(Pro pana Štěcha a jemu podobné)

V naší zemi působí cca 570 tisíc OSVČ, pro které je tato činnost hlavním zdrojem obživy, a dalších cca 400 tisíc vedlejších, tedy takových, kteří si omezeným provozováním živnosti jen přivydělávají. V převážné většině se jedná o drobné podnikatele. Zámečníci, kováři, truhláři, malíři pokojů, dlaždiči a obkladači, automechanici, elektrikáři, řezníci, pekaři, skláři, kominíci, ševci, krejčí a švadleny, kadeřníci, svíčkaři, výrobci v oborech uměleckých řemesel, jako jsou umělečtí kováři, hrnčíři, košíkáři, zlatníci a šperkaři, výrobci ozdobnického zboží. Další velkou skupinou jsou hostinští, poskytovatelé ubytování v malých penzionech, tábořištích a kempech, provozovatelé půjčoven lodí, lyží, kol a koloběžek, provozovatelé malých obchodů a kiosků všeho druhu, drobní zemědělci, včelaři a zelináři. K tomu lze přidat i malé dopravce v nákladní i osobní dopravě a mnoho dalších. Už jen tento nahodilý výčet profesí spolu s úctyhodným počtem živnostníků by měl soudným lidem stačit k tomu, aby k tomuto stavu přistupovali s respektem. Kromě toho je mezi živnostníky a lidmi placenými ze státního rozpočtu jeden zcela zásadní rozdíl.

Každý živnostník podstupuje každý den test oprávněnosti své podnikatelské existence. Jeho zákazníci buď o jeho práci zájem mají a jsou ochotní za ni zaplatit ze své peněženky, nebo zkrachuje.

Těžko věřit tomu, že druhá nejvyšší ústavní funkce je obsazená člověkem, který automaticky dostává svůj plat bez ohledu na to, jestli vůbec dělá něco užitečného, a přesto má tu drzost urážet spoluobčany, u kterých je smysluplnost jejich práce testována nepřetržitě. Přitom ale (spolu s kolegou, bývalým ministrem Mládkem) také dává najevo, že systém „odvodů na sociální a zdravotní pojištění“ vůbec nechápe.

Nechci se systémem odvodů zabývat nijak podrobně, ale přesto považuji za nutné uvést alespoň základní pravidla (cituji z webu).

Sazby pojistného
V roce 2017 je zaměstnancům z hrubé mzdy zaměstnavatelem sráženo na sociálním pojištění 6,5 % a dalších 25 % za zaměstnance odvádí zaměstnavatel. Na zdravotním pojištění je zaměstnancům z hrubé mzdy zaměstnavatelem sráženo 4,5 % a dalších 9 % platí za zaměstnance zaměstnavatel. OSVČ odvádí na zdravotním pojištění 13,5 % z vyměřovacího základu a na sociálním pojištění 29,2 % z vyměřovacího základu. Při výpočtu sociálního a zdravotního pojištění se neuplatňují žádné slevy a odpočty jako při výpočtu daně z příjmu fyzických osob.

Minimální pojistné pro OSVČ v roce 2017
Osoby samostatně výdělečně činné vykonávající hlavní samostatnou výdělečnou činnost musí zaplatit zdravotní a sociální pojištění za rok 2017 vždy alespoň z minimálního vyměřovacího základu. Když je skutečný vyměřovací základ (polovina daňového základu) nižší než minimální vyměřovací základ, tak je nutné sociální i zdravotní pojištění za rok 2017 vypočítat z minimálního vyměřovacího základu.

Minimální měsíční vyměřovací základ u sociálního pojištění v roce 2017 činí 7 058 Kč. Za celý rok 2017 činí minimální sociální pojištění při hlavní samostatné výdělečné činnosti 24 732 Kč (7 058 Kč x 12 měsíců x 29,2 %).

Minimální měsíční vyměřovací základ u zdravotního pojištění v roce 2017 činí 14 116 Kč. Za celý rok 2017 činí minimální zdravotní pojištění při hlavní samostatné výdělečné činnosti 22 868 Kč (14 116 Kč x 12 měsíců x 13,5 %).

Protože se minimální vyměřovací základ pro sociální a zdravotní pojištění liší, musíme vzít pro modelový výpočet ten vyšší. Je to částka 14 116 Kč. Protože se současně jedná o polovinu dosaženého zisku, musí živnostník dosáhnout zisk měsíčně nejméně ve výši 28 232 Kč. Pokud na tuto částku nedosáhne, jeho sazba odvodu není 13,5%, ale vyšší.

Na druhé straně, pokud bude mít vyměřovací základ 28 232 Kč, na sociální zabezpečení neodvede ročně 24 732 Kč, ale 49 464 Kč.

Zaměstnanec s hrubým platem 28 232 Kč zaplatí na sociální zabezpečení 28 232 * 12 * 6,5%, tedy 22 021 Kč a na zdravotní pojištění 28 232 * 12 * 4,5%, to je 15 245 Kč.

Shrnutí je v následující tabulce. Výpočet vychází z hrubého platu 28 232 Kč a je porovnáván se ziskem podnikatele ve výši 28 232 Kč měsíčně. Odvody jsou uvedeny za celý rok.

Je zjevné, že živnostníci platí ze svých příjmů výrazně vyšší odvody než zaměstnanci. Jak je tedy možné, že naši nejvyšší politici plácají takové zjevné nesmysly? Protože je ještě jedna skupina plátců odvodů a tou jsou zaměstnavatelé.

Zaměstnavatel, který svému zaměstnanci vyplatí mzdu nebo plat, je povinen zaplatit státu ještě další odvod, a to na sociální zabezpečení 25% a na zdravotní pojištění 9% z hrubé mzdy zaměstnance. Pak musíme tabulku rozšířit o třetí část:

Problém je v tom, že statistiky běžně uvádějí odvody za zaměstnance, do kterých zahrnují jak odvody placené zaměstnanci z hrubé mzdy/platu, ale také odvody placené zaměstnavatelem. A také v odvodech za živnostníky nerozlišují odvody živnostníků „na plný úvazek“ a těch, kteří si provozováním nějaké živnosti jen přivydělávají. Jejich odvody jsou menší a v průměru na jednoho živnostníka se to projeví snížením celkového odvodu. Proto skutečně může na první pohled vzniknout dojem, že zaměstnanci platí odvody cca 3x vyšší než živnostníci. Jenže se jedná jen o zoufalý diletantismus.

Nikoho pak už nemůže překvapit, že si tito „géniové“ nevšimli, že živnostníci jsou často také v roli zaměstnavatelů. Jeden živnostník se dvěma zaměstnanci pak celkem zaplatí v této výše uvedené modelové situaci celkem 377 212 Kč odvodů celkem. Z toho dva zaměstnanci ze svých hrubých mezd 74 504 Kč, k tomu živnostník jako zaměstnavatel 230 374 Kč a živnostník za sebe 72 332 Kč.

Živnostníci plní v našem hospodářství mimo jiné jednu nesmírně důležitou funkci. Kdo si ještě vzpomíná na bývalé okresní podniky služeb a podobné hrůzy, dobře ví, že pokud jsme potřebovali rychle udělat nějakou opravu, bylo marné posílat objednávku. Jediná cesta byla přes známé sehnat meloucháře, uvařit něco na zub, nakoupit pití, aby Mistr netrpěl hladem a žízní, s pokorným výrazem plnit každé jeho přání a pak zaplatit bez smlouvání, cokoli požadoval. Za práci a materiál bez jakékoli záruky. Něco podobného si už dnes snad nikdo nedovede představit. Naštěstí. Díky živnostníkům.

Jedná se o rozsáhlé téma, ale na závěr jen několik poznámek k živnostníkům. Důvodů, proč se kterýkoli z nich rozhodl vzít život do svých rukou, přestat být závislý na jiných, natož na státu, je pravděpodobně tolik, kolik živnostníků. Jeden mezi nimi ale určitě není. Být „pseudoživnostníkem“ a užívat si jako „parazit“ nízkých odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Proč? Protože to především není pravda a za druhé živnostník, i když se mu nedaří, má stejně povinnost každý rok zaplatit na odvodech více než 46 tisíc Kč.

P.S. Nejsem živnostník.