Na ulici, v publicistice či v odborných pracích nalezneme názory velmi racionální a kritické, ale i mínky jak od malého Jardy. Naivitu či idealismus pozorujeme také při hodnocení jedné z perspektiv evoluce demokracie, elektronizace občanské komunikace a rozhodování. V nejnovější z převratných sdělovacích prostředků, internet, vkládají někteří takové naděje, že věří v reálnou šanci na změnu chování praxí stále znechucenějšího, a proto postupem méně a méně (volebně) angažovaného občanstva. Doufají bezmála v návrat atmosféry aténské lidovládné polis, v níž byla neúčast při rozhodování na agoře pojímána coby projev podivína. Mírně řečeno.

Nanesené vizi se tolik nedivme, síť je zázrakem techniky. Úžasným tempem, kliknutím kouzelné myši rozšířeným. Teoretiky přirovnávaným ke Gutenbergovu vynálezu knihtisku. Před deseti lety šlo v našich krajích o vzácný zjev, aktuálně o nepostradatelného pomocníka, sluhu, budete-li si přát.

Současně nejspíš zlého pána, jemuž bývá přisuzován potenciál jedince od společnosti fakticky oddělit. Ukázal se však nepostradatelným hráčem, kteréhož kořeny, mimochodem naprosto typicky, vyrostly z vojenského průmyslu a strategického plánování studené vojny. Jeho prostřednictvím se přátelsky tlachá, eroticky seznamuje, vzdělává, obchoduje – či válčí. Že získává budoucnost v klíčových politických procesech, je nabíledni, což u nás staronově ozřejmila o vládním kabinetu rokující Občanská demokratická strana.

Jiří Zajíček, vyjednavač ODS a náměstek přes informatiku z ministerstva vnitra Ivana Langera, mimochodem klasickým vhazováním lístků do uren politicky pohřbeného, vyslovil přání, aby bylo elektronické hlasování komponentem „hardwaru“ koaliční smlouvy. Průkopnické zkoušky by měly probíhat při klání o třetinu senátu roku 2012. Naostro, po celé zemi, má výrazně zlevněný, extrémně zrychleným skrutiniem oplývající proces proběhnout hned dvě léta poté. Při následujících sněmovních volbách.

Zavání to drahým populismem. Snahou učinit se důležitými před sestavením kabinetu sociálně škrtající koalice, jejíž základy položili z velké části mladí, počítačově zpravidla gramotní lidé. Od svých západnějších vrstevníků odlišní silně převažující slabostí pro pravici nebo kyberprostorovou ambicí zdánlivě anonymně organizovat „vajíčkyjády“ proti levici, aby vzápětí mnozí zúčastnění protestovali na facebooku vůči zpoplatnění studia.

Stalo by se nesmyslným tvrdit, že nápady na e-volby jsou výhradně lacinou snahou zalíbit se jurodivým, méně zkušeným občanům, i když právě zde kráčí přinejmenším o snění v bdělém stavu. Nápad, jehož proveditelnost ve stanovené lhůtě zpochybnil místopředseda Českého statistického úřadu František Drápal, nespadl z nebe. Ač v sousedním Rakousku právě probíhá diskuze o nespokojenosti s pokusným hlasováním po síti, zkušenosti odjinud ukazují solidní perspektivy této alternativní metody. Víceméně (a v různosti rozsahu) ji aplikovaly Spojené státy, Švýcarsko, Velká Británie či malé, postsovětské Estonsko, kde proběhly první celostátní elektronické volby. Úzce svázané s ústavní garancí přístupu občana na net.

Ani za dva, ani za čtyři roky české obyvatelstvo svou přízeň politickým aktérům patrně nevyjádří jinak než standardně. Úsilí o zásadní reformu sebou přinese velké finanční, organizační, leč i politické komplikace, jelikož každá ze stran bude projekt logicky, minimálně kvůli jinému složení elektorátu, hodnotit jinak. Oříškem bude také přesvědčit tu skupina voličstva, která soudí, že e-demokracie zákonitě kolíkuje cestu k e-diktatuře.

Vyšlo v Hospodářských novinách