, pánové. Co se mě týče, řekl bych jen, že otroctví… znám své farníky a vím, že ne všichni jsou takoví, jak povídal pan Dupont. Je mezi nimi dost lidí moudrých a prozíravých; ale ti nebyli otroky nikdy. Ani za otroctví, jestli mi rozumíte. Otroctví je stav duše, ne těla. To je to, co vy na Severu těžko chápete, pane Tyrelle. Osvobodit těla je snadné: stačí, když ve Washingtonu někdo sepíše příslušný výnos a pošle pár regimentů, aby jej prosadily. Ale osvobodit duše… to už výnosem nejde. Lidský duch se musí osvobodit sám, nebo jej neosvobodí nikdo. Obávám se, že to jedny volby nespraví, ani dvacatero voleb. V nich se jen ukáže, že si spousta lidí přeje ne zrušení otroctví, ale pokračování v příjemnější podobě.”

„S vámi dvěma je těžká řeč,” zlobil se pan Tyrell shledávaje, že se mu nedostává argumentů. „Uznávám, že na tom, co jste mi řekli něco může být, jistě znáte zdejší poměry lépe než já. Ale odmítám názor, že jde o všeobecně platné pravidlo. Možná že černoši… ale my přece…”

Pan Dupont otáčel prázdnou sklenkou v prstech a díval se posmutněle. „Nevím. Nepřeceňoval bych se tolik. Spíš bych řekl, že každý lidský houfec, je-li po několik generací vystaven podmínkám otroctví, se vnitřně zotročí, ať je bílý nebo černý. Boží vůle bývá někdy…” pohlédl nejistě na reverenda, „k lidem dost tvrdá.”

„Zapomněl jste na naději,” sepjal ruce pan Rockwell. „Možná se jí otroci vysmívají, ale mějme ji za ně. Lidský houfec, jenž se během generací zotročil… ano, pane Duponte… ten houfec může zase narovnat páteř. Z otroka se může stát občan, i když ne hned po volbách, ale zase až po řadě generací.”

„Snad, snad. Pokud už není překročen jistý bod… jako nemoc, která je do určitého okamžiku léčitelná, víte. Pak ale naděje končí a pacient umírá. Ale odpusťe, asi ze mě mluví zatrpklost. Mysleme na něco veselejšího. Mám ještě přinést lahvičku?

*

Nějaký čas poté projížděl pan Rockwell kolem černošských chalup, když uslyšel volat své jméno. Otočil se a spatřil tmavou postavu, horlivě mu kynoucí zpoza veliké hromady melounů.

„Ale, copak to? Tak vy jste se do toho přece jen pustil, Jones?”

„Enoch, pane farář, pro vás vždycky jen Enoch. To víte, tyhle novoty… na farmě práce není, tak jsme se s Ely pustili do tohohle. Nějak se člověk uživit musí.”

„Jestli chcete, přimluvil bych se za vás u pana Duponta. Nějaká práce by se na Blue Hills našla.”

Oslovený se zatvářil zaraženě, načež se zazubil od ucha k uchu. „Ani se nepřimlouvejte, pane farář. My už to u těch melounů vydržíme.”

„Co až melouny nebudou? Nebo na ně přijde plíseň? Je to dost nejisté živobytí. To na farmě…”

„Když nebudou melouny, budu prodávat třeba zas rajčata. Což, nejisté živobytí to je, máte pravdu. Ale zase… sedíme večer s Ely u svíčky… počítáme… když to takhle půjde dál, našetříme nějaký ten dolar, za čas přikoupíme kousek půdy… ne, pane farář, děkuju pěkně, ale já bych už zpátky na farmu nechtěl. Tady mám víc než jistotu, pane; tady mám naději. Ono se teď moc mluví o svobodě, ale já myslím, že je to chyba; mělo by se mluvit o naději.”

„Ano. Teprve když člověk vezme svou naději sám do ruky, stane se z ní svoboda.”

„To jste řek hezky, pane farář. Jinak může černoch rovnou zůstat na farmě a čekat, kdy mu předák nějakou vsolí. Jo, jo, ono se té svobodě dá přijít na chuť. No… nechcete melouna, pane farář? Počkejte, vyberu vám sám, melounům se musí rozumět” děl, proklepávaje znalecky zelené plody. „Tenhle. Pro vás čtyři centy, pane farář.”

Pan Rockwell se rozloučil a odjížděl s velkým melounem na vedlejším sedadle. Usmíval se. Pánové Dupont s Tyrellem mu pověděli ledacos dobře promyšleného a snad i pravdivého, ale až tenhle obyčejný černoch - kdoví, jestli Enoch vůbec umí psát - mu doplnil celou skládanku tak, aby z ní nevanula zasmušilost hovoru na verandě. Ne, pane Duponte, bod beznaděje ještě bohdá nebyl překročen a pacient snad neumře, ani se nemusí natrvalo potácet v nemoci duše, zvané otroctví. Postupně si ji budou černí lidé z duše vytřásat, někteří už teď jako Enoch, jiní později, a ještě jiní v ní zůstanou vězet po dlouhé věky… ale nakonec se vůle k svobodě prosadí. To proto, že svoboda má tu výbornou vlastnost - dá se jí přijít na chuť.

Hannover, 15.9.1999



Diskuse


F. Navr8til
13:25
1.7.2018

S. Rehulka
8:30
1.7.2018

D. Bystriansky
23:55
1.7.2018

J. Skála
6:28
1.7.2018

J. Dostál
14:49
30.6.2018

P. Grigar
13:20
30.6.2018

B. Volarik
6:44
30.6.2018

P. Lenc
9:34
30.6.2018

B. Volarik
1:51
1.7.2018

P. Lenc
7:41
1.7.2018

P. Grigar
11:27
1.7.2018

J. Babicka
2:34
1.7.2018

S. Rehulka
8:35
1.7.2018

počet příspěvků: 13, poslední 1.7.2018 11:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.