2.7.2016 | Svátek má Patricie






POVÍDKA: Dia de la mujer

19.3.2016

Slunce se dotklo vrcholu hory Montjuic a ulicemi zavanul chladný vítr od moře. Uchození a vyhládlí jsme se usadili v malé taverně v Gotické čtvrti a objednali si kalamáry po andalusku. Lokál byl téměř prázdný, kromě nás tu seděla jen dvojice postarších turistů a pár mladých u baru, personálu bylo rozhodně víc než hostů. Na místní je touhle dobou ještě brzy – Barcelona ožívá po soumraku. Litovali jsme, že nemáme alespoň týden volna, jediné odpoledne je na takové město trestuhodně málo: Gaudí v kostce, bulvár La Rambla, rybí trh, přístav – na víc čas nevybyl. Snad příště, bude-li nějaké. Ale to nejdůležitější, duch místa do nás vstoupil a to je víc než v bedekru odškrtaná musea a galerie.

Číšník přinesl chobotničky a láhev sauvignonu, dali jsme se do jídla.

Kolega zhltnul večeři první, vytáhl telefon a připojil se k wi-fi. „Hele, víš že je dneska osmýho března, MDŽ? A ty nejseš doma s rudým karafiátem, to bude zlý.“

„Ty si děláš srandu, ale za komančů se tohle bralo setsakra vážně. To bylo jako zapomenout na narozeniny. Ovšem to se povedlo jenom naprostýmu mimoni, protože soudružky v práci to každýmu včas připomněly.“

„A MDŽ je českej svátek?“

„Když je mezinárodní, tak asi není českej, vole.“ Kolega dospíval po revoluci, ale i tak mi otázka přišla dost blbá.

Zaplatili jsme a vyšli ven, byla už tma. S mapou v ruce jsme se vydali východním směrem uzounkými uličkami Gotické čtvrti, které ozařovaly jen lucerny na zdech a výlohy obchůdků. Čtvrť je malá, rozhodně menší, než jak si ji člověk představuje při čtení průvodce. Netrvalo dlouho a před námi se otevřelo náměstí Jaume se stanicí metra, k níž jsme směřovali, abychom se žlutou linkou vrátili do hotelu.

Už nějakou dobu jsme registrovali sílící povyk, kterému jsme ale nevěnovali pozornost, přičítajíce jej nějaké pouliční atrakci, jimiž je centrum Barcelony vyhlášené. Teď jsme však viděli, že to nehaleká temperamentní publikum povzbuzující kejklíře či muzikanta, ale průvod s transparenty a prapory provolávající jakási hesla a pochodující protilehlou stranou náměstí, kam vstupoval širokým bulvárem ze severu. Na náměstí čelo průvodu zahýbalo doprava a pokračovalo dál západním směrem ulicí ohraničující Gotickou čtvrť z jižní strany.

Přidal jsem do kroku. „Aby tě nesebrali floydi,“ zakřičel kolega, rozpomenuv se na mé zaujetí demonstracemi všeho druhu. „Jaktože mi uteklo, že dneska hraje Barcelona? A s kým, sakryš?“ lamentoval, protože kdyby mu byla tahle informace neunikla, samo sebou by se netoulal se mnou po městě, ale hecoval by na stadionu Messiho.

„Žádnej fotbal, to budou separatisti. Podívej na ty vlajky, to jsou katalánský,“ prohlásil jsem, protože stejnou jsem před chvíli spatřil viset na radnici.

Jistý jsem si ale nebyl. Průvod byl zvláštní: rámusil jako skuteční rowdies, ale jinak se choval spořádaně a neagresivně. Snažil jsem se porozumět heslům na transparentech, ale nápisy v katalánštině a španělštině jsem ani se základy latiny dešifrovat nedokázal. Kromě katalánských vlály nad skandujícími hlavami i četné prapory se srpem a kladivem. Takže asi anarchisti, ne-li komunisti. Na transparentech bylo vidět i kolečka s křížkem směřujícím dolů, takové ty symboly ženského vajíčka, některá vylepšená zaťatou pěstí uprostřed kruhu. Kolečka s šipkou byste tu hledali marně, zato ta s křížkem byla navzájem propojená, takže jsem usoudil, že kromě práv proletariátu jde zřejmě i o práva leseb. Vážně zvláštní všehochuť. Nedalo mi to a anglicky jsem se otázal starší dámy, která se z průvodu oddělila a právě nás míjela, za co se tu vlastně demonstruje.

„Dia internationale de la mujer,“ odpověděla s výrazem plným údivu, že jí někdo může položit takovou otázku. Někdy člověk nemusí znát z cizí řeči ani slovo, a přeci pochopí. Na průvodu mi od začátku přišlo cosi divné – a tedˇ mi to došlo: vždyť jsou to samý ženský!

„Co povídala?“ naklonil se ke mě kolega.

„Že slavěj MDŽ.“

Kolega překvapeně hvízdnul.

Přesunuli jsme se na roh, odkud byl výhled do ulice, jíž manifestace přicházela. Konec se ztrácel kdesi vzadu. Na dohled nebyl jediný policista, ačkoli doprava byla nepochybně odkloněna. Tolik ženských pohromadě snad nebývalo ani na spartakiádě: lyceistky i šedesátnice, mužatky, punkerky, studentky s batůžky i hippiesácké mámy, ale i docela normálně vyhlížející sympatické paní. Spousta jich měla kolečka s křížkem nakreslená fixou na tvářích. Bylo mezi nimi i pár stejně vyzdobených mužů. Některé transparenty byly v angličtině a nepostrádaly půvab: Radikální feministky proti sexismu, rasismu a zabíjení zvířat. Genitálie nic neznamenají. Dejte ženám nejzákladnější práva!

Obzvláště podařený byl transparent Osvoboďte bradavky, který nesla dvě macatá brýlatá děvčata, od pasu nahoru nahá. Vzhledem k teplotě kolem deseti nad nulou muselo být jejich odhodlání nic neskrývat mimořádné.

„Myslíš, že jim chlapi zakazujou chodit nahoře bez?“ otočil se ke mně kolega.

„Těmhle možná jo,“ opáčil jsem sexisticky.

„No já tu ještě nezahlíd Španělku, která by se mi líbila.“

„Katalánku, jsme v Katalánsku.“

„A Katalánky snad nejsou Španělky?“

„Tak státní příslušností zatím jo, ale jinak asi takový, jako jsou Slovenky Češky.“

„Hm. Víš co se říká na Slovensku?“

„Nevím.“

„Keď sa psi majú dobre, besnia.“

„Jaká besňa?“

„Besnia, jako že běsněj, když se maj dobře, vole.“

„A co sem taháš psy?“

„No že to sedí na dnešní ženský. Jak se maj dobře oproti svejm babičkám. Dvě děti, o péči se dělej s chlapama, když chtěj, dělaj kariéru, když nechtěj, nikdo je nenutí. Ale spokojený stejně nejsou.“

„No jo, znáš to: Ženská neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.“

Kolega vytáhl mobil a dal se do googlování: „Tak poslouchej – volební právo žen bylo ve Španělsku uzákoněný v roce třicet jedna, registrovaný partnerství osob stejnýho pohlaví roku devadesát osm a už deset let tu můžou homosexuální páry adoptovat děti, o čemž se českejm lesbám může akorát zdát. A chození bez podprsenky neomezuje žádnej zákon. Tak o jaký nejzákladnější práva těm sufražetkám jde? To si nevšimly, že generál Franco je už čtyřicet let nebožtíkem?“

„Jenže co víme, jak to tady chodí. Práva jsou jedna věc a zvyklosti druhá. Tyhle jižani nemusej bejt jako my, třeba to ženskejm dávaj sežrat.“

Mezitím se přiblížila asi stovka dívek ve fialových trikotech a s bubny zavěšenými na krku, do nichž tloukly jako o život. Synchronizované údery tolika paliček, to je vážně rachot. Zastavily se na náměstí a aniž přestaly bubnovat, rozvlnily se jako maorští bojovníci při válečném tanci. Bylo to strhující vystoupení. Z perfektně secvičených dívek nevyzařovala zloba, ale sebevědomá radost, připomínající náboženské vytržení, skupinovou extázi podrženou stále se opakujícím jednoduchým, nakažlivým rytmem a zběsilým tempem. K pohybům se postupně přidávaly nejen ostatní demonstrantky, ale i čumilové obou pohlaví.

Tedy kromě nás. Jakási čtyřicátnice v naší blízkosti si všimla, že nedřepujeme jako celé náměstí a gestem naznačila, že se to očekává. Usmáli jsme se, jako že nás tenhle folklór sice baví, ale jen jako diváky. Setřela nás pohledem, po němž jsme se cítili jako machistická hovada zasluhující kastraci.

Maorským tancem manifestace kulminovala. Průvod prořídl, následovaly už jen malé skupinky s minoritními požadavky narychlo načmáranými na utržené kusy kartonu. Ale vzdálený lomoz napovídal, že se vše opakuje o náměstí dál.

Zapadli jsme do kavárny na rohu. Přišla servírka, holka s hezkou postavou a tichým hlasem. Objednali jsme si irskou kávu. Když jsem jí vracel nápojový lístek, všiml jsem si hematomu, modrajícího se jí pod oteklým okem, všiml si i kolega. Rychle se otočila a spěchala k baru. Podívali jsme se na sebe.

„Máš asi pravdu, že práva jsou jedna věc a zvyklosti druhá,“ řekl po chvíli ticha.

Přikývl jsem, ale myšlenkami jsem byl jinde. Myslel jsem na jinou modřinu na jiné tváři.

Některé věci nejde vzít zpátky.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


P. Princ
9:14
19.3.2016

S. Rehulka
5:02
19.3.2016

M. Červeňák
3:20
19.3.2016

počet příspěvků: 3, poslední 19.3.2016 09:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.