26.4.2024 | Svátek má Oto


POVÍDKA: Léčitel

16.11.2012

Začátkem devadesátých let za mnou přišel Ivoušek a požádal mě, zda bych u nás neubytoval jeho bývalého spolužáka, který ho měl v Austrálii navštívit.

Navlékl to šikovně. Že mám veliký barák s malým bazénem, v kterém by jistě jeho přítel rád v rozpáleném australském létě schladil své cestováním znavené tělo. Že přece vím, jak malý je jeho byt, teď, když po rozvodu bydlí na okraji lidské společnosti v malém krcálku uprostřed Modrých hor. Obklopen blahovičníkovou buší, kdyby vypukly požáry a jeho host byl náhodou doma sám, zcela jistě by se uškvařil, protože by nevěděl, co má udělat. U mně nic takového nehrozí, protože můj dům je v zahradní čtvrti, kterou protéká řeka, a i když před léty, kdy v horách hořelo, byla naše čtvrť poseta žhavým popelem a my všichni "zahradníci" jsme pobíhali po zahradách s hadicí v ruce a hasili žhavé větvičky, které létaly z hor až k nám, tak uškvaření u nás nehrozilo. Ostatně, letos ještě hořet nebude a co si dělám starosti, když on, Ivoušek, garantuje, že zaplatí vše, co u mě jeho host vypije.

Omámen jeho řečí a svou blbostí jsem souhlasil, že jó, klidně, ať se jeho bývalý spolužák u nás ubytuje, však máme čtyři ložnice a moje žena je na stáži v západní Austrálii, místa je dost. No právě, řekl Ivoušek, čtyři ložnice, to se hodí, a a byli jsme domluveni. To jsem ovšem netušil, že jeho přítel s sebou přiveze manželku s dospělou dcerou a čtyři ložnice budou stačit jen tak tak, protože hosté s sebou přivezou tolik kufrů, že je budou nuceni dát do čtvrté ložnice...

Potili jsme se s Ivouškem oba, když jsme ten náklad vykládali z jeho dual cab Toyoty u našeho domu. Hosté byli unaveni a z letadla i přesyceni, ale skleničku červeného vína neodmítli. Teda matka s dcerou, přítel byl abstinent. V tu ránu jsem pochopil, že koumák Ivoušek to bude mít laciné, a když si po několika lahvích vína šli hosté lehnout, obvinil jsem ho z léčky na svého ubohého přítele, který se mu jen snaží pomoci. Kdepak, nic takového, prohlásil. Já fakt nic nevěděl! Za mého mládí pil jako duha, ale neboj, von ti to všechno zaplatí, protože je bohatej. Von se stal léčitelem a léčí samý papaláše, ba i Karel Gott je jeho pacient, to koukáš, co?

Koukal jsem. Léčitel se projevil hned druhého dne, kdy ten nejtěžší z kufrů otevřel a byly v něm samé lahvičky a naleštěné kameny, tyčinky záhadného původu a omamná koření. Na můj dotaz, nač ty sarapatičky má, odpověděl, že si mne prohlédne, a pak kolem mě chodil a v ruce skládal různé kombinace naleštěných kamenů. Těmi mě rukou obkružoval a pořád si mumlal, že tohle snad není možný, a pak prohlásil, že tak zdravého člověka ještě neviděl a že mi vůbec, ale vůbec nic není. Načež se zeptal, jestli jsem neměl něco se srdcem v minulosti. Překvapeně jsem přiznal, že jsem nositelem srdečních bypasů.

Hmm, zabručel léčitel, ale ty se zahojily dobře. Víš co, dám tě do krunýře, ten tě bude ochraňovat do budoucna... a zase bral různé kombinace naleštěných kamenů a mával jimi kolem mne, že jsem si opravdu připadal jako v krunýři.

Pak přijel Ivoušek a léčitel s ním provedl to samé jako se mnou, ale Ivoušek se jako v krunýři necítil, což bylo vidět na jeho arogantním úsměvu. Ty mi nevěříš, co? řekl léčitel. Hele, máš tady nějaký hudební nástroj? obrátil se na mne. Měl jsem kytaru.

Ke mně choděj lidi z filharmonie a já dodám jejich nástrojům lepší zvuk! Přinesl jsem kytaru a léčitel mi poručil, abych něco zahrál. Pak vzal naleštěné kameny a jal se jimi obkružovat nástroj jako před tím nás, když nás dával do pomyslného krunýře, aby na nás nemohly choroby. Potom mi poručil, abych zahrál znovu to samé jako před chvílí. Dívali jsme se na sebe jako udivení, kytara opravdu zněla lépe! Smích přešel hlavně Ivouška, protože ten měl absolutní sluch. Načež Ivoušek celou rodinku vzal na výlet do Sydney. Vrátili se až večer, příjemně znaveni, ale né zase natolik, aby nedokázali klábosit a pít víno až skoro do půlnoci. A tak to šlo každý den skoro týden, než přijel z Tasmánie další jejich spolužák, kterému se přezdívalo Tasmanský Péťa. Ten se ubytoval u Ivouška a pro léčitele přivezl radonskou žulu z Coles Bay známou svým rudým zabarvením a zářením radonu. Ivoušek chtěl vědět k čemu ty šutry budou, a když mu to léčitel řekl, tak se Ivoušek rozesmál, ale jen do té doby, než mu Péťa naznačil, že na tom skutečně něco je, protože to už vyzkoušel. Jestli mu nevěří, ať zavolá jeho ženu Glennys. Ivoušek ještě chvíli dělal drahoty, ale když jsem si i já jeden šutr rudé žuly vzal, nechal se jako přemluvit a svolil, že to zkusí také.

Druhý den mi v ústraní poradil, abych šutr zahodil, že jej měl pod postelí celou noc a nic, žádnou erekci nedostal. Je to podvod, řekl a odplivl si do kytek na zahradě.

Týden na to léčitel i s rodinou odletěl do Prahy a mně se vrátila žena. Vzal jsem žulový kamínek z garáže, kde jsem jej do té doby měl a strčil jej pod postel na mé straně dle instrukcí. No, pomilovali jsme se tu noc i dost vášnivě, ale to se po tom půstu, který jsme oba měli, dalo očekávat. Když jsem se však dožadoval svých manželských práv i čtvrté noci, manželka to už nevydržela a udiveně se zeptala, ...nechytil ty jsi druhou mízu?... No, mízu snad ne... odpověděl jsem váhavě a vyjevil jí kouzlo s radonovým kamenem, který dobíjí mužskou energii.

Pátou noc nic. Kouzlo pominulo. Usínal jsem a pomyslel si, že Ivoušek měl asi pravdu. Byl jsem jenom nadrženej...

Ráno jsem se probudil později, žena už vstala a bylo slyšet, jak v kuchyni připravuje snídani. Sundal jsem nohy z postele a po paměti hledal pantofle. Nemoha je najít sklouzl jsem na všechny čtyři. Byly pod postelí, ale radonový kámen zmizel! Navlékl jsem si pantofle a šel do kuchyně.

"Kde je můj kámen!" hřměl jsem hned ve vchodu.

Manželka pohrdavě, ale hezky, jak jen ona to umí, pohodila hlavou: " Máš ho v garáži, pod autem. Už jsem se potřebovala pořádně vyspat!"

"Pod autem?" zamumlal jsem nevěřícně.

"Jo, pod autem, ale na tvý straně, takže za volantem hned tak neusneš..."