Orfeus byl podle legendy nejslavnějším a nejznámějším hudebníkem všech dob (tedy ne Elvis, ani Beatles...), však byl syn bohyně umění, Múzy Kalliopé a thráckého krále. Bůh Apollón jeho talent ihned rozpoznal a věnoval mu lyru, která přenáramně hrála. Tetičky Múzy pak Orfea naučily zpívat a na tu lyru hrát.

No a protože Orfeus byl skutečně výjimečný talent, když hrál a zpíval, dojalo to dokonce i divé šelmy natolik, že na chvilku přestaly sápat své oběti a okouzleně naslouchaly. A viděli jste v jedné ruské filmové pohádce, jak tam kráčejí začarované uschlé stromy  Tak nějak podobně chodily za Orfeem, očarovány jeho líbeznou hudbou, stromy i skály. Musel to být zajímavý pohled.

Jednou se do sebe zamilovali s vodní nymfou Eurydikou a byla to láska šťastná a naplněná, usadili se spolu v Thrákii. Nemělo to mít však dlouhého trvání, Eurydiké jednou šlápla jedovatému hadovi na ocas a ten ji za trest uštkl. Orfeus ji natolik miloval, že se pro ni odvážil sestoupit dokonce do podsvětí, mezi mrtvé a žádat o její návrat. Charón, převozník mrtvých přes podsvětní řeku by normálně živého Orfea nepřevezl, ale Orfeus mu tak dlouho hrál a zpíval, až to Charón nevydržel a radši ho převezl. Stejně tak se Orfeus dostal i přes tříhlavého zběsilého psa Kerbera, strážce brány podsvětí.

V podsvětí zaujal Orfeus i některé těžce trestané duše, například duše krále Tantala zkoprněla tak že na chvilku zapomněla na svůj věčný hlad a žízeň. Duše krále Sysifa, valící do kopce balvan na chvilku zapomněla na ten balvan, až jí ten málem spadl na nohu. Důvody trestu těchto králů jsou sice zajímavé, ale o tom si řekneme jindy. Vládce podsvětí, bůh Hádes když viděl ty zmatky, raději Orfeovi povolil, aby si Eurydiku odvedl zpátky na zem, ale měl jednu podmínku - že se Orfeus vrátí zpátky nahoru, duše Eurydiky půjde za ním a Orfeus se na ni celou cestu nesmí ohlédnout. Prostě Hádes musel všechno za každou cenu komplikovat. Inu, bůh. Orfeus to nevydržel a otočil se nedočkavě na svou milou těsně před tím, než se dostali ven. A už se jen mohl dívat, jak se před ním rozplývá smutný stín jeho někdejší lásky.

Orfeus se vrátil do Thrákie a měl smůlu, že se tam potkal zrovna s družinou veselého boha Dionýsa, vynálezce vinné révy. Družina se skládala ze satyrů – silně nadržených pololidských lesních tvorů a vínem a náboženským transem zdivočelých žen. Jak byl Orfeus ještě v hlubokém smutku, rozhodl se rozverného Dionýsa neuctívat, pohrdal jeho promiskuitní družinou a odsekával mu drze, že bůh slunce Hélios je stejně mocnější. Dionýsos dokázal být pěkně vzteklý bůh a poštval na Orfea svou družinu. Ženy po Orfeovi začaly zprudka házet hole, obtočené vinnou révou, s borovou šiškou na konci (říkalo se jim thyrsos), ale Orfeus vzal lyru a vystřihl takový akord, že to všechny letící hole srazilo stranou.

To ženy z Dionýsovy družiny definitivně rozzuřilo, vrhly se na Orfea, lyru mu zabavily, pak ho povalily a kroutily mu hlavou kolem dokola, až mu ji dočista ukroutily. Tu hlavu pak hodily do moře. Orfeovy tetičky Múzy pak zbytek pohřbily na úpatí Olympu, říká se, že tam teď ptáci zpívají krásněji než kdekoliv jinde na světě. Hlava doplula až na ostrov Lesbos, kde na ni zaútočil had, ale bůh Apollón ji ochránil.

Lidé ji uložili do jeskyně, zasvěcené kupodivu Dionýsovi a hlava tam zpívala a dokonce věštila, což nakonec Apollóna naštvalo, protože věštila výborně a Apollón zjistil, že jeho vlastní věštírna v Delfách zeje prázdnotou a Pýthie nemá do čeho píchnout. Tak nakonec Apollón hlavu umlčel. Lyra byla uložena v Apollónově chrámu rovněž na ostrově Lesbos, a Zeus ji později umístil na oblohu mezi hvězdy.

Láska je silnější než smrt, jenom jeden nesmí být příliš zbrklý. Ale to je asi to nejtěžší.