Události posledních týdnů zřetelně poukázaly na dva méně známé fakty. Tím prvním je neodvolatelnost policejního prezidenta, což lze pokládat za chybu v situaci, kdy dotyčný dlouhodobě neplní dobře své úkoly. Druhým faktem je skutečnost, že funkce policejního prezidenta se stala zvláštní obchodovatelnou komoditou při vyjednávání politických stran.

Zvýšený zájem politiků o policii pak dále otevírá otázku, zda jeho smyslem je zajistit stav omezené akceschopnosti policejního sboru, motivovaný snahou o prosté ovládnutí policie tak, aby v zájmu vládnoucí skupiny ochránila zájmy spřátelených podnikatelských elit a naopak přidusila ty nespřátelené, anebo zda jsme svědky snahy o nastartování procesů, jež by znamenaly efektivně fungující policii předkládající zřetelné výsledky své práce a které by mohly být považovány za záruku ochrany objektivních zájmů celé společnosti.

Je třeba připomenout, že česká policie svými výsledky v posledních letech nijak neoslňuje, spíše naopak - chybí jí zřetelné úspěchy v boji se zločinem, především se jí nedaří bojovat se závažnou trestnou činností, s korupcí, se sofistikovanou finanční kriminalitou, s praním špinavých peněz. V agónii se nachází i vyhledávání a zajišťování výnosů z trestné činnosti, které je v řadě evropských zemí pokládáno za jeden z nejúčinnějších nástrojů v boji proti zločinu.

Policii se nedaří získávat informace z kriminálního prostředí a naopak cenné informace z „živých“ případů jí unikají. Být kriminalistou protikorupční policie není žádný med v situaci, kdy vám nadřízení „luxují“ informace z trestního spisu a snaživě je kamsi nosí. Ani oznamovatelé závažné trestné činnosti nemají na růžích ustláno, neboť krom toho, že si podrobnosti ze své výpovědi přečtou druhý den v tisku, také zřejmě riskují vlastní holou existenci.

Policejní sbor v současnosti pak připomíná více spolek salonních úředníků než jednotky odhodlaných bojovníků se zločinem. Je smutnou skutečností, že na sebe v posledním období dokázal upozornit nejvíc vyplácením královských odměn vybraným policejním funkcionářům, jež v minulosti neměly obdoby a nijak nekorespondují s dosaženými výsledky. Nebývalý úpadek přitom postihl především Službu kriminální policie a vyšetřování.

Bylo by chybou za vše činit odpovědným pouze dosavadního policejního prezidenta Oldřicha Martinů, podíl na neutěšeném stavu české policie mají i některé další policejní špičky. Nečinil bych Martinů například odpovědným za blíže nespecifikovanou nespokojenost některých ředitelů celorepublikových útvarů a jejich údajnou touhu odejít ze služebního poměru, ale naopak za to, že nedokázal zřetelně vyjádřit svou nespokojenost s výsledky práce některých těchto útvarů a z jasných nedostatků nevyvodil odpovídající důsledky.

Za velký problém pak lze považovat situaci, kdy je policejní prezident ve střetu s ministrem vnitra. Schopnost shodnout se na řešení zásadních otázek je nezbytnou podmínkou pro úspěšné fungování policie. Za vzniklé situace se výměna policejního prezidenta dala očekávat.

Svou rezignací v uplynulých dnech nakonec Oldřich Martinů ministru vnitra pomohl vyřešit ten méně složitý problém z mnoha dalších, které před ministrem Radkem Johnem aktuálně stojí. Tím složitějším problémem bude obsazení uvolněné funkce novou osobností.

Odborná i laická veřejnost se obává příchodu loutky ovládanou provázky ze společnosti ABL, existují však i optimisté, kteří věří v příchod schopného velitele, který opět začne českou policii smysluplně řídit. Podle mého názoru správná nebo chybná volba nového policejního prezidenta může mít rozhodující význam pro důvěryhodnost politické strany Věci veřejné.

NašiPolitici.cz