Z prostého srovnání spotřeby času na ustavení nové vlády po volbách mezi námi a Slovenskem (záměrně ponechám stranou Velkou Britanii) vyplývá, že naše vládní koalice je zatížena neobvyklými vnitřními nesrovnalostmi. Všechny tři zúčastněné strany by měla sjednocovat jejich údajná středopravicová orientace, ale ve skutečnosti ve chvíli, kdy „dochází na lámání chleba“, si každá hájí svůj zájem proti ostatním a i různé záblesky levicovosti tu a tam problýsknou na povrch.

Charakterem členské základny a zvláště svou politickou kulturou se strany vládní koalice liší navzájem více než ODS od ČSSD. Zatímco ODS je tradiční středopravicová strana s dlouhodobě se vyvíjející členskou základnou a funkcionářským sborem a s ustálenými vnitrostranickými rituály, a ČSSD je totéž v růžovém balení, TOP 09 navenek zastupují „staří“ lidé v nové, dosud neustálené formaci, oficiálně projevující snahu o „novou“ politiku „starých“ tváří, a usilující o vyvolání dojmu, že strana je pravicovější než ODS. VV se od obou odlišuje nápadným diletantismem svých předáků, neskrývanou vazbou na firmu Víta Bárty a větší četností projevů sklonu k levicovým názorům.

Významným činitelem je vztah koaličních stran k minulému politickému vývoji státu. Pouze ODS v sobě nese kontinuitu minulých úspěchů i porážek. Zdá se, že nad hříchy z minulosti se příliš nezamýšlí. Svědčí o tom nominace Jiřího Pospíšila na funkci ministra spravedlnosti: strana jí dává najevo, že ji nijak netíží odpovědnost za největší polistopadový skandál státního zastupitelství, související s trestním stíháním bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka. Její odpovědnost je zjevně dána tím, že resort spravovala prostřednictvím právě Jiřího Pospíšila, a skrytě pravděpodobným prospěchem z odražení útoků na Jiřího Čunka, jež ohrožovaly stabilitu vlády Mirka Topolánka.

Za těchto poměrů je velkou překážkou pro hladké fungování koalice skutečnost, že v ní chybí silná vedoucí strana, která by udávala základní tón a vyvažovala případné pokusy ostatních partnerů odchýlit se od společně dohodnuté cesty. Snadnost, s jakou TOP 09 a VV přiměly Petra Nečase, aby jim vyhověl v jejich personálních nárocích, je svědectvím slabého postavení ODS.

Navenek se koalice projevuje jako pevná hráz proti rozpínání ČSSD a za jejími zády se skrývajících komunistů. Praxe je ale poněkud jiná. Zdá se, že skutečný vliv ČSSD na chod exekutivy bude podstatně větší, než by připustila pevná, sourodá koalice, a to především díky možnému připuštění partnerství ČSSD prostřednictvím postoupení několika pozic náměstků ministrů.

Prostor pro uplatnění vůle a moci politických stran je širší než rámec aktivit vlády a zastupitelských sborů. Je jím také veřejný ochránce práv, jehož se týká blížící se volba nástupce Otakara Motejla. Podle kuloárových zpráv se při ní uplatní úplně jiná koalice, z které bude nejsilnější strana poslanecké sněmovny zcela vyloučena. Její vedoucí silou je ČSSD, ke které se vedle tradičních komunistů přidá TOP 09 a VV. Jejich společným kandidátem je levicově orientovaná Anna Šabatová, které za těchto okolností nikdo další nemůže konkurovat. Pro ODS jako rádoby vedoucí sílu koalice bude trpkým zjištěním, že její koaliční partneři nemilosrdně zbavili jakékoli naděje její kandidátku, bývalou poslankyni Evu Dundáčkovou, ač na její pověsti nelpí žádná skvrna.

Anně Šabatové by se dalo ledacos vytknout: například opuštění názoru z doby jejího dobrovolného odchodu z funkce zástupce veřejného ochránce práv, kdy možnou budoucí kandidaturu na funkci veřejného ochránce práv před novináři odmítla s tím, že už se nikdy „do tohoto domu“ nevrátí. Je také známo, že při odchodu neoprávněně přijala odstupné ve výši více než 400 tisíc Kč, které vrátila až po různých tahanicích. Posléze by ji měli poslanci řádně vyzpovídat o její úloze v „kauze Kuřim“, která v sobě skrývá nebezpečné tajemství: nelze vyloučit, že lidé zapletení do této temné historky by mohli být napojeni na nějakou nebezpečnou náboženskou sektu nebo organizovaný zločin. Síla podpory „druhé“ či „skryté“ koalice je ale tak velká, že několik pochybovačů, kteří by od ní po výslechu Anny Šabatové případně odešli, nemůže zvrátit dohodu stran o jejím zvolení.

Neexistuje žádná účinná překážka, která by zabránila uplatnění „druhé“ koalice, pokud se na něm vedení stran dohodnou ke škodě obviněných.

Navenek nám tedy bude vládnout koaliční vláda tří parlamentních stran, ale čí vliv se ve skutečnosti nakonec prosadí, je ve hvězdách (doufejme, že ne kremelských).