Tak jsme se konečně dočkali. Středu 27. června 2012 prozářila zpráva o bleskovém pádu ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila. Petr Nečas je druhý předseda vlády, který se v něm zklamal. Mirek Topolánek se mi v soukromém rozhovoru přiznal, že připravoval jeho odvolání, ale náhlý pád vlády mu zabránil v uskutečnění záměru. Asi o rok později tuto zprávu zpřístupnil médiím (např. Pospíšil je absolutně neschopný a Wolf oběť justice, napsal Topolánek). Petr Nečas dospěl k hořkému konci svého neochvějného názoru o skvělosti Jiřího Pospíšila poněkud rychleji, patrně pod nějakým velkým tlakem, jehož podstatu zatím utajuje.

Spolek Šalamoun se zpočátku snažil s Jiřím Pospíšilem udržovat dobré vztahy a dokonce v něj i vkládal značné naděje. Ale již od počátku r. 2007 si na něj začal stěžovat u předsedy vlády, nejdříve kvůli ministrově netečnosti k chování předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové k prezidentovi republiky, později, a to hlavně, kvůli jeho odpovědnosti za tzv. "kauzu Čunek" a s ní související "válku žalobců". Vyčítal mu i odpovědnost za nespravedlivé kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi na konci jeho celoživotní bezúhonné soudcovské kariéry. Posléze spolek Šalamoun zahrnul Jiřího Pospíšila mezi podezřelé, na které podal dne 7. července 2008 protikorupční policii trestní oznámení kvůli zneužití pravomoci veřejného činitele k záchrannému zásahu do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Další trestní oznámení na něj podal 13. dubna 2012 kvůli zneužití pravomoci úřední osoby postavením mimo službu nezákonně stíhaného soudce Vlastimila Matuly.

Spolek Šalamoun již v předvolebním období v r. 2010 protestoval proti záměru ODS ponechat si ve správě resort spravedlnosti a proti jmenování Jiřího Pospíšila resortním ministrem. Považoval za nemravné, aby nápravou zlořádů, které se zde provalily v souvislosti s "kauzou Čunek", byl pověřen politik, jenž sám osobně v ní sehrál úlohu "capo di tutti capi". Skutečnost, že "katem" Renaty Vesecké se nakonec stal její ctnostně se tvářící spolupachatel, považoval spolek Šalamoun za odpuzující nemravnost. Poukazoval také na lidskou a profesní nezralost pana ministra, která se samozřejmě promítla do jeho chování šéfa resortu. Když Jiří Pospíšil zveřejnil tzv. malou novelu zákona o státním zastupitelství, Šalamoun upozornil, že pan ministr by s "odřenýma ušima" dosáhl maximálně na funkci okresního státního zástupce. Od nástupu do funkce předsedy vlády obdržel Petr Nečas řadu návrhů na odvolání Jiřího Pospíšila, na které neměnně odpovídal, že je s jeho výkonem spokojen. Ještě 11. května 2012 sdělil předsedovi spolku Šalamoun Johnu Bokovi pod č.j. 6460/2012-OSV v odpovědi na jeho otevřený dopis z 22. dubna 2012 následující (cituji úryvky): "Ujišťuji Vás, že Vaše názory na otázku setrvání ministra spravedlnosti ve funkci… jsem zaznamenal a vzal jsem je na vědomí…Nicméně Vám sděluji…, že v současné době nemám v úmyslu navrhnout prezidentovi republiky odvolání ministra spravedlnosti pana JUDr. Jiřího Pospíšila z funkce."

Pokud dnes Petr Nečas náhle mění názor na způsobilost Jiřího Pospíšila vést resort, měl by sám vyvodit osobní odpovědnost, protože důsledně kryl všechny jeho poklesky, ačkoli na ně byl opakovaně upozorňován, a to nejen nevýznamným občanským sdružením spolek Šalamoun.

Již z ochoty Petra Nečase ponechat si ve vládě tři ministry s "ukradenými" mandáty, ale i z jeho výroku o partě plukovníků a podplukovníků, kteří se pokoušejí ovlivňovat složení vlády, je zřejmé, že jeho povědomí o takových pojmech, jako je právní stát, vláda práva, ústavněprávní principy tvorby moci či fungování soustavy trestního řízení je na trapně nízké úrovni. To je výchozí předpoklad pro nedocenění významu resortu spravedlnosti a pro nepochopení závažnosti různých poklesků Jiřího Pospíšila.

Nečasovu ochotu rozpoznat neúnosnost setrvání Jiřího Pospíšila v čele resortu spravedlnosti samozřejmě oslabovalo ministrovo silné vnitrostranické postavení a skvělé výsledky průzkumů veřejného mínění. Jako místopředseda ODS a předseda západočeské regionální organizace ODS je Jiří Pospíšil velmi silným politickým hráčem, jehož podpora je důležitá i pro udržení Petra Nečase v čele strany. Díky mediální obratnosti a penězům z rozpočtu ministerstva na PR si Jiří Pospíšil dlouhodobě udržoval pověst velmi oblíbeného politika a jeho oblíbenost měla samozřejmě příznivý vliv na voličské preference ODS. Zbavit se takového politika může mít pro předsedu strany a vlády stejné důsledky jako podpis vlastního rozsudku k politické smrti.

Bleskové odvolání Jiřího Pospíšila připomíná konce některých předlistopadových politiků nebo pády zástupců bývalých politických stran Národní fronty ve Vládě národního porozumění kvůli jejich uvedení v seznamech tajných spolupracovníků StB. V současných, přece jen již poměrně ustálených vnitropolitických poměrech je něčím zcela mimořádným. Skutečnost, že Jiří Pospíšil včera odešel ze zasedání vlády, aniž by tušil, že se sem již nikdy nevrátí, šokuje a připomíná vyprávění Josefy Slánské o zatčení Rudolfa Slánského po návratu z oslavy Gottwaldových narozenin. Důvody, jež uvedl Petr Nečas pro jeho odvolání, by samy o sobě nevysvětlovaly rychlost a utajení rozhodnutí. S pravděpodobností blízkou 100 % si proto dovolím tvrdit, že předseda vlády z nějakých macchiavellistických důvodů klame veřejnost.

K možným důvodům, jež uvedli pro Českou televizi po Nečasově brífinku neměnně nekompetentní komentátoři, přidám další: možné zahájení trestního stíhání Jiřího Pospíšila např. kvůli zakoupení budovy bývalého církevního semináře ve Vidnavě (viz Strach vane z Vidnavy). Snaha předsedy vlády předejít bleskovým odvoláním stíhání Jiřího Pospíšila dokud je ministrem jeho vlády, by byla pochopitelná a naprosto legitimní. Pro ODS bude dostatečnou pohromou, bude-li muset Poslanecká sněmovna rozhodovat o jeho vydání k trestnímu stíhání jako řadového poslance.

Pokud by byly pravdivé úvahy o tom, že Petr Nečas chce odvoláním Jiřího Pospíšila zabránit jmenování Lenky Bradáčové do čela pražského vrchního státního zastupitelství, popř. že chce zabránit přijetí nového zákona o státním zastupitelství, pak by se jednalo o bezprecedentní útok na principy právního státu. Předsedovi prokorupční vlády (která se jako protikorupční pouze lstivě tváří) skutečně není vůbec nic do toho, kdo řídí vrchní státní zastupitelství. To je věc v pravomoci nejvyššího státního zástupce, kterou formálně stvrzuje jmenovacím úkonem ministr spravedlnosti.

Ministr nemůže vrchního státního zástupce jmenovat bez návrhu Pavla Zemana. Mohl by ovšem jeho výběr vetovat a nutit jej, aby předkládáním nových a nových kandidátů dospěl k výběru, jenž by vyhovoval oběma stranám. Jiří Pospíšil se ale vůči Petru Nečasovi vždy choval až servilně, takže předsedovi vlády by stačilo na něj trochu zadupat a návrhu Pavla Zemana by nevyhověl – ledaže by chtěl vyvolat konflikt a následně sám urvat moc nad stranou a vládou.

Mimo to má Petr Nečas v této věci silného protihráče v Pavlu Zemanovi, který je na něm nezávislý a výběr nového vrchního státního zástupce je v jeho pravomoci. Předseda vlády nemá nástroj, jímž by do ní zasáhl. Nemá dokonce stejnou pravomoc jej odvolat, jakou má vůči ministrům své vlády.

Vše má svůj rub a líc. Tak i radost z odvolání Jiřího Pospíšila tlumí obavy z toho, jak s uvolněným křeslem naloží nekompetentní předseda vlády. Zazněly úvahy o jmenování Marka Bendy, jenž si kromě lidské a profesní nevyzrálosti s Jiřím Pospíšilem v ničem nezadá a má "škraloup" z pochybné cesty k titulu doktora obojího práva z plzeňské právnické fakulty, kterou uzavřel opatrnickým nevyzvednutím diplomu.

Samo rozhodnutí trvat na tom, že ministrem musí být člen ODS, je projevem tupé vrchnostenské arogance. Právo a spravedlnost jsou nadstranické. Obsazování resortu podle stranického klíče samo o sobě podporuje sklon vládnoucích politických stran k jeho zneužívání k politickým cílům. Ministr spravedlnosti by měl být intelektuální, odbornou a mravní autoritou pro profesní komunity, jež podléhají jeho pravomoci. Přes všechny výhrady, které často projevuji vůči jednotlivým případům selhání justice, považuji za nutné upozornit, že v případě resortu spravedlnosti jde o komunity sestávající ze vzdělaných a převážně velmi slušných lidí. Ovšem zejména soudci jsou vycvičeni k profesionální zdvořilosti, proto jsou způsobilí jednat v předklonu i s ministrem, kterého si neváží. Ale člověk, který před usednutím do ministerského křesla kromě prošoupávání kalhot o poslanecké lavice dosud nic pořádného nedělal, a profesní vyspělostí ani zkušenostmi se jim nemůže rovnat, pro ně přirozenou autoritou být nemůže.

Hledání náhrady za Jiřího Pospíšila ovšem nebude snadné. Prostor pro výběr je zúžen nejen tupohlavým omezením na soubor členů jedné politické strany, ale také neslučitelností statutu soudce a státního zástupce s přijetím funkce ve státní správě. Ministr je nejistá existence, zatímco soudce a státní zástupce je i pro méně výkonné jedince spolehlivá sinekura ohraničená jen věkem. Za těchto okolností sdělení Petra Nečase, že náhradníka jmenuje do týdne, vzbuzuje zvědavost i oprávněné obavy. Nezbývá než doufat, že jeho výrok nebude mít stejný osud jako celá řada předcházejících "svalnatých" slov, jež od počátku svého úřadování tu a tam pronesl.

Nicméně zcela náhodou je k disposici výrazná osobnost, politicky a občansky bezúhonná, odborně mimořádně vyspělá, jež má v resortu přirozenou autoritu, která by byla důstojnou pokračovatelkou bájeslovné tradice Otakara Motejla. Má to ale "háčky": stojí mimo ODS, a zejména by sice mohla, ale jen pokud by chtěla…

Na závěr dodávám, že tento článek je nevyvážený, neboť neuvádí žádné klady o působení Jiřího Pospíšila v úřadě ministra spravedlnosti. Není to ale třeba, protože o jejich připomínání se již začal starat sám.