Od odvolání Jiřího Pospíšila z funkce ministra spravedlnosti ve středu 27. června 2012 se z médií řinou potoky rozčilujících zpráv a také nesmyslů, zavádějících veřejnost k mylnému pohledu na dění v resortu spravedlnosti.

Samo jeho odvolání navzdory pouličním demonstracím nevyvolalo nakonec takový mediální hluk, jako přímo "rachot" kolem předvídaného, domněle odmítaného a nakonec uskutečněného jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

A hned navázala "bondovka" kolem okolností doručení návrhu na jmenování Lenky Bradáčové ministrovi spravedlnosti. Pan ministr a jeho náměstek Daniel Volák popřeli účinnost doručení návrhu na jmenování do rukou bývalého náměstka ministra Filipa Melzera. Pavel Blažek prohlásil, že s návrhem "bylo hrubě manipulováno" a možná byl i antedatován, aby bylo možné vyvolat fikci, že důvodem spikleneckého způsobu odvolání Jiřího Pospíšila byl záměr předsedy vlády zabránit jmenování Lenky Bradáčové.

Nesmyslnost této "bondovky" je doložena např. záznamem Pospíšilova vystoupení v Událostech, komentářích v den jeho odvolání. Podmínkou věrohodnosti ministrovy verze příběhu by byla totální ztráta paměti a úsudku veřejnosti.

Skutečnost je přesně taková, jak ji uvedl opět v České televizi dnes již bývalý Pospíšilův náměstek Filip Melzer, ministrem a jeho pohotově servilním 1. náměstkem Danielem Volákem nejspíš odsouzený k upálení: návrh na jmenování byl doručen na ministerstvo v pátek 22. června večer, v nepřítomnosti ministra po předchozí dohodě s nejvyšším státním zástupcem přijat náměstkem Filipem Melzerem, opatřen jeho stvrzujícím podpisem a datem a uložen do trezoru. Ministr byl okamžitě vyrozuměn. Od té chvíle nastaly právní účinky podání návrhu na jmenování. Pravomoc jmenovat vedoucí státní zástupce je výlučnou osobní pravomocí ministra jako ústavního činitele, nikoli pravomocí ministerstva jako úřadu, které v těchto souvislostech pouze poskytuje ministrovi servis. Okolnost, kdy byla návrhu přidělena spisová značka, nemá na nic vliv. Jiří Pospíšil nemohl pak hned v pondělí Lenku Bradáčovou jmenovat, protože byla v zahraničí. Než se vrátila, byl odvolán. K manipulacím a antedatování listiny nedošlo, ale také o ní nejspíš nemohl vědět předseda vlády.

Celá "bondovka" spojená s vyhrožování Filipu Melzerovi je stejný nesmysl jako podezření, že Petr Nečas odvolal Jiřího Pospíšila, aby nemohl jmenovat Lenku Bradáčovou: kdyby ji skutečně nechtěl, Pavel Blažek by ji nejmenoval. Pavlu Blažkovi neslouží ke cti, že se pustil do zpochybňování účinnosti doručení dne 22. června 2012. A "vyšetřování", které vedl jeho 1. náměstek Daniel Volák, je trapnost.

Dalším mediálním "šlágrem" je víření mediálního bahna kolem nového ministra spravedlnosti Pavla Blažka, na něhož jakýsi námezdný mediální žoldnéř společnosti Diag Human podal trestní oznámení kvůli několika trestným činům, jichž se měl dopustit jako advokát státu v součinnosti se Zdeňkem Koudelkou právě ve sporu s ní.

S dalšími výhradami přišel bývalý senátor a rektor Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška, který připomíná Blažkův nezdařený pokus o založení soukromé vysoké školy pod hlavičkou "křivé" firmy "Vysoké učení Brno", v níž se v roce 2001 spojil se Zdeňkem Koudelkou a Michalem Haškem.

Obě zprávy poskytují doplňkové vysvětlení častého vystupování zhrzeného bývalého náměstka NSZ a stále ještě státního zástupce NSZ Zdeňka Koudelky proti všem záměrům Pavla Zemana, jenž jej z úřadu vystrnadil na Justiční akademii.

Jako špatný vtip zní komentáře k vládnímu přehledu plnění úkolů strategie vlády v boji proti korupci ke dni 23. července 2012, v nichž se mimo jiné vytýká ministerstvu spravedlnosti, že zaostává v přípravě nového zákona o státním zastupitelství. Ve skutečnosti ministr Jiří Pospíšil předložil věcný záměr zákona již v prvním čtvrtletí roku. Projednala jej Legislativní rada vlády i Vládní výbor pro boj s korupcí a oba jej doporučily vládě ke schválení. Nicméně Petr Nečas jeho projednání na pořad jednání vlády nezařadil.

Je to další doklad mizerného zacházení předsedy vlády s resortem spravedlnosti. O potřebě nového zákona se mluví nejméně od roku 2006 a názory na jeho koncepci se rodily obtížně v debatách mnoha zainteresovaných odborníků. Po výsledku jejich tvůrčího úsilí dnes dupou jako dva sloni v porcelánu diletantský předseda vlády a samolibý novopečený ministr spravedlnosti, neznalý fungování státního zastupitelství. Příčiny odporu ke koncepci, přijaté bývalým ministrem Jiřím Pospíšilem a obhajované nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a jeho blízkými mají dva hlavní společné jmenovatele: strach potenciálních následníků Davida Ratha na cestě do Litoměřic a snahu poražené strany z "války žalobců" klást překážky ze zásady všemu, co do soustavy vnáší Pavel Zeman.

Stoupenci nové koncepce státního zastupitelství, k nimž mimo odborníků patří i aktivisté spolku Šalamoun, nicméně neztrácejí víru a věří, že ministr Pavel Blažek nakonec vyjde z této šlamastyky inteligentně a se ctí obdobně jako z chaosu kolem jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Z předsedy vlády ovšem nikdo nesejme odpovědnost za sabotování projednání věcného návrhu zákona ve vládě a za nedodržení původně předpokládaného nabytí účinnosti zákona od 1. ledna r. 2013. Za způsob, jakým se k této věci stavěl, by zasluhoval "povýšení na hrad", nikoli ovšem ten pražský.

Za celou tou mediální přehlídkou marností zanikla nenápadná tisková zpráva ministerstva spravedlnosti a Probační a mediační služby ČR z 31.7.2012, že od 1. července 2012 probíhá zkušební provoz 25 monitorovacích souprav pro výkon trestu domácího vězení. Toto je skutečně příjemná novinka, protože zavedení elektronického monitorovacího systému je základní podmínkou pro navození důvěry soudců k použitelnosti trestu domácího vězení, jehož zavedení je jednou z hlavních cest ke snížení neúnosného počtu vězněných osob.

Pokud jsem názvem článku v někom vyvolal dojem, že jsem se přiřadil k zástupu médii popletených občanů, litujících odchodu Jiřího Pospíšila, vysvětluji, že ve skutečnosti jde o ironii. Ostatně o jeho odvolání jsem usiloval od propuknutí "kauzy Čunek". Kdyby byl ještě Jiří Pospíšil ministrem, se svým příznačným populismem a mediální obratností by optimistickou zprávu nenechal zapadnout a naopak by ji plně využil ve svůj prospěch zdůrazněním svých osobních zásluh. Spoléhal by se při tom na krátkou paměť veřejnosti jako pánové Pavel Blažek a Daniel Volák v jejich "bondovce", domnívaje se, že lidé již zapomněli na jeho osobní "zásluhu" o to, že se nepostaral o zavedení monitorovacího systému od počátku účinnosti nového trestního zákoníku, a když se postarala Daniela Kovářová, její snahu zmařil zrušením vypsaného tendru. (zde nebo zde – zveřejnění tohoto článku na stránkách Vězeňské služby ČR Jiří Pospíšil osobně zakázal).

Dvacet pět monitorovacích souprav v podstatě přímo nic neřeší, ale na nich se "vychytají mouchy" a prověří se spolehlivost tohoto systému hlídání odsouzených v trestu domácího vězení a jeho ekonomická náročnost. Je to výchozí krok k odůvodnění nákladů na pořízení dostatečného počtu zařízení, jejichž užívání umožní dosažení podstatných úspor ve vězeňství.

Nicméně se obávám, že pro zavedení monitorovacího systému v širším rozsahu je právě teď nejméně vhodná doba, neboť resort zápasí s nedostatkem finančních prostředků. Budoucí úspory jsou sice hezká věc, ale okamžité náklady mají větší váhu.

Jsou ovšem i jiné cesty snižování stavu vězňů a z něho odvozených ubíjejících quasimandatorních výdajů, jenže všechny mají nemilou vadu krásy: jsou zdlouhavé a většinou vyžadují legislativní změny.

Určitou rezervu vidím ve více než dvou tisících vazebně stíhaných osob z celkového stavu 23 tisíc vězňů. Z praxe vím, že stále dochází k nadužívání vazby. Jako příklad uvádím osud dvou nevinných mužů držených v útěkové vazbě po dobu 16 měsíců, nakonec pravomocně zproštěných obvinění rozsudky, jež byly pro jejich žalobkyni přímo zdrcující. Ač by se to nemělo dít, také ve vyšetřování případů, u nichž je důvodem vazby obava z ovlivňování svědků, někdy dochází k nedůvodným průtahům. O uvalení vazby velmi často rozhodují soudci civilních senátů, jejichž způsobilost posoudit závažnost vazebních důvodů není plnohodnotná. Jednorázová prověrka důvodnosti uvalení útěkové a koluzní vazby a zpřísnění režimu rozhodování o vazbě by možná rychle odlehčily věznicím až o několik set chovanců. Náhradou za vazbu by v některých případech mohlo být podmíněné propuštění s povinností denně se hlásit na služebně PČR nebo probační služby.

V této souvislosti podotýkám, že stát vyplácí sice neochotně a skrblicky, ale přece jen, nemalé částky odškodnění osobám, u nichž bylo dodatečně prokázáno, že vazba byla uvalena neoprávněně. Není zvykem, že by vůči jejich mučitelům (vazba nevinného je mučením) byla uplatňována kárná či dokonce trestní odpovědnost. Z toho důvodu ale nelze vůči nim uplatňovat nárok na regresní náhradu způsobené škody. Tak je postaven zákon. Změna pravidel by patrně nepřímo ovlivnila počet vazebně stíhaných osob. Spolek Šalamoun dlouhodobě navrhuje, aby ve všech takových případech bylo provedeno vytýkací řízení, které by nemuselo, ale mohlo vyústit v postih viníků. Je to námět k přemýšlení pro odborníky.