Co nevidět si poprvé přímo zvolíme prezidenta republiky. Již dnes ale tato událost přináší celou řadu nepříjemných zjištění. Je s podivem, kdo všechno je ochoten do přímé volby jít. Soudnost se v této sezóně evidentně nenosí.

Je ale také s podivem, komu všemu jsou lidé ochotní dát nominaci. Populisté se přemnožili natolik, že skoro lituji, že na startu absentují ctihodní pánové jako Zdeněk Svěrák, Marek Eben nebo Karel Gott.

I když ono to ani s těmi nominacemi není úplně přehledné. Zaregistrován bude ten, kdo dodá úplné petice s padesáti tisíci jmény, adresami a podpisy. Kontrolovat se ale bude jen to, zda člověk daného jména existuje, nikoli, zda se osobně podepsal.

Dvakrát invenčně nepůsobí referování médií o prezidentské volbě. Rádoby seriózní periodika se vyžívají ve zploštělých otázkách a priority bulváru snad ani netřeba popisovat.

Fušerskou práci odvádějí též sociologové. Nejcitovanější průzkumnická agentura PPM Factum, která nedávno vybouchla u krajských voleb, například nabízí ve vějíři kandidátů i ty, co nekandidují.

No a úplně bezradní můžeme být ze samotných kandidátů. Většina z nich se předhání v obecnosti, nezáživnosti, opatrnosti. Naučili se jen pěkně vypadat na billboardech. Nikdo nestrhuje svým charismatem, nikdo nepřichází s ničím originálním. Prezidentské programy překypují v lepším případě medem, v případě horším šustí papírem.

Analyzovat uchazeče podle jejich výroků je prakticky nemožné. Jan Fischer se vyznamenal nechutí dodržovat ústavu a jmenovat vládu za účasti komunistů. Kovaný konzervativec Karel Schwarzenberg naopak zaujal tím, že by to udělal. Miloš Zeman se blýskl nápadem preventivně zaútočit na Írán. Na kandidátech dvou největších partají ČSSD a ODS, Jiřím Dienstbierovi a Přemyslu Sobotkovi, ulpívá stín mužů, kterým házejí klacky pod nohy vlastní spolustraníci. Zdá se, že mezi občanskými a sociálními demokraty přežívá zlý duch opoziční smlouvy: část obou družin by ráda vystřídala Václava Klause Milošem Zemanem.

Táňa Fischerová se Zuzanou Roithovou nepřirozeně působí jako ztělesněné Dobro. Kdybychom spářili Tomia Okamuru s Janou Bobošíkovou a Vladimírem Franzem, získali bychom zase vlastence až za hrob, Čecha jako poleno. Nebo je vám snad bližší zbytnělé sebevědomí apoliticky se tvářícího politika Vladimíra Dlouhého?

Holmesovsky vytrvalí voliči se mohou dopídit i nejvěrnějších podporovatelů kandidátů a rozhodovat se též podle nich. Jsou to často tuze pestré sestavy. Za Janem Fischerem stojí třeba Jan Novák, exšéf Úřadu vládu ještě z Topolánkových dob, i "kameňácký" režisér Zdeněk Troška. Za Jiřím Dienstbierem uzříme ústavní právničku Elišku Wagnerovou (kdysi ODA) i radikálního levicového sociologa Jana Kellera. Nikdo ale nemá na Miloše Zemana, kterému fandí jak bývalý předseda zemědělských Slušovic František Čuba, tak Václav Klaus.

Ve hře už jsou i sponzoři. Kupodivu se nelepí na kandidáty velkých stran, ale spíše na nezávisle působící hráče. A někteří klidně i přiznávají, že z toho v budoucnu očekávají jisté výhody. Tím se dostáváme k financování kampaní. Všichni uchazeči se snaží o otevřenost, běžné jsou transparentní účty. Vyčteme ale z nich, kolik stály masivní letní billboardové kampaně některých z nich? Leckdy nikoliv – když třeba reklamu ze svých účtů nefinancovali samotní adepti, ale jejich přátelé.

Moudřejší, komu dát hlas, snad budeme po spuštění prezidentských debat ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Česká televize například chystá výslechy kandidátů i skupinové diskuse. Z nich by mohlo vyplynout, kdo je víc nalevo, kdo víc napravo, kdo hodlá znásilňovat Ústavu, kdo ji ctít, kdo nás vést do civilizované Evropy a kdo vyvádět.

Možná potom i dojde k roztřídění zrna od plev. Zatím je totiž startovní pole tak nepřehledné, že žádné překvapení směrem k druhému volebnímu kolu vyloučit nelze. A třeba také v lednu zalitujeme, že za nás hlavu státu nevybral užší tým volitelů z řad zákonodárců. Fraška se totiž nemusí odehrávat jen v parlamentu, frašky se můžeme docela dobře účastnit i my všichni.

NašiPolitici.cz