Jak hodiny utíkají, připadá mi ruch kolem nešťastných Topolánkových výroků značně přehnaný. Rozpoutaly se kolem nich pravé orgie pokrytectví. Soudě podle vystoupení jeho kritiků, naši politici jsou vzorem všech občanských ctností a společenské uhlazenosti. Všichni víme, že tomu tak není, ale „politická korektnost“ si žádá, aby si aspoň na takové hráli. Jsou pravdy, jež se nesmí říkat nahlas, zato se navenek nosí módní přetvářka. Pokud někdo vypadne z role, je ztrestán veřejným odsouzením.

Před volbami se Topolánkův „úlet“ náramně hodí, aby se patřičně rozmazával a jeho obsah se rozvíjel do neskutečných významových vzdáleností od skutečně pronesených slov.

Připomíná mi to kampaň kolem nezákonného procesu s „katarským princem“: novináře ani politiky pravda nezajímá. Vytvořili si virtuální představu hulváta, homofoba a možná zakukleného antisemity, která se bude pár dní přemílat v médiích a navždy utkví v podvědomí veřejnosti s tím, že její věcný základ upadne v zapomnění.

Než se pustím dál, předznamenávám, že můj vztah k Mirku Topolánkovi je hodně chladný. Tvrdí-li se, že jsme plebejský národ, předseda občanských demokratů svou obhroublostí a povrchností může posloužit jako důkaz, že tomu tak skutečně je. Předsedu tak významné strany, jakou ODS stále je, bych si dovedl představit i jinak. Pouze mi vrtá v hlavě otázka, zda zde analogicky platí parafráze přísloví, že strana má takového předsedu, jakého si zaslouží.

Ale kritický pohled na původce pohoršení mi nebrání vidět, že pozornosti novinářů a politiků unikly některé prvky příběhu, jiné mají odlišný význam od toho, jejž zastínil vliv čerstvého zážitku.

Mirek Topolánek nepochybně při rozhovoru pro redakci LUI jako politický profesionál selhal: měl vědět, že ve styku s novináři snad může předstírat familiárnost, ale při tom musí stále zůstat ve střehu, aby mu nemohli provést nějakou kulišárnu.

Na druhé straně nikoho nepobuřuje, že jeho náhodní společníci využili či spíše zneužili uvolněné atmosféry při pořizování rozhovoru a uveřejnili pak bez výstrahy a jeho souhlasu všechny „úlety“, jichž se dopustil.

Za podstatné ale považuji, že při střízlivém pohledu, oproštěném od emocí, se Topolánkova výpověď dá chápat spíše jako pokřivené zrcadlo, nastavené našim očím. Není snad pravda, že si vysoce vážíme navyklých příjemností materiální povahy (vepřo-knedlo-zelo)? Není pravda, že jsme netolerantní k názorům bližních? Není pravda, že někteří jedinci mezi gayi se nedokážou se svou jinakostí vyrovnat, trpí oslabeným sebevědomím, a proto hůře odolávají tlakům (uhnou)? A jak je to s domnělou náklonností Židů k uhýbání od názoru? Nepoznal jsem jich v životě tolik, abych si mohl z vlastní zkušenosti odvodit představu o jejich národní povaze (pokud něco takového ovšem existuje). Nevím proto, zda menší způsobilost stát na svém, kterou u Jana Fischera předjímá Mirek Topolánek, by byla jen jeho individuálním osobnostním rysem nebo obecnou vlastností Židů. Vím ale, že po internetu kolují oblíbené židovské anekdoty, z nichž dosti významná část tuto povahovou vlastnost popisuje. Mimo to Topolánkovo předjímání premiérova domnělého povahového rysu znělo jako neutrální konstatování, nikoli jako odsouzení.

V této souvislosti ovšem musím dodat, že zrovna kvůli odolnosti vůči tlakům se Mirek Topolánek nad Jana Fischera vytahovat neměl, protože sám nedokázal dlouho čelit hrozbě lidovců odchodem z vlády, bude-li pokračovat trestní stíhání Jiřího Čunka. Dále si myslím, že občanů, jimž jsou blízké Topolánkovy „nevychovanecké“ názory na odlišnost křesťanské víry a církve, je v národě patrně o něco více než upřímně věřících a praktikujících katolíků.

Nejde tedy ani tak o to, zda projevené názory Mirka Topolánka odpovídají pravdě, ale o to, že jejich hlasitým zveřejněním vybočil z hranic profesionální přetvářky politika. A to se nesmí, a dopustit to neměl.

Samozřejmě, hledání významových souvislostí mezi Topolánkovými nevhodnými výroky a homofobií či dokonce projevy nacistického a stalinistického antisemitismu je nesmyslné.

A celá aféra během krátké doby vyšumí: novináři i politici si časem najdou jinou hračku.