Není nad to poslechnout si od politiků plamennou přednášku o národních zájmech a státní suverenitě a po ní si v krámě u cenovky s českou vlaječkou koupit třeba rostlinný tuk pocházející z Polska. Anebo si zajít do jistého řetězce na pravou českou zabíjačku z německých čuníků. Leč vysvětlit se dá cokoli. Česká vlajka nemusí znamenat český výrobek, nýbrž českou recepturu, a pravá česká zabíjačka může být pouhým nevinným marketingovým označením. Pak už nepřekvapí ani máslo od uznávané moravské mlékárny, na němž se s lupou v ruce dočtete, že bylo vyrobeno ve Francii.

Ohánět se češstvím je zkrátka v módě. A když si tak mohou počínat politici, kteří jdou přitom na ruku finančním a lobbistickým skupinám neznajícím hranice, proč by se nepřidali i obchodníci s dovezeným tovarem? Klíčové přeci je spojit si konkrétního politika či prodejce s národní hrdostí, nikoli je z dané disciplíny zkoušet. Ovšem nechat se opíjet rohlíkem donekonečna nelze. Potom bychom se skutečně mohli dočkat časů, kdy z pečiva poteče alkohol, podobně jako dnes vyhřezávají z uzenin semleté kosti s kůží a moukou.

Stěžovat si na rozpor mezi deklaracemi a praxí ale nestačí. Pro politiky a obchodníky není nic snazšího než změnit slovník nebo zmenšit nápisy na etiketách. Nepoctivé a matoucí prodejce i volené zástupce se sluší bojkotovat. A zbylým veřejným činitelům můžeme zadat několik sofistikovanějších úkolů. Nechť se, dejme tomu, postarají o to, aby se nároky na potraviny prodávané ve zdejších obchodech z minimálního evropského požadavku na hygienicko-veterinární bezpečnost zvýšily na kvalitativní normy, které jsme v České republice znali dříve. Svádět všechno na zlotřilý Brusel nejde, to už si spíš posviťme na dlouhé prsty potravinářského průmyslu. Kromě toho se před českými proevropskými politiky otevírá široký prostor pro to, aby svým voličům ukázali, že smyslem Evropské unie není jen rozdělovat miliardy a chlácholit krizí vyplašené banky, ale také hájit zájmy obyvatel starého kontinentu. Oblast, v níž leží ladem spousta legislativní půdy k obdělávání, jsou například práva evropských spotřebitelů. Od euroskeptiků bychom naopak místo mlékem a strdím oplývajících řečí mohli očekávat podporu pro pěstování a prodej českého česneku.

Stav, kdy se jedna část populace bude ukájet vybranou mezinárodní kuchyní a druhé nezbude než se ládovat cinknutými produkty z mazaných diskontů, neprospívá ani rozvoji národní hrdosti, ani zachování společenské soudržnosti.

Psáno pro ČRo1