V horkém srpnovém dni roku 2007 se v chládku velké zasedací síně ministerstva nespravedlnosti uskutečnila tisková konference, na které růžolící ministr Jiří Pospíšil seznámil novináře s velkolepým záměrem zastavit hrozivé narůstání počtu vězněných osob zavedením trestu domácího vězení. Vyprávění o novém typu trestu se od té doby stalo vlajkovou lodí jeho výkladů o přednostech připravovaného nového trestního zákoníku.

Nechal také novinářům předvést jednoduché monitorovací zařízení pro hlídání odsouzených, jehož provozní spolehlivost a finanční náročnost se již téměř dva měsíce prověřovala za dobrovolné součinnosti asi dvacítky podmíněně propuštěných vězňů.

Předběžné výsledky ukázaly, že zařízení velmi spolehlivě upozorňuje na opuštění vymezeného prostoru nositelem náramku ve stanoveném čase a náklady jsou ve srovnání s držením odsouzených za mřížemi velmi příznivé: 165 Kč/den proti dosavadní tisícikoruně. Pokud by se nová alternativní forma trestu použila pro tisíc odsouzených ročně, znamenalo by to úsporu přibližně 300 milionů Kč, což by bylo při napjatém rozpočtu resortu velmi příjemné. Použitelnost by ovšem mohla být i širší, neboť mezi vězni je asi 60% pachatelů méně závažných přečinů s trestem do dvou let.

Ministr na závěr vyslovil přesvědčení, že souběžné projednávání nového trestního zákoníku ve sněmovně a příprava zavedení monitorovacích náramků proběhne v r. 2008 úspěšně, takže zákon bude schválen nejpozději počátkem r. 2009 a od 1. ledna 2010 bude možné začít s ukládáním trestu domácího vězení bez obav, že by odsouzení podmínky uloženého trestu obcházeli.

Bylo by krásné, kdyby výše uvedené vyprávění bylo pravdivé. Ve skutečnosti bylo vše jinak a růžové barvy je v příběhu podstatně méně. Příprava nového trestního zákoníku a v něm zejména zavedení trestu domácího vězení sice skutečně byly vlajkovou lodí Pospíšilovy sebechvály, ale příprava monitorovacího systému s náramky neprobíhala. Zákon nabyl účinnost 1. ledna 2010, ale trest domácího vězení nebylo možné ukládat, protože střežení odsouzených nebylo připraveno. Jiří Pospíšil chtěl vyjít z nepříjemné situace novelizací zákona, jež by posunula používání trestu domácího vězení o rok. Než stačil novelu připravit, padla vláda.

Na jeho místo nastoupila Daniela Kovářová, která patrně za přívětivým úsměvem panenky na hraní skrývala kus dobrodružného ducha. Udělala odvážné rozhodnutí: zahájila používání trestu domácího vězení tak, že náramky nahradila dohledem pracovníků Probační a mediační služby ČR. Žádná ostuda z toho nebyla. Našlo se sice pár filutů, kteří nedodrželi předepsaný režim a museli se vrátit za mříže, ale byly to jen ojedinělé případy. Paní ministryně kromě toho ihned vypsala tendr na dodavatele monitorovacího systému.

Soudce její nápad příliš nenadchl. Trest domácího vězení ukládali velmi vzácně, dávajíce najevo, že to prostě bez náramků nepůjde.

V červnu r. 2010 se Jiří Pospíšil vrátil do čela ministerstva a ihned začal rázně rozkopávat bábovičky, které si na jeho písečku uplácala holčička Daniela. Jedním z jeho prvních zákroků bylo zastavení tendru na dodavatele monitorovacího systému. Pak se zdánlivě nic nedělo. Jiří Pospíšil vysvětloval nezavedení náramků malým počtem odsouzených, neboť jejich použití prý je ekonomicky výhodné až od 500 uživatelů. Byl to začarovaný kruh: nebyly náramky, protože jejich pořízení pro malý počet odsouzených by se nevyplatilo, ale počet odsouzených byl malý, protože nebyly náramky. 27. června 2012 prezident republiky na návrh Petra Nečase nečekaně odvolal Jiřího Pospíšila z funkce. Zvláštní shodou okolností se od 1. července rozběhl ověřovací provoz 25 monitorovacích jednotek s náramky, zajišťovaný Probační a mediační službou ČR v součinnosti s ministerstvem spravedlnosti.

Výše uvedená pohádka má nicméně reálný základ. Podobná tisková konference skutečně proběhla, ale bohužel až o pět let později, a to 21. srpna 2012, a jejími ústředními postavami byli ministr spravedlnosti Pavel Blažek a 1. náměstek Daniel Volák (zde). Zkušební provoz 25 jednotek monitorovacího systému bude probíhat do konce roku. Na základě získaných zkušeností pak ministerstvo vypíše tendr na dodavatele. Během roku 2013 by mohlo začít zavádění náramků do širší praxe. Nezodpovězena zůstává otázka, proč se s technickými přípravami na zavedení trestu domácího vězení skutečně nezačalo již v r. 2007 jako ve výše vyprávěné pohádce. Předpokládané stamilionové úspory přece stály za trochu námahy. Zlomyslně dodávám, že jak Mirek Topolánek, tak Petr Nečas dostali několik upozornění spolku Šalamoun na neodpovědný přístup Jiřího Pospíšila k zavádění trestu domácího vězení s doporučením na jeho odvolání. Ale oba si bez něj nedokázali představit svět, aby se od něj nakonec stejně oba distancovali, když už bylo pozdě.

Zklamáním pro část veřejnosti může být skutečnost, že zkoušený systém nepracuje na principu GPS. Neumožňuje proto nepřetržitou kontrolu pohybů odsouzeného, pouze sleduje, zda se v určený čas zdržuje ve vymezeném prostoru. Ve chvíli, kdy jej opustí a nereaguje na telefonický dotaz z dispečinku, musí vyrazit eskortní služba jej hledat. Ale trest domácího vězení se ukládá jen odsouzeným s nízkými tresty, jimž se nevyplatí uprchnout, takže velmi nízké provozní náklady tuto slabinu systému určitě vyváží.

Na tiskové konferenci uvedla představitelka Probační a mediační služby ČR, že používáním trestu domácího vězení, zajišťovaného "na koleně" jejich pracovníky, vznikla v letech 2010-2012 úspora 73 milionů Kč. Exministryně Daniela Kovářová, stokrát zesměšňovaná novináři a znevažovaná grobiány Janem Fischerem a Jiřím Pospíšilem (z nichž jeden, bývalý dlouholetý komunista, se chce stát nástupcem Tomáše G. Masaryka a druhý si dělá zálusk na křeslo západočeského hejtmana) by proto zasloužila dodatečné ocenění za to, že Pospíšilem zanedbaný projekt nenechala upadnout v zapomnění.

Svým dosahem nejdůležitější informace zazněla na tiskové konferenci spíše okrajově a novináři o ní referovali bez pobouření: pan 1. náměstek Daniel Volák připomněl smutné prvenství České republiky mezi státy Evropské unie v podílu vězňů na populaci. Zatímco evropský průměr se pohybuje kolem 150 vězňů na 100 tis. obyvatel, u nás to je zhruba o polovinu více. Je to o to horší, že cizinci se podílejí na počtu odsouzených jen pěti procenty, zatímco v sousedním Rakousku přibližně čtyřiceti: jsme skutečně dobří, na ostudu si stačíme sami, bez výpomoci cizinců.

Není to žádná novinka (zde nebo zde), ale také je pravda, že přeplněné věznice a trvalý růst počtu vězňů zatěžují stále více státní rozpočet, přičemž z vynaložených nákladů nevzchází pro společnost žádný užitek. A situace se stále zhoršuje. Je to vizitka kvality celého polistopadového vládnutí, neboť zastavení nežádoucího trendu je velmi složitou záležitostí, vyžadující dlouholetý koncepční přístup. Politikáře, kteří se hlavně starají o to, jak si v příštích volbách zajistit zachování ministerského nebo poslaneckého křesla, které považují za "vysezené" právo, běh na dlouhou trať nezajímá.

Je nad jejich síly vypracovat a hlavně dodržovat dlouhodobou politiku prevence kriminality, neboť ta začíná u výchovy v rodině a zahrnuje třeba i nezvládnutý problém začlenění nepřizpůsobivých menšin do většinové společnosti. S převýchovou vězňů by si Vězeňská služba mohla celkem slušně poradit, ale nedostatek finančních prostředků ji přinutil omezit uskutečňování výchovných programů a brání jí najmout si dostatek psychologů a pedagogů. A chybí i postpenitenciární péče. Bývalí vězni mají nesmírné potíže při hledání zaměstnání a podpora v nezaměstnanosti jim na krytí životních nákladů nestačí. Nakonec se vracejí k navyklému způsobu obživy trestnou činností a časem se vracejí za mříže. Recidiva je skutečně vážný problém: téměř dvě třetiny vězňů jsou recidivisté, přičemž 12% odsouzených se dostalo do vězení pětkrát nebo i častěji. Opět se roztáčí kolo: nekonají se opatření k předcházení kriminalitě, k převýchově vězňů ani k pomoci odsouzeným po návratu na svobodu. Vysoká kriminalita zatěžuje společnost přímými škodami na majetku soukromém i státním, náklady na trestní řízení a vydržování vězňů. Státní rozpočet vzniklou zátěž neunese, proto se neinvestuje dost peněz do prevence kriminality, převýchovy vězňů a postpenitenciární péče, a tak to jde stále dokola, vstříc stále horším a horším zítřkům.

Kdysi jsme o sobě říkali, že jsme národ muzikantů. Ve světle statistik máme spíše právo říkat, že jsme národ kriminálníků. Je to národní ostuda, s kterou by vládnoucí pseudoelity měly něco dělat. Jde ovšem o to, zda jim pojem "národní ostuda" vůbec něco říká, když jeho hrůznost nelze vyjádřit v penězích. Mám obavy, že mnohým neříkají nic ani pojmy "národ", "národní hrdost", "vlastenectví". Proto zde ani není politická síla, která by si vzala za cíl zbavit stát zátěže neúnosně vysoké kriminality. Je to úkol, který přesahuje hranice jednoho volebního období a také možností osamělého ministerstva spravedlnosti.