22.9.2018 | Svátek má Darina


POLITIKA: Úvahy referendové

28.2.2018

Pár myšlenek na téma všelidového hlasování

Nová sněmovna, která ještě nezrodila stabilní vládu, se od těch minulých svým složením dosti liší. Dostalo se do ní několik subjektů, které myšlenku přímé demokracie podporují, a nejsilnější hnutí – ANO – není, zdá se, úplně proti. Je tedy možné, že se nějaké podoby celostátních referend dočkáme.

abstimmung 0

V této souvislosti se v intelektuálním spektru pozdvihl tuhý odpor vůči celé myšlence a nemine den, abych nenarazil aspoň na jeden komentář ve smyslu zavést referenda je nezodpovědné, šílené, nebezpečné a stupidní. Tento postoj je natolik častý, že vytváří téměř kompletní monopol. Kromě Pavla Kohouta si vlastně takto z hlavy nevzpomínám na žádného myslitele, který by přímou demokracii považoval aspoň za uskutečnitelnou, když ne dobrou, a veřejně se k tomuto postoji hlásil. Odpor vůči ní vyjadřují ve vzácné shodě pravice, levice, volnomyšlenkáři, katolíci, bezvěrci, abstinenti, huliči a další. Tohle unisono je dosti nepřirozené, zejména v národě, který jinak oplývá značným množstvím rozhádaných učenců.

Myslím, že nastal čas se přiznat: považuji přímou demokracii v zásadě za dobrou věc, a to i přesto, že bude nutně provázena hejnem much – zejména zpočátku. Než po mně začnete házet svým Nietzschem a Žižkem, vyslechněte aspoň část mých úvah.

Ještě, než s nimi začnu, zmíním jeden důležitý bod – důležitý pro příznivce i odpůrce: referendum je nástroj, nikoliv cíl. Samo o sobě není žádným spasením ani prokletím národa; není důvod kolem něj jakýmkoliv způsobem hysterčit. Politických nástrojů je spousta: volby celostátní, krajské, senátní, místní; nesou s sebou velkou váhu, neboť rozhodují o rozdělení moci ve státě, a přesto vesměs neslýchám komentátory šílet hrůzou, jak to tentokrát dopadne. Zvykli si. Určitou výjimkou je volba prezidenta, protože je a) velmi osobní, b) dosud nezažitá, ale celkově mám za to, že nervozitu z referend způsobuje hlavně skutečnost, že jsou nám dosud novinkou.

Přemýšlel jsem, jak tento článek pojmout, aby nebyl příliš dlouhý a dal se číst. Nakonec jsem usoudil, že rozumnou formou bude vzít nejčastější námitky, které vídám v úvahách odpůrců, a nějak je probrat jednu po druhé.

*****************************

abstimmung 1


Námitka první: lidi jsou blbí.

Hodně často vznášena intelektuální vrstvou. Cítím v ní určitý pocit skrývané nadřazenosti. Nicméně racionální základ má, protože někteří lidi jsou skutečně blbí. To nemá smysl si zapírat.

Přesto nemyslím, že by toto byla fatální chyba celého schématu. Za prvé, někdotu moc vykonává vždycky, a naši volení zástupci také nejsou žádné symposium mudrců. Aniž bych do tématu nějak hluboce zabrušoval: poslechněte si někdy politiky naživo nebo jim dokonce položte nějakou složitější otázku. Odškrábnete-li z odpovědi obvyklou vrstvu frází, dost často zjistíte, že obsah je naprosto neuspokojivý, případně žádný. Vezmu-li si naše bývalé předsedy vlád, minimálně dva z nich na mě působí dojmem mozkově neobdařených jedinců, z toho jeden silně. V tomto směru tedy žádné zhoršení. Mimochodem, premiéři-intelektuálové neměli v historii o moc lepší výsledky, než ti druzí.

Dále je nutno vzít v úvahu fenomén, kterému se říká moudrost davů, čili wisdom of the crowd. Jeho podstatou je, že ve velkém množství lidí se úplné extrémy mají tendenci eliminovat navzájem a průměrný výsledek toho či onoho hlasování často dopadá lépe, než odhady expertů. Toto pravidlo není železné (ani zlaté), ale přesto za splnění určitých podmínek může fungovat.

Také je docela užitečné si uvědomit, že v některých případech jsou naopak v tom velikém davu lidé chytří a jejich znalostí lze využít ve prospěch celé země.

Jedním z mých oblíbených příkladů jsou velké veřejné stavby. Je zajímavým fenoménem, že v Německu velké stavby často přešvihnou rozpočet a časový harmonogram, mnohdy i několikanásobně, kdežto v sousedním Švýcarsku je tento problém podstatně menší, a to i přesto, že kulturní a ekonomické podmínky obou zemí jsou podobné. Jedním z možných vysvětlení je, že ve Švýcarsku se o velkých stavbách hlasuje a tudíž jim předchází široká veřejná debata.

Do takové debaty se zapojují i „hlasy z lidu“, různí inženýři a ekonomové, kteří věci rozumějí, ale do úzké odborné komise by nebyli přizváni (třeba jen z kapacitních důvodů, nemusíme ve všem vidět korupci). Více očí samozřejmě víc vidí a tímto způsobem lze identifikovat slabiny a nejasnosti v plánu dříve, než je celá akce závazně odsouhlasena a než se bagry poprvé zakousnou do země. Není to dokonalý systém, ale přeci jen pomáhá, a má i preventivní účinek. Víte-li, že připravujete projekt, ve kterém se bude vrtat tisíc šťouralů, budete si už od počátku dávat větší pozor na detaily, než když jsou oponenti třeba jen dva.

Softwaroví inženýři v tom poznají princip „given enough eyeballs, all bugs are shallow“, na němž je založen otevřený software.

*****************************

Námitka druhá: Češi nejsou Švýcaři

Švýcaři taky vždycky nebyli Švýcary, aspoň jak je známe dnes. Politické uspořádání země a celonárodní nátura jsou jevy, které se ovlivňují navzájem, a to složitým způsobem a v dlouhém časovém horizontu. Dnešní Švýcaři jsou přímou demokracií formováni více, než byli jejich předkové, atd.

Extrémním případem takové politicko-kulturní vazby jsou autoritářské režimy, třeba v arabském světě, které vytvarovaly tamní obyvatelstvo tak, že funguje jen ve dvou protilehlých polohách: buď ponížená otrocká ušlápnutost, pokud mají státní drábové navrch, nebo explozivní revoluční násilí, když se státním drábům situace vymkne z rukou a nastane příležitost se konečně hromadně pomstít.

Vladaři arabského světa toto dilema dobře znají a ospravedlňují – nikoliv nelogicky – svoji vládu tvrdé ruky tím, že je to lepší, než vražedný chaos anarchie, který by následoval po uvolnění otěží. Po zkušenostech s tím, jak vypadá Irák bez Saddáma a Libye bez Kaddáfího, těžko taková varování brát na lehkou váhu.

abstimmung 2

Libye, Benghází, 2016 (zdroj)

Z tohoto začarovaného kruhu bídy není snadný únik, a to ani tehdy, přesunou-li se jeho nositelé do civilizovanějších částí světa. Jeden z důvodů, proč v západní Evropě tolik mladých Maghrebínů nastoupí dráhu organizovaného zločinu, je „měkkost“ evropské policie, jež je zvyklá dodržovat zákonem chráněná lidská práva i u delikventů. To na ně ovšem – ve srovnání s drsnými manýry policie alžírské či egyptské – působí jako nemohoucnost a pozvánka k tomu, nerespektovat právní řád hostitelské země vůbec. Bude ještě nějakou dobu trvat, než si arabské národy zvyknou na představu, že stát není jen nástrojem zvůle a volby nejsou pouze jiným prostředkem k tomu, aby vítězové mohli terorizovat poražené.

Takhle zle na tom my Češi nejsme, bez ohledu na to, co jedovatého o nás leckterý monsignore už léta píše. Dokonce si teď troufnu říci něco, po čem asi nejednomu čtenáři zaskočí sousto v krku: myslím si, že český národ zvládá život v demokracii nadprůměrně dobře, a to i na evropské, nejen světové poměry.

Teď už vidím, jak se stovky lidí pozdvihly vztekem u monitorů: copak nevíš, Kechlibare, že naši voliči jsou tak pitomí, že zvolili pana X nebo Y, notorické lháře a podvodníky? Ano, jsem seznámen s výsledky všech proběhlých voleb, nic jsem nezanedbal. Však ono „nadprůměrně“ taky ještě neznamená „skvěle“.

Ale politický život není jen o tom, zda nahoře bude Losna či Mažňák. Zahrnuje spoustu dalších jevů, které bereme jako samozřejmost, a přitom ani v jiných členských EU úplnou samozřejmostí nejsou. Podívejme se na krátký výčet.

Přes veškeré ideologické běsnění 20.století jsme proti sobě nikdy nevedli občanskou válku. Rozdělení československé federace proběhlo u jednacího stolu, bez výstřelů a odpálených bomb; dokonce ani na slzný plyn nedošlo. Další národnostní menšiny nejeví vážně míněnou snahu o odtržení, ani Poláci na Těšínsku, které přitom bylo historicky docela horkým územím. Politické násilí je u nás velkou vzácností a jeho maximum mívá formu hozeného vajíčka. Investigativní novináři se vesměs dožívají dostatečného věku na to, aby viděli vyrůstat svá vnoučata. Zdejší politická scéna není zkostnatělá a žádná strana s výjimkou vymírající KSČM si nemůže být jista hlasy nějakého pevného „voličského bloku“, který pro ni bude hlasovat stůj co stůj. Mám tedy za to, že další krok bychom mohli opatrně zkusit.

To ovšem neznamená, že bude bezbolestný. Jak jsem zmiňoval o kus výše, referendum je nástroj, a kdo se učí zacházet s nějakým nástrojem, nutně si ze začátku užije nějakých krušných chvil, ne-li přímo průšvihu. Psacím perem se pokaňkáte, nožem pořežete a začnete-li studovat moderní filozofii, nejspíš se přitom infikujete aspoň jednou zákeřnou, pitomou myšlenkou, která přitom na první pohled vypadá skvěle, a která vám později připraví trápení. Ale tato bolest je nutnou součástí procesu růstu a rezignujete-li na ni, přijdete zároveň o možnost se něco naučit. Jsem alergický na moderní pojetí školy, kde jsou děti „chráněny“ tak, že ani nesmějí dělat běžné chemické pokusy, aby se náhodou něco nestalo. Podobně to vidím i v politice.

Argument, že na něco nejsme připraveni, považuji za neplatný z podstaty. Neexistují žádná kritéria, podle kterých by takovou připravenost bylo možno objektivně posoudit. Vezmu-li analogii: v roce 1990, když se konaly první polistopadové volby, jsme na ně také nebyli připraveni, aspoň v tom smyslu, že jen málokterý oprávněný volič měl osobní zkušenost s hlasovacím procesem, a pokud ano, byla aspoň 44 let stará. Na kandidátkách se to také hemžilo zvláštními uskupeními typu Nezávislá erotická iniciativa nebo Strana přátel piva. Situace se ale velmi rychle, během pár let, vyvinula do poměrně standardní pluralitní politické scény.

Můžu jen litovat, že jsme tehdy nezavedli i referendový systém. Ochota dělat dalekosáhlé, i ústavní, změny, byla tehdy větší než dnes, a po 28 letech praktického provozu, by pro nás přímá demokracie byla „starou vestou“, nikoliv strašidlem, kvůli kterému se autoři úvodníků div nechystají věšet.

*****************************

Námitka třetí: v referendech si lidi odhlasují zrůdnosti.

Nejčastěji uváděným příkladem je Brexit nebo odstoupení Rakouska od jaderné energie. Případně tvrzení, že ve Švýcarsku se nesmí hlasovat o daních, což je naprostá lež, která se ale vynořuje znova a znova (ať žijí fake news).

Nevýhoda tohoto argumentu je, že je totálně subjektivní. Na každého, kdo považuje Brexit za zrůdnost, najdeme jiného, který si myslí, že je to skvělý nápad. Zkuste nějak posoudit, kdo má pravdu, zvláště když dosud Brexit neproběhl. Toto půjde vyhodnotit ze zpětné perspektivy tak v roce 2040, ne-li ještě později.

Argument lze také obrátit: referendum je jedna z mála možností, jak zvrátit „zabetonovaný“ status quo, a poskytuje tak systému určitý stupeň nezbytné pružnosti.

Mnoho se dnes nahovoří o pojmu neliberální demokracie, který vzal počátek v řeči Viktora Orbána, ale politický komentátor Yascha Mounk si nedávno všimnul, že problémem je rovněž opak: nedemokratický liberalismus v podobě rigidní struktury mezinárodních smluv a organizací, které jsou vesměs založeny na realitě minulých desetiletí a nedokáží se snadno, případně vůbec, adaptovat na změněné podmínky světa.

Vrstva profesionálních politiků má problém do takových nevyhovujících struktur „říznout“, a i když to zkusí, málokdy s tím mají úspěch. Příkladem může být třeba neslavná cesta Davida Camerona do Bruselu na jaře 2016. Snažil se při ní vymoci určité ústupky a zpružnění fungování EU ve věcech, které Británii nevyhovovaly, a moc se mu přitom nevedlo; přispěl tím ke konci své kariéry. Kdo další si troufne nastoupit do jeho šlépějí? Nikdo. A tak se pokračuje dál setrvačností, i když určité problémy – třeba skutečnost, že tvrdé euro nevyhovuje latinským ekonomikám – jsou čím dál palčivější. Všelidová hlasování ale dokáží tímto zkostnatělým korzetem otřást. Například pokud by si Italové odhlasovali návrat k liře, pravděpodobně by zbytek EU musel konečně začít vážně řešit otázku, pro které národy se euro hodí a pro které bylo jeho zavedení historickým omylem.

Variantou námitky o „odhlasování zrůdností“ je, že referenda rád používal i Hitler, což je ona slavná polopravda, která je horší než lež. Za prvé je poněkud schmutzig diskreditovat nějaký běžný mechanismus skrze jeho asociaci s Hitlerem; kdyby to řečník myslel vážně, musel by se vzdát i ježdění vpravo a nošení dokladů totožnosti, protože obě tyto povinnosti v Protektorátu rovněž zavedli nacisté. Za druhé nacistické pojetí referend nemělo s férovým, tajným hlasováním nic společného.

abstimmung 3

Hlasovací lístek pro připojení Rakouska k Říši

Ilustrativním příkladem je třeba „referendum o anšlusu“, provedené v Rakousku bezprostředně po jeho obsazení německou armádou. Záminkou k německé invazi přitom byla právě skutečnost, že rakouská vláda se chystala na toto téma konat vlastní referendum. Ačkoliv v Rakousku bylo fandů Hitlera dost, většinu podle průzkumů veřejného mínění neměli. Vyhlídka, že by alpská republika sjednocení s Říší v referendu odmítla, byla pro nacisty natolik nepříjemná, že radši obsadili Rakousko vojensky, aby tomu zabránili.

Samotné hlasování pod nacistickým dozorem pak probíhalo tak, že volič dostal do ruky zcela jednoznačně formulovaný lístek, zaškrtnul svoji volbu a předal lístek (nepřeložený, otevřený, s jasně viditelným označením) do ruky předsedy volební komise, kterým byl obvykle člen nacistického hnutí. V takové situaci si prakticky nikdo nedovolil hlasovat proti: vyhlídka na to, že za trest skončí celá rodina v koncentračním táboře, byla zcela reálná. Z tohoto vzorce útlaku uniklo jen málo hlasovacích okrsků. Jedním příkladem byl kněžský seminář v italském městě Gaeta, kde studovali rakouští státní příslušníci. Tam byl volební mechanismus uspořádán podle běžných demokratických principů a výsledkem bylo 90 % hlasů proti.

*****************************

Námitka čtvrtá a pro dnešek poslední: lidi nebudou referenda používat k řešení skutečných problémů, ale budou se jejich prostřednictvím mstít voleným politikům za nepopulární kroky.

Tato námitka má věcné jádro. Stalo se, a to i v éře předreferendové. Pamatujete na hromadné vítězství sociální demokracie v krajských volbách roku 2008? To byla pomsta voliče pravicové vládě za zavedení zdravotnických poplatků. Podobně Nizozemci v konzultačním referendu odmítli asociační dohodu s Ukrajinou, přičemž nespokojenost populace s aktuální vládou v tom hrála nejspíš větší roli, než samotná Ukrajina.

Toto riziko jsem ochoten akceptovat a domnívám se, že jde o přechodný jev, provázející proces „učení se“. Pomstít se hlavounům poprvé, toť nezřízená euforie. Podvacáté už to nemá tu správnou přitažlivost, zejména zjistí-li člověk, že si tím zas tak moc nepomohl (vláda kvůli prohranému referendu padne jen málokdy). Bude-li se konat čtvero referend do roka, za chvíli se stanou rutinní akcí, kterou už nebude provázet tolik emocí.

Zde ovšem hrozí reálné nebezpečí z toho, že by návrh zákona o referendu skončil v podobě „vlk se nažral, ale koza zůstala celá“, totiž zavedením tak vysoké laťky pro svolání a platnost referenda, že by se prakticky konalo jedno referendum třeba za pět let.

Při tak nízké frekvenci konání referend by se jejich „novost“ nikdy nesetřela a na její místo by nikdy nenastoupila rutina; obyvatelstvo by se s novým nástrojem nenaučilo pracovat. Dovolil bych si to srovnat s držitelem řidičského oprávnění, který dostane volant do ruky jen 29.února. Teoreticky je takový člověk řidičem, prakticky je nepoužitelný a začátečnických chyb nemá šanci se zbavit.

Téhle varianty se osobně obávám nejvíce, protože tu bohužel v kulturní tradici máme. Snad se nenaplní; ale to bude asi vyžadovat i určitý tlak voličů na poslance.

*****************************

Hudební epilog

Dneska mám tak trochu metalovou náladu. Tato skladba od Metallicy je poměrně málo známá, přitom mám dojem, že je jednou z nejlepších, co kdy natočili.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora



Diskuse


J. Kanioková
20:43
28.2.2018

J. Jurax
20:04
28.2.2018

M. Prokop
21:46
28.2.2018

J. Jurax
22:01
28.2.2018

J. Jurax
22:04
28.2.2018

J. Dostál
19:40
28.2.2018

Z. Vydra
17:57
28.2.2018

J. Kratochvíl
17:54
28.2.2018

V. Čermák 376
18:23
28.2.2018

J. Jurax
19:49
28.2.2018

J. Kanioková
20:38
28.2.2018

P. Čech
13:53
28.2.2018

M. Prokop
15:53
28.2.2018

Z. Rychlý
13:49
28.2.2018

D. Nowodny
Jak
12:58
28.2.2018

R. Langer
13:10
28.2.2018

M. Prokop
13:14
28.2.2018

J. Jurax
19:51
28.2.2018

I. Hendrych
12:24
28.2.2018

M. Prokop
13:16
28.2.2018

V. Lunák
11:29
28.2.2018

M. Prokop
11:35
28.2.2018

V. Lunák
11:45
28.2.2018

M. Prokop
13:18
28.2.2018

R. Langer
13:11
28.2.2018

Z. Lapil
13:13
28.2.2018

R. Gramblička
11:06
28.2.2018

M. Prokop
10:25
28.2.2018

S. Šporková
10:14
28.2.2018

P. Kubáč
9:56
28.2.2018

Č. Berka
9:38
28.2.2018

D. Bystriansky
11:33
28.2.2018

M. Valenta
9:22
28.2.2018

R. Brzák
9:55
28.2.2018

R. Brzák
9:56
28.2.2018

Ś. Svobodová
10:48
28.2.2018

J. Kulheim
11:30
28.2.2018

M. Valenta
13:50
28.2.2018

J. Kulheim
14:15
28.2.2018

V. Student
9:19
28.2.2018

J. Kombercová
9:32
28.2.2018

R. Gramblička
11:11
28.2.2018

V. Student
12:24
28.2.2018

Senil
9:16
28.2.2018

V. Povolný
9:12
28.2.2018

V. Student
9:12
28.2.2018

F. Navr8til
9:02
28.2.2018

P. Boublíková
8:43
28.2.2018

R. Brzák
9:07
28.2.2018

R. Langer
11:22
28.2.2018

P. Portwyn
18:11
28.2.2018

P. Lenc
8:25
28.2.2018

Š. Hašek
9:14
28.2.2018

I. Schlägel
8:24
28.2.2018

P. Kolar
7:44
28.2.2018

R. Brzák
9:08
28.2.2018

I. Polák
7:22
28.2.2018

R. Langer
7:37
28.2.2018

R. Gramblička
11:14
28.2.2018

V. Němec
6:47
28.2.2018

R. Langer
7:37
28.2.2018

J. Sinnreich
4:21
28.2.2018

Z. Lapil
12:53
28.2.2018

počet příspěvků: 74, poslední 1.3.2018 08:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.