Zavedením krajského zřízení v České republice se naskytla šance přiblížit rozhodování o lokálních otázkách blíž občanům. Ačkoli jsme malá země, i v ní se dělba moci, jak vertikální, tak horizontální, vyplácí. Potíž je ale s podobou regionálního uspořádání.

Dlouhodobě se domnívám, že krajů bylo zřízeno zbytečně mnoho, za efektivnější a logičtější jsem vždy považoval zemské uspořádání, byť třeba modifikované. Příliš vysoký počet krajů se nepříznivě odráží i v čerpání prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie, pro které se musely vytvořit paralelní územní jednotky. To už mohli zákonodárci při ustavování krajů rovnou pracovat s územími o rozloze okresů – tam by aspoň občané na své reprezentanty poněkud lépe dohlédli.

Někde s příležitostí přenést rozhodování blíž k lidem naložili lépe, jinde hůře. Princip subsidiarity je cenný v tom, že regionální správa lépe zná místní problémy a dokáže je efektivněji řešit než jediné centrum – počínaje dopravou, přes školství a zdravotnictví až po životní prostředí. Musí k tomu ale mít odpovídající podmínky, zejména rozpočtové, což se u nás bohužel neděje.

Sledujeme totiž opakovanou tendenci vlád vylepšovat si své vlastní hospodaření na úkor krajů. Ty se pak ocitají v pasti: mají kompetence, ale není v jejich silách jim finančně dostát. Dvojnásob obtížné to je, když na sebe narazí odlišně politicky zbarvená vláda a odlišně zbarvené krajské reprezentace.

Při přecenění svých sil a podcenění voličů se může lehce stát, že se rozdané předvolební sliby obrátí proti autorům. Viděli jsme to v předvolebním jihomoravském televizním speciálu Otázek Václava Moravce, když byl připomenut čtyři roky starý – a pochopitelně nenaplněný - závazek motoristům týkající se dopravního spojení Brna s Vídní.

O rychlostních komunikacích či dálnicích se pěkně básní, ovšem za jejich administrativní přípravou, vyjednáváním kolem nich či plněním ekologických standardů, o financování ani nemluvě, se skrývají zatraceně tvrdé oříšky k rozlousknutí. Mají na to regionální politici a úředníci dostatečně ostré zoubky?

S tím souvisí kvalita veřejné správy na území krajů. Vzhledem k poměrné čerstvosti regionálního uspořádání u nás nižší úroveň špiček regionální samosprávy a veřejné správy nepřekvapuje. Každopádně je v tomto směru co dohánět – a myslím tím jak profesionalitu, tak politickou odpovědnost.

V některých krajích totiž dochází k tomu, že politická reprezentace, ať už levicová nebo pravicová, upřednostňuje své vlastní zájmy a staví mezi sebou a občany zeď, která je o to smutnější, že vzniká tam, kde bychom spíš očekávali pravidelnou komunikaci a spolupráci. Ani krajská referenda nejsou příliš využívána.

Občas zaznívají i námitky vůči ceně za regionální zřízení. Náklady na roční provoz například krajského úřadu Jihomoravského kraje činí téměř půl miliardy korun. Jenže poměřovat demokracii a demokratickou správu penězi nelze. Kdyby zemi vládlo deset manažerů bez parlamentu a k ruce měli jen nejnutnější aparát, také by to bylo levnější a jednodušší. Nikoli však lepší.

Drahé nejsou kraje, avšak za "všechny peníze" leckdy stojí podmínky, v nichž fungují, ale i jejich správci. Nemá proto smysl rušit kraje, nýbrž zlepšovat legislativu a personální obsazení krajských zastupitelstev, rad a úřadů.

Na tom posledním máme šanci zapracovat právě v těchto dnech.

NašiPolitici.cz