Jó, George, to byl za mlada sekáč! Ne snad, že by mu to dneska neslušelo, to rozhodně ne, ale přece jen je rozdíl, kdyžmladý kluk zvedne v parném horku plechovku piva a nechá její obsah klouzat do hrdla dlouhými a táhlými loky. Dlouhými a táhlými, dlouhými a táhlými... ách! A pak si mužně otře ústa hřbetem ruky! Samozřejmě je rozdíl, když totéž dělá starej dědek. Ten ať se snaží jak se snaží, tak vždycky jen zakloní hlavu, leje do sebe pivo, až mu teče po bradě, a nakonec si utře rukou hubu. Slyšíte ten rozdíl, jo? Mužnost už z toho dávno vyprchala a i ta žízeň je hraná. Takže když George zvedne plechovku dneska, působí to docela jinak, než když to dělával kdysi, i když on si myslí, že je to pořád jedna a ta samá akce. On George nebyl jenom sekáč, ale také to byl velký milovník. Je osudem úspěšných milovníků, takzvaných donchuanů, že nakonec skončí v životě sami a když se chtějí pomilovat, tak si po tom musí umýt ruce. Jenže to jsem odbočil..

George za mlada patřil mezi ty šťastné typy, kterému stačilo, když se na ženskou unyle podíval a zamumlal něco jako "ach, jak je to strašné být sám..." a už sám nebyl. Prostě krasavec, kterej se mohl mračit, škaredit i pitvořit a pořád vypadal rozkošně. To není talent, to je dar nebes! Já se mu to vždycky po pátém pivě snažím vysvětlit, ale Georgovi se nesmí nic vysvětlovat už po druhém, takže se vždy mineme v úmyslech.

Rád bych mu vysvětlil, že když dva dělají totéž, tak to nemusí být totéž. Že zkrátka přesídlil a už není v tom krásném mladém klukovi, který drásal dámská srdce, ale ve starém a trochu výstředním dědkovi, kterej může na ženy zapůsobit, jen když se jim neplete do cesty. Načež se George vždy rozčílí a začne vykřikovat, že to není tak dávno, co on ještě ... hergot ... tento ... a nakonec z něj vypadne nějaká krásná historka. Krásnou historku poznám hned, na to mám dar zase já. Poznat ji však v Georgově opileckém mumlání a hulákání není vůbec lehké. Člověk musí dobře poslouchat a včas objednávat pivo, jinak se nic nedozví.

Když Georgovi prokvetly skráně prvním stříbrem, zamilovala se do něj zralá žena z recepce hotelu Sweetwaters Inn. Její vzplanutí bylo tak prudké, že už druhý den vzala George k sobě domu, neboť ten den měla odpolední šichtu. Také přišlo vhod, že její muž to ráno pracoval. Její vzplanutí bylo tak žhavé a láska tak silná, že to její srdíčko neuneslo a v nejlepším, když oba milenci křičeli rozkoší, to srdce vyplo. Infarkt! Neznámá milenka se svezla z George jako papír se stolu a bylo vidět, že to je vážné. George okamžitě vyskočil, ohmatal jí tep a protože ho nemohl nalézt, tak popadl telefon a vytočil číslo Emergency. Zmateně pak do mluvítka vykřikoval: "Nedejchá, kurva, vůbec nedejchá a to se musí stát zrovna mně! Kurev sedm!"

"Uklidněte se," vyzval ho hlas ze sluchátka, "kdo nedejchá?"

"Žena, kurva, nedejchá!"

"Vaše žena?"

George při té otázce trochu zaváhal, ale domnívaje se, že to urychlí příchod pomoci nakonec vyhrkl: "Jo, moje žena ..."

"Jak se jmenujete?"

Vystřízlivění přišlo rychle, ale že nesmí říci své pravé jméno bylo Georgovi jasné.

"Já nevím ..." nic lepšího ho v té chvíli nenapadlo.

" Tak vy nevíte, jak se jmenujete?"

Chvíli bylo ticho protože George přestal dýchat taky.

"Haló! Haló!"

"Já se .. ne .. pa .. matu .. ju."

"No dobře, ehm .. tak mi dejte adresu ..."

"Ježiši, adresu! Já nevím, nepamatuji si ..."

"A kde jste?"

"U ženy.. teda .. eh, doma ... u ní."

"Tak vy jste doma?"

"Ano, prosím."

"Tak tu adresu!"

"Já si nepa ... kristepane!.. počkejte, hned vám to řeknu!" a George si bleskově natáhl spodky a vyrazil z domu. Za chvíli byl zpátky.

"Číslo čtrnáct," vyhrkl do telefonu udýchaně.

"Ulice?"

"Já blbec! Kristepane! ... počkejte, hned vám to řeknu!" a George znovu bleskově vyrazil z domu. Na domě sice číslo bylo, ale nikoli jméno ulice, takže ubohý milenec, jen tak ve spodkách, vyběhl na ulici a rozeběhl se k první osobě, kterou spatřil. Jenže bába se letícího naháče, který navíc vypadal jako šílenec, strašně lekla a místo, aby počkala, až k ní přiběhne, tak se okamžitě obrátila a prchla do bezpečí svého domu. "Šílenec" chvíli pobíhal sem a tam a vykřikoval ... Neví někdo, prosím vás, v které ulici se nacházím?.. až se mu nakonec podařilo zastavit jedoucí auto a jeho řidič mu prozradil jméno ulice.

"Ladbury Avenue!" křičel pak George udýchaně do telefonu.

"Čtvrť?"

Naštěstí jméno čtvrti George znal, a tak mohl po téhle otázce zůstat "doma" a nemusel nikam vybíhat. Pak dostal instrukce co dělat s "manželkou", takže když konečně dorazili paramedici, našli ho zpoceného nad omdlelou, jak jí dává umělé dýchání.

" Rychle," volal George radostně, "rychle,ještě je teplá!"

Paramedici se pustili do práce a kdyžženu přivedli k sobě, jeden z nich se George zeptal.

"Co jste dělali, když dostala záchvat?"

George zrozpačitěl a pohlédl na zem, kde se blyštěla loužička jeho semene.

"No, já vím, že jste nepili čaj," snažil se mu pomoci tázající.

"Ne, čaj jsme skutečně nepili," přiznal Geroge, "my pili kávu."

Zaplatil jsem další rundu a George se zamyšleně napil.

"Člověče, já pak za ní šel do nemocnice s kytkou, ale tak blbě, že tam zrovna byl její starej, a kdybych neutek, tak fakt nevím, jak to dopadlo.... Já jí zachránil život! A von by mě snad ubil. Některejm lidem se nezavděčíš ..."