15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


POVÍDKA: Když se den povede

1.9.2018

„Tak jsme, vy volové, jak ti brabenečci,“ mínil Jirka. „Co v létě makali a pak si v zimě užívali.“ Byli jsme na to jeho mudrování už dávno zvyklí, a jako obvykle v tom byl i kousek pravdy. V létě jsme se sešli celá parta na horské chalupě otce naší kamarádky, profesora. Vyměnili jsme shnilou střechu, okna, vyspárovali, opravili záchod a vůbec udělali spoustu práce, kterou ta pěkná roubenka už nutně potřebovala. A teď jsme si užívali. Měli jsme chalupu na celý týden pro sebe, a teprve první den skvostné lyžovačky za sebou.

Snad i proto nikdo Jirkovi neodpověděl. Protože kdo nezná, těžko plně pochopí a docení ten pocit, když se po plném dni na svazích shodí lyžáky a dáte si první dobře vychlazené pivo. Když zrovna cítíte, jak vám čistí v těle trubky a tělem se rozlévá nesmírná pohoda. Svatý to okamžik!

Neopakovatelný. Druhé pivko také není špatné, ale to už je o něčem jiném. Půvabem se k tomu prvnímu snad vzdáleně blíží až to první točené v hospodě. Proto byl Pavel ustaraný, abychom si „nezkazili žízeň“, rychle něco snědli a vyrazili do blízké místní hospody.

Byla to také roubenka, ale podstatně větší, snad dvacet minut šikmo strání od té naší. Ve výčepu sedělo u jednoho stolu šest mužů středního věku, zřejmě místních. Když jsme vstoupili, zdvihli hlavu od piva, zběžně si nás prohlédli a už už se vraceli ke své společnosti, ke svému pivu a svým starostem, když nás jeden z nich poznal.

„Ále, nejste vy ty z profesorovy chalupy? To abychom řekli Oldovi, aby objednal bečku navíc, abyste nám všechno nevypili a nás nenechali na suchu!“

Zase – těžko se to vysvětluje, ale těšilo nás, že nás místní štamgasti poznali. Tak jsme se chabě hájili: „Ale to bylo, pánové, v létě, přece strašný pařáky!“

„A co chcete teď v zimě spravovat?“ To byl zřejmě upřímný pokus udržet konverzaci v chodu, i když za cenu neupřímnosti. Jeden z místní party to nemohl vydržet a vložil se do toho.

„Co to kecáš, Karle, vždyť Bedřich povídal, že se celý den proháněli na šlepru. Kluci si přijeli na dovolenou, odpočinout. Tak si to, kluci, neberte,“ to už se obracel k nám, „a pěkně si to užijte.“

Pohoda. A hostinský Olda už před nás rovnal první piva, vzorně natočená, s čepicí tak akorát. Jenže každý příběh má své „jenže“, „když tu“ nebo „najednou“.

V našem případě to byl starý muž, spíš vysoký a šlachovitý, který rázně vkráčel do výčepu. Někteří by snad až řekli, že do výčepu vrazil. Místní zmlkli, odsunuli pivo a jako jeden muž povstali. Až na Karla, který byl natočený zády ke dveřím, ale skoro polekaně se k ostatním rychle přidal. Starý muž pozdravil, zastavil se před stojícími muži a pozorně si je prohlížel. Možná o pár vteřin déle, než by se někomu mohlo zdát příjemné. Potom dal rukou rázný pokyn: „Sednout!“ Muži usedli, ale piva se ani nedotkli, na nás se už ani nepodívali a očima viseli na příchozím.

„Ty, Vašku, nesedej,“ pravil starý muž, „s tebou si musím promluvit.“ Jeden z mužů se opět postavil. „Tak jsem slyšel, že jsi Marii zase nabil.“

„Když vy ale, pane učiteli, nevíte, co mi dělala!“

„Ale vím. Však jsem si s ní o tom už promluvil. Ale chlap ženu bít nesmí. Seberu se a odejdu, jak jsem ti už říkal.“

Vašek se ještě chvíli bránil, ale pan učitel to ukončil rázně: „Když zlobí, jdi pryč, než oba vychladnete. Jděte pak třeba i do manželské poradny, a když nic nepomůže, tak se rozveďte. Ale to ti povídám, chlap ženu bít nesmí. Ještě jednou, a už mi nesmíš na oči. Sednout!“

„Pěkná cháska se mi tu schází,“ bručel pan učitel a bylo jasné, že s peskováním ještě není hotov. Chlapi, samí pořízci, po sobě úzkostlivě koukali, kdo asi bude další na řadě. „Tondo!“ vyvolal pan učitel, a chlap jako hora se nešťastně rozhlédl po kamarádech, bezradně rozhodil ruce jak lopaty v univerzálním gestu „co mám dělat, takovou já mám smůlu“ a začal se pomalu zvedat. Bylo na něm vidět, jak strašně se mu do toho nechce.

„Tak Beňák tě zase nachytal opilého za volantem!“ zahájil pan učitel neutrálně.

„Ale kdepak opilého, pane učiteli, jedno pívo jsem měl. Vždyť mi ani nevzali papíry, jen pokutu a napomenutí mi dali.“

„A kolik piv se smí?“ nedal se pan učitel.

„No, žádný...“

„Tak vidíš, Tondo, neoblbuj. A hádej, proč to Beňák tak trochu zametl pod stůl. Jenže já se už za tebe přimlouvat nebudu. Když to nemůžeš zvládnout sám, běž se léčit. To ti přes doktora Krause klidně zařídím. Ale ještě jednou se něco takového stane a do téhle hospody mi už nesmíš a Olda ti už nikdy nenaleje. Sednout!“

Zřejmě spokojený se svým dosavadním výkonem, pan učitel se zhluboka napil piva, které mu hospodský zatím úslužně nachystal k pravici. Potom se obrátil na nás a my nevěděli, zda také nemáme povstat, když nás oslovil: „Tak vy jste ti chlapci z chalupy pana profesora. Jakpak se mu vede? Co že už nejezdí?“ Chvíli nám vyprávěl, jak byl po dobrých čtyřicet let školníkem, učitelem i ředitelem místní školy, a když bylo třeba, i školním psychologem. Jindy zas odhrabovačem sněhu. Ale neustále se vracel k panu profesorovi. Jak ho mrzí, že se už pan profesor necítí na pobyt na chalupě, a jak mu chybí hádky a disputace, které spolu mívali. Že stále neví, zda je pan profesor génius anebo ty jeho pedagogické teorie fungují ve městě a s městskou mládeží jinak. „Protože my tu na horách máme tuhé, divoké chlapce,“ vykládal. „Neposlušné. Paličáky. Ty do latě nepostaví nikdo. Leda snad pan profesor by to byl býval dokázal.“

Po cestě z hospody jsme všichni cítili, že jsme byli svědky něčeho úžasného. Ale nechtělo se nám to planě rozebírat a nejspíš rozmělňovat. „Málo platný,“ Vojta to trefně shrnul, „život je báječnej!“ A takových báječných dnů bylo před námi ještě hodně. Tedy, jen v tomto případě, ještě pět.



Diskuse


J. Kanioková
15:38
2.9.2018

L. Dočekal
8:57
2.9.2018

J. Farda
15:14
1.9.2018

počet příspěvků: 3, poslední 2.9.2018 03:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.