Každé ráno vezmu synova psa, kterého tu máme na hlídání, a jdu se projít na pláž. Většinou je krásně, ale někdy moře bouří a hučí jako dva míjející se rychlíky. Před dešti bývá větrno nejvíc a od moře letí severovýchodní „blower“, ohýbá stromy a duje písek na pláži do dun. Já a synův pes lítáme prostorem také. Pes honí v okolní buši klokany. Já lítám ještě dál, až na druhou stranu zeměkoule a občas i do jiného času, najmě do svého mládí. Pes se pak vrací s jazykem vlajícím z huby ven a z hluboka oddechuje. Většinou si lehne do příboje, aby se trochu zchladil. Vždy zády k vlnám a já se bojím, že ho některá smete a stáhne z pláže nad hlubinu, ale pak se nestačím divit, jak chytře svou pozici odhadl. Každá ta vlna se za ním ztiší, ztratí na síle a něžně se mu přelije přes hřbet. O jeho loveckých schopnostech si nedělám velké iluze. Spíše se obávám, aby se mu jednou klokan nepostavil a zadní nohou ho nerozpáral. Naštěstí u moře nejsou klokani, ale značně menší wallabies, na které asi stačí.

Někdy se u pláže, ale z druhé strany vlnobití, objevuje skupina delfínů. Hřbetní ploutve jim vykukují z vody a skupina se pomalu šine podél pobřeží. Již několikrát jsem měl chuť do vody skočit a zaplavat k nim na sousedskou návštěvu, ale buď je moře na mne dost bouřlivé, nebo jsou delfíni příliš daleko. Hlídám si je ovšem a pevně věřím, že jednou se naplní mé naděje a všechny tři předpoklady splynou, aby k návštěvě mohlo dojít. Tedy že oceán bude klidný, vlny malé, sotva se vzdouvající a delfíni budou natolik blízko břehu, že k nim pohodlně dojdu.

Jenže to ráno, kdy se všechny předpoklady naplnily, jsem měl docela jiné starosti a svou příležitost propásl. Začalo to nevinně. Pes se jako obvykle ztratil za dunami v buši a já jsem se snažil prolomit bariéru času a zjistit, jestli by to s Lucií bývalo bylo dopadlo jinak, než jak to dopadlo, kdybych byl býval tenkrát do toho pankráckého bytu byl zašel. Při tom jsem se oněměle díval k severu, protože mně někdy časy splývají a ve vrcholných okamžicích své inspirace mohu být i ve dvou najednou. Byl nádherně jasný den a pobřeží se lemovalo do dáli, kam až oko dohlédlo. Voda  modrá a v té dáli splývala s oblohou. Já jsem do toho slyšel Lucku jak říká .. Pojď, Same, vezmeme se! .. A pak svou neurčitou odpověď .. radši ne .. Ne, že bych ji nemiloval, ale věděl jsem, že to chce udělat na just Petrovi a já jsem chtěl lásku jako hrom, žádné uražené paběrky. Ještě se mi před očima mihl její tmavý kukuč s krásně rozpustilými culíky a najednou do toho vlétl synův pes. Hnal před sebou malé wallabi a i na tu dálku bylo vidět, že toho má klokánek dost.  Byl unavený a vzdálenost mezi ním a psem se zmenšovala. Okamžitě jsem se rozběhl k nim. Klokan zahnul k buši, ale pes ho chytře odřízl, a tak mu nezbylo než hopkat k moři. Než jsem k nim doběhl byl pes za klokanem a tvrdě ho kousal do zadní hýždě. Zařval jsem, ale pes si mě nevšímal a kousal dál. Bylo vidět, že v tom má nejen praxi, ale že v tom nachází i potěšení, z kterého ho nemůže vyrušit ani jeho pán. Byl zkrátka v extázi, v jiném čase. Začali jsme kolem sebe všichni tři kroužit. Zoufalý klokánek, za ním zlý pes a nakonec moje rozčilená maličkost. Klokan se snažil utéct, pes se ho snažil kousnout a já se snažil psa nakopnout. Nejúspěšnější byl pes. Co chvíli klokana zle kousl a pak se mistrně vyhnul mému kopanci. Nakonec se mi přece jen podařilo ho napálit bosou nohou, že se probral z extáze a zastavil. Chytil jsem ho za obojek a začal fackovat. Při tom jsem mu domlouval květnatou angličtinou, aby kór rozuměl. Značně vyčerpaný klokánek mezitím unaveně odhopkal přes dunu do buše. Byl bych psu ještě chvíli domlouval, ale náhle jsem uviděl při okraji vody něco, co vypadalo jako veliká, holá krysa. Ztuhl jsem i když jsem věděl hned, co to je a psa pustil.

 Pronásledovaná klokaní samice v nejvyšší nouzi vyhodí mládě z vaku. Znalci se domnívají, že to dělá aby mládě zachránila, kdyby ji pes dohnal. Také je ale možné, že mládě je obětováno, aby se pronásledující pes zdržel. Asi tak jako když ještěrka za sebou zanechá kroutící se ocásek. Jenže tohle holé mládě bez srsti se ani nehnulo.

Zvedl jsem jej a nevěděl, co mám dělat. Mezitím mi pes utekl znovu do buše. Rozhodl jsem se, že mládě zanesu k buši a nechám někde tam, kdyby jej samice přišla hledat. Tady u vody to bylo moc holé a tudíž i nebezpečné. U křoví za dunami jsem si ale všiml, že už nade mnou krouží orel. Nechat tam mládě byla jeho jistá smrt. Také jsem nevěděl, kde je synův pes. Mohl se vracet právě tudy. Strčil jsem si tedy klokánka za tričko na břicho, takže byl jako ve vaku u maminky a vydal se domů.

V tom jsem zahlédl delfíny. Byli sotva dvacet metrů od břehu a moře bylo klidné, vlny se ani nelámaly a delfíni občas vystrčili hlavy z vody, jako kdyby mne pozorovali. Chuť, abych mezi ně vletěl, jsem měl, ale také jsem tušil, že když položím klokánka na břeh, riskuji tím, že ho buď dostane orel, nebo synův pes zabiják. Zamrzelo mě to a zakřičel jsem na delfíny, že až někdy jindy, ale že se určitě sejdeme, aby se na mne nezlobili. Klokánek na mém břiše se pohnul, jak jsem ho svým křikem polekal. Zjihnul jsem jako těhotná matka a vydal se pomalu k domovu ...