Mezinárodní proslulost státu Nečasov se stále zvyšuje. Bohužel budíme pozornost světové veřejnosti díky jevům, o které není co stát.

Indexem vnímání korupce se propadáme mezi vyspělými státy až ke dnu, úspěšně soutěžíce s nejzaostalejšími zeměmi Afriky.

Jsme národ kriminálníků: zatímco u nás připadá na 100 tis. obyvatel přibližně 223 vězňů, Španělsko si vystačí se 147, Rakousko se 110 a Spolková republika Německo s pouhými 86. A co hůře: na národní ostudu si stačíme sami bez pomoci imigrantů: pouze necelých 6 % mezi našimi vězni jsou cizinci, zatímco všude jinde je jejich podíl vyšší než 25 %, v Rakousku dokonce 46 %. V zemích na západ od naší hranice se mluví o neblahém vlivu zrušení železné opony na úroveň kriminality.

Nyní jsme se nově proslavili výbuchem otrav pijáků metanolem, jímž na denní světlo vyhřezl rozsáhlý trh s nezákonně vyrobeným alkoholem. Ze zpráv z veřejných zdrojů vyplývá, že stát dlouhodobě nečinně trpěl bezostyšné krácení daní podnikáním nezákonného hospodářského odvětví dodávajícího na trh zdraví nebezpečné zboží. Ministr zdravotnictví i policie uklidňují veřejnost tvrzením, že náhlá vlna otrav metanolem je výsledkem náhodného přehmatu. Ale novinářka Jana Lorencová, která se proslavila soustavným mapováním podvodných obchodů s lehkými topnými oleji a také se dlouhodobě věnuje sledování nezákonné výroby alkoholických nápojů, soudí (zde), že nejde o náhodu. Připouští úmyslný trestný čin nebo dokonce akt terorismu. Celý případ připomíná aféru lehkých topných olejů: také tehdy díky netečnosti státu mohly obchody dlouhou dobu probíhat beztrestně. Jejich uznání za trestnou činnost se prosadilo až v době, kdy již byly napáchány miliardové škody.

Všechny výše zmíněné jevy kromě jiného ukazují na neúspěšnost trestní politiky státu. Právě na obchodu s pančovaným alkoholem to je zřejmé. Podle různých údajů se objemově podílí na obchodu s alkoholem 10-25 procenty. Daňové úniky jdou do miliard. Unie výrobců a dovozců lihovin a s ní někteří novináři tento úkaz zaznamenali již dávno. Jednoznačně jde o nezákonné podnikání trestněprávní povahy. Přesto až do "metanolového výbuchu" se nestalo předmětem výrazného zájmu orgánů činných v trestním řízení. Teprve ve chvíli, kdy začali umírat lidé, policie najednou předvedla své možnosti a schopnosti v plné kráse. Nechce se věřit, že si černého trhu s alkoholem nevšimla BIS, neupozornila předsedu vlády a nepředala podněty policii. Nechce se věřit, že policie nezískala při řešení jiných věcí dostatek poznatků o černém trhu s alkoholem, aby se jím mohla zabývat.

Silně to připomíná vztah státu ke korupci a závažné hospodářské kriminalitě: až už v republice téměř není co ukrást a až po dočasném vyrvání moci nad policií z rukou "kamenné" politické strany se začalo něco dít.

Jak "kauza metanol", tak situace v potírání korupce a závažné hospodářské kriminality vyvolávají podezření, že bezzubost orgánů vymáhání práva vyhovuje politickým špičkám, které buď z bezprávného stavu přímo samy tyjí, nebo jsou kariérně závislé na velkých parazitech na státním rozpočtu. Současná vládní koalice se m.j. prohlašuje za protikorupční a rozpočtově odpovědnou, ale její skutečná trestní politika působí dojmem, že na zesílení tlaku na vynucování práva nemá zájem.

Za clonou mediální pozornosti, věnované přetahování o "balíček" daňových zákonů a o zmetkový zákon o majetkovém narovnání s církvemi, probíhají opatření, jež překážejí zlepšování situace ve vynucování práva. Pro záškodníky mezi vedoucími představiteli koalice musela "kauza metyl" přijít jako dar z nebes: pokud do jejího vypuknutí zbývala veřejnosti aspoň trocha volné kapacity pro vnímání zpráv, nyní je zcela zahlcena údaji o mrtvých, tisících litrů jedovatých nápojů, prohibici a jejích důsledcích a zázračném léku fomatizolu.

V skrytu za tím vším v tichosti probíhá oklešťování rozpočtu policie a dělá se vše pro další snižování stavu policistů. Ministr vnitra Jan Kubice, který kdysi posloužil ODS vydáním tzv. Kubiceho zprávy, provedl s tušeným souhlasem předsedy vlády puč ve vedení PČ Dokázal tím, že mantra o politické nezávislosti policejního prezidenta je pouhá bajka pro malé děti. Opozice sice hýřila silnými slovy a žádala Kubiceho hlavu, ale nakonec přenesla pozornost jinam. Projevy nespokojenosti policistů s odvoláním Petra Lessyho byly potlačeny hrozbou existenčního postihu rebelantů. Může nám být útěchou pouze to, že nový policejní prezident Martin Červíček je kvalitní člověk (pozn.: tím nepopírám kvality Petra Lessyho).

Zjevnou osobní sabotáží předsedy vlády Petra Nečase je brzdění přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Jde o jedno z nejvýznamnějších opatření ke zlepšení stavu státního zastupitelství, s velkým významem pro zvýšení kvality trestního řízení, které ODS nabízela již v předvolebních slibech. Již tehdy voliče klamala, protože věcný záměr zákona neměla připravený. Podstatná práce na jeho sepsání se uskutečnila až po nástupu Pavla Zemana do čela Nejvyššího státního zastupitelství. Zákon měl nabýt účinnost k 1. lednu 2013. Exministr Jiří Pospíšil předložil jeho věcný záměr vládě ke schválení sice pozdě, ale přece, a to v únoru 2012. Projednaly jej pak a schválily jak Legislativní rada vlády, tak protikorupční výbor vlády. Za normálních okolností by proběhlo projednání věcného záměru ve vládě, po něm vypracování paragrafového znění a jeho vpuštění do legislativního procesu. Kdyby se do cesty nepostavil předseda vlády, nejspíš by zákon začal platit v první třetině 2013.

Petr Nečas ale jeho projednání nadále odkládá, i když po zmatcích, které provázely výměnu ministrů spravedlnosti, se již vyjasnilo, že Petr Blažek věcný záměr z vlády nestáhne a o případných změnách některých detailů se bude jednat až při přípravě paragrafového znění a následně v Parlamentu ČR.

Podle zpráv z otevřených zdrojů i střípků, uniklých z kuloárů, vedle zjevné nekompetentnosti předsedy vlády (kdybych trpěl jeho patologickou zálibou ve "svalnatých" projevech, použil bych méně zdvořilý výraz) je strach, hrůza, děs. Strašidlem je posílení výkonnosti státního zastupitelství, personifikované v osobách Pavla Zemana a Lenky Bradáčové. Bojí se kdekdo, a to hlavně zrušení vrchního státních zastupitelství, především všichni ti, kdo beztrestně parazitují na veřejných rozpočtech, všichni "kmotři", tahající za nitky zdánlivě mocných, ve skutečnosti spíše malomocných představitelů státní moci. Ale hrůza obchází i státní zástupce. Krajští státní zástupci, zhýčkaní dvaceti lety poklidného života ve stínu pražského "vrchního státního zametačství", se sešli na soukromé poradě, na které se usnesli, že rušení vrchního státního zastupitelství je nežádoucí. Je to pochopitelné: stali by se přímými podřízenými nejvyššího státního zástupce, kterého dosud vnímali spíše jako otravný poradní orgán. Neklid je i mezi okresním státními zástupci, protože díky sofistikované polistopadové "deformě" státního zastupitelství je nemohlo příliš obtěžovat ani vrchní státní zastupitelství a pro Nejvyšší státní zastupitelství platilo pravidlo "bůh vysoko, car daleko".

Veřejnost se v této souvislosti straší tvrzením, že nový zákon vrací státní zastupitelství k formě prokuratury. Ale zamlčuje se před ní, že prokuraturu má většina evropských zemí, naopak státní zastupitelství je výjimečnou institucí. A česká čtyřstupňová soustava s vrchním státním zastupitelstvím jako nefunkčním mezičlánkem, jenž překáží vlivu nejvyššího státního zastupitelství na chod celého úřadu, je jinde nevídanou anomálií. Ostatně rozdíl mezi státním zastupitelstvím a prokuraturou nespočívá v tom, že všichni prokurátoři musí poslouchat generálního prokurátora, zatímco i ti nejméně schopní státní zástupci na nejnižším stupni soustavy si mohou v podstatě dělat, co se jim zlíbí, nebo také nedělat. Rozdíl je v pojetí postavení úřadu: státní zastupitelství je advokát státu, je veřejným žalobcem v trestním řízení. Prokuratura je orgánem obecného dozoru nad zákonností, který také plní funkci veřejného žalobce. V Rakousku z toho důvodu vedle sebe funguje soustava státního zastupitelství a mimo ni generální prokuratura při Nejvyšším soudním dvoře. A vnitřní vztahy v tamním státním zastupitelství přibližně odpovídají představám našich politických pletichářů o prokuratuře: není tam žádný prostor pro nekázeň a svévoli.

Ostatně strašení prokuraturou je pokrytectví, protože prokuratura se sice změnila na státní zastupitelství, ale normalizační prokurátoři zůstali. Dodnes zaujímají více než třetinu z celkového stavu státních zástupců a drží velkou část vedoucích pozic. Většina z nich byli členy KSČ. Rudé knížky sice zahodili, ale do hlav a srdcí jim nikdo nevidí a pracovní návyky a vnímání trestního práva si většinou ponechali a přenášejí je na mladší kolegy. Tím nepopírám, že jsou mezi nimi čestní lidé a dobří profesionálové, ale i u nich je třeba se obávat vlivu reziduí totalitního myšlení na jejich současnou praxi. Je v této souvislosti zajímavé, co o vytváření této pseudoelity státního zastupitelství (pro kterou vymyslela terminus technicus "staří ještěři") napsala v resignačním dopisu, když v roce 1996 prchala z Vrchního státního zastupitelství v Praze do advokacie, pozdější nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, sama dlouholetá prokurátorka bez stranické příslušnosti: " V současné době nemám již žádnou důvěru v "očistu", jež proběhla v resortu v souvislosti s transformací prokuratury ve státní zastupitelství na přelomu let 1993-1994. Všechny mé osobní poznatky a i ostatní signály mne naopak vedou k závěru, že se jednalo o "frašku", v rámci které jsem byla jako důsledný nestraník prověřována komisí, složenou výhradně z bývalých příslušníků KSČ, kteří posuzovali, zda jsem vůbec transformovatelná a rozhodovali o mém setrvání ve funkci. Teprve dodatečně jsem zjistila, že v této době se o vedoucí funkce zde bez ostychu ucházeli mladí, servilní, ctižádostiví lidé, bývalí příslušníci KSČ, a to již od útlého mládí, vysoce iniciativní za doby totality. Tito ihned po revoluci zahodili stranické i svazácké legitimace a v touze po moci a všemožných osobních výhodách jsou připraveni sloužit všem a všemu. Jen co získali funkce, chovají se, jako by bývalou prokuraturu zprivatizovali. Do nižších funkcí dosazují své věrné spolupracovníky, rovněž s tou nejpozoruhodnější totalitní minulostí, která je právě garantem jejich naprosté poslušnosti a loajality… Jelikož státní zastupitelství není nezávislým orgánem, ale spadá pod orgán exekutivy, lze se při současném personálním obsazení zdejších důležitých vrcholových funkcí znovu obávat zneužití jeho pravomoci jako za bývalé prokuratury, která především plnila úlohu prodloužené ruky KSČ."

Odhlédneme-li od skutečnosti, že Marie Benešová jako nejvyšší státní zástupkyně neudělala takřka nic pro zlomení moci "rudých" prokurátorů ve státním zastupitelství, že teprve Renata Vesecká sesadila řadu z nich z funkcí, aby pak aspoň některé opět rehabilitoval Pavel Zeman, její výpověď potvrzuje mou tézi o kontinuitě myšlení a pracovních postupů totalitní prokuratury a současného státního zastupitelství.

Tedy pokud politici brojí proti rušení vrchních státních zastupitelství jako ochrany proti přílišné centralizaci, proti posílení moci nejvyššího státního zástupce, ve skutečnosti bojují za zachování nefunkčnosti současného modelu státního zastupitelství, který je výhodný pouze pro pachatele trestných činů, nikoli pro dodržování práva.

Straší se také hrozbou následného rušení vrchních soudů, u nichž státní zástupci vrchních státních zastupitelství působí jako žalobci v odvolacím řízení. Zánik vrchních soudů by skutečně nikomu neprospěl. Nejvyšší soud by přestal být výlučně sjednotitelem judikatury a soudem pro mimořádné opravné prostředky a zahltila by jej odvolání proti prvostupňovým rozsudkům krajských soudů. Na takovou "deformu" by doplatili občané zejména okrajových částí českých krajů, kteří by kvůli svým odvoláním museli cestovat do dalekého Brna. Ve skutečnosti zastupování žaloby u vrchních soudů po zrušení vrchních státních zastupitelství je řešitelné jiným způsobem, např. tím, že prvostupňoví žalobci budou svou věc obhajovat také v odvolacím řízení. Dokonce by mohlo dojít ke zvýšení kvality zastupování, protože prvostupňoví žalobci by nemuseli znova načítat trestní spis, když ti druhostupňoví jej často jen prolistují (soudě podle jejich výkonů v soudní síni).

Strašidlem je také záměr zřídit speciální státní zastupitelství pro potírání korupce, zvlášť závažné hospodářské kriminality a některých dalších speciálních zločinů. Z probíhající diskuse lze vytušit, že politici pochopili, že v zemi s vysokým indexem vnímání korupce by byl odpor proti zřízení takového útvaru nepopulární, a nelze mu proto bránit, zvlášť když jej již dávno ustavily i státy s daleko menšími problémy. Nicméně strach jim nahání představa, že by měl vzniknout útvar, prostřednictvím náměstka podřízený nejvyššímu státnímu zástupci. Hledají se proto jiné možnosti, jež by nebyly pro korupčníky tak nebezpečné.

Potřebnost útvaru je zřejmá z průtahů, jež vznikají při vyšetřování velkých korupčních a hospodářských kauz, jež často vyšumí do ztracena prostě jen proto, že ani policisté ani státní zástupci nemají dostatečné odborné znalosti z oboru finančnictví a ekonomie, bez nichž je velmi obtížné rozklíčovat sofistikovaná schémata zmíněných zločinů. Půjdeme-li cestou využití zahraničních vzorů, v nichž účast potřebných odborníků je nařízena přímo zákonem, vznikne malý útvar, v němž se zkoncentrují odborné znalosti a zkušenosti všech potřebných profesí. Efektivita jeho činnosti bude určitě vyšší než u dnešních nespecializovaných orgánů.

Hodlá-li tedy předseda vlády na vytrvalém pochodu do politického propadliště nadále sabotovat vpuštění nového zákona o státním zastupitelství do legislativního procesu, měl by se zamyslet nad zněním §§ 314 "sabotáž" a 329 "zneužití pravomoci úřední osoby" zák.č. 40/2009 trestního zákoníku (zde). Podle mého laického názoru je jeho počínání v nejlepším případě na hraně zákona.