19.1.2017 | Svátek má Doubravka






POLITIKA: Nápady čtenáře detektivek

12.1.2017

Mezi námi, nežijeme si špatně. A přesto. Již před lety jsem si varující komentář k tomu, že od roku 1993 si na státní dluh neustále půjčujeme a že špatně dopadneme, přečetl na internetu jedné kavárny v době své zahraniční dovolené. Bylo zde mimochodem plno turistů z naší země a nevypadali na to, že by si na dovolenou museli půjčovat.

Před několika dny jsem ve frontě u bankomatu Komerční banky byl na řadě až sedmý a když jsem odcházel, vršila se za mnou další fronta. Mezi námi – u nás máme nejvyšší počet bankomatů ze všech zemí střední a východní Evropy.

Přesto je třeba si říci, že již dvacet tři let žije tato země na obrovský dluh. Nenechme se mýlit bilancí roku 2016, v němž se státní dluh podařilo mírně snížit. Doposud jsme státní dluh spláceli z nových půjček a v budoucnu tomu nebude jinak. Většina komentářů týkající se přebytků loňského rozpočtu z úst politiků je komentována účelově.

Jeden politik, jehož strana hodlá i nadále rozmařile utrácet a takto si kupovat hlasy voličů, nedávno prohlásil, že jsou země poněkud zadluženější než naše. Jsou. Ale struktura jejich ekonomiky je jiná. Tyto země nenastrkaly miliardy spekulativním zahraničním investorům na vytvoření pracovních míst v montovnách (jedno místo u zahraničních investorů nás přišlo i na několik milionů korun) jako my. Nyní o ta místa přicházíme. Kdyby pouhá třetina těchto prostředků byla věnována na rozvoj drobného a středního podnikání, místa by byla zachována a nezaměstnanost by byla značně nižší.

Tahounem německé či francouzské ekonomiky jsou především drobné a střední firmy, jejichž zaměstnanci jsou lidé místní. Tak, jak tomu bylo kdysi dávno i v této zemi. Ale to již nikdo nepamatuje. Nejsmutnější situace nastává, když naši politikové krčí rameny a odvolávají se na tzv. vysoké mandatorní výdaje. Mandatorní výdaje není něco, co by nám nařídil Bůh nebo Brusel, ale jsou to tzv. přikázané výdaje, které si někteří poslanci v duchu hesla „zdroje jsou“ dobrovolně odhlasovali jako výdaje zaručené zákonem – k těm stávajícím, jako jsou sociální dávky, přidali a přidávají další včetně podpory růstu počtů státních úředníků. Nu a co dál? Logika věci napovídá, že je tedy třeba ony mandatorní výdaje snížit. Jenže volební kampaň v tomto roce bude obsahovat všechno možné, pouze logika a selský rozum nebudou přítomny.

Ale to jsem odbočil od té dovolené. Po letech se mi zde podařilo dočíst dávno rozečtenou detektivku mého milovaného autora Raymonda Thorntona Chandlera (1888-1959). Ta hodně tlustá detektivka 3x Phil Marlowe: Hluboký spánek, Sbohem buď, lásko má a třetí část má název Loučení s Lennoxem. Ta právě je považována za autorovo nejlepší dílo. Jsem rád, že se mi ji podařilo u moře dočíst. Chandler ji vydal v roce 1953 – v té době jsme neměli ještě čas na demokracii, popravovali jsme její stoupence jako na běžícím pásu. Proto u nás vyšla až v roce 1967.

Detektiv Philip Marlow je zde představitelem americké „tvrdé školy“ (hard-boiled school) a je jako vždy kouzelný. I trochu autobiografický, co se pití týče. A Marlow se na konci příběhu setká s milionářem Potterem, který stojí v pozadí celého příběhu. Harlan Potter v jedné pasáži detektivovi říká:

Vidím posměch ve vašich očích, Marlowe. Zbavte se ho. Žijeme v systému, kterému se říká demokracie: vláda lidu prostřednictvím většiny. Ušlechtilá myšlenka, kdyby byla proveditelná. Lid volí, jenže partajní mašinerie nominuje, a aby byla partajní mašinerie výkonná, potřebuje vynakládat hromadu peněz. Někdo je musí nabídnout, a ten někdo, ať už je to jednotlivec, finanční skupina, odborová organizace nebo cokoli, očekává, že za to na revanš taky něco dostane.

A není to u nás podobné? V době, kdy byla naše země okupována sovětskou armádou, žil byl v Městě Libavé jeden sovětský vojenský náčelník, který měl pod sebou nejen plno vojáků, ale také rakety SS-20, které u nás podle našich soudruhů vůbec nebyly. A tento náčelník miloval houby. Těch roste v lesích Libavska plno. I v místech, kde bylo ještě po válce 27 kvetoucích vesnic, které před příchodem sovětských okupačních vojsk stačila naše socialistická armáda zcela srovnat se zemí.

Onen sovětský náčelník se při sběru hub choval jako hrdinové dumek o široké ruské duši. Vytvořil z jemu podřízených vojáků rojnice a všichni sbírali do velkých vojenských plachet všechny houby, které viděli. Ty byly pak vysypány na velkou hromadu uprostřed kasáren. Poté přišel jeden místní občan, kterého si náčelník najal k identifikaci hub. A ten udělal dvě hromady. Na jedné byly houby jedlé a chutné, na druhé pak nejedlé i jedovaté. Poté došlo i na smaženici.

Někteří naši politikové se chovají stejně. Ve velké rojnici demonstrují všechny možné houby (volební vějičky) a čekají, která se ujme. Volič pak, protože nemá místního občana, který by rozdělil vějičky na dvě hromady, musí věřit. A netuší, z které hromady volební sliby pocházejí. V tomto směru jsou někteří naši politikové méně prozíraví, než onen sovětský okupační náčelník. Ale ono to vychází, protože oni si smaženice pořádají jinde, jinak a hlavně mimo stravovací zařízení voličů.

Ve zmíněné detektivce soukromý detektiv Philip Marlow demaskuje jednoho z aktérů onoho příběhu, kterým je autor úspěšných románů ze života francouzské šlechty 18. století. Jeho romány jdou doslova na dračku. V jedné situaci, kdy je přitlačen detektivem doslova ke zdi, vedou tento dialog:

Víte co? Jsem lhář. Moji hrdinové měří nejméně dva metry čtyřicet a moje hrdinky mají od samého souložení na prdelích mozoly. Krajky a kanýry, meče a kočáry, elegance a přepych, souboje a chrabré sklony. Všechno je lež. Místo mýdla se mazali parfémem, zuby jim hnily, protože si je jakživi nevyčistili, prsty jim páchly po zaschlé omáčce. Francouzská šlechta močila na mramorové zdi versailleských chodeb, a kdyby se vám podařilo svléknout sličnou markýzu z bohaté garnitury spodního prádla, nepochybně by vás napadlo, že by se potřebovala vykoupat. Takhle bych to měl psát?

Co vám v tom brání? Uchechtl se.

Nic, jen vyhlídka, že bych žil v Comptonu, v baráku o pěti místnostech - a to bych mohl mluvit o štěstí.

Pro čtenáře, kteří neznají americké reálie. Compton je město v americkém státě Kalifornie, v okrese Los Angeles, a bylo založeno roku 1888. Podle sčítání z roku 2000 má Compton 93 493 obyvatel. Nechvalně Compton proslul vysokou kriminalitou a chudobou. Město má velice různorodé obyvatelstvo. Největší etnické skupiny jsou Hispánci (56,8 %) a Afroameričané (40,3 %). Běloši tvoří pouze 1 % obyvatelstva. V roce 1953 byla situace zřejmě ještě horší. Takže představa života v Comptonu byla pro spisovatele Wadea tak strašná, že radši ve svých románech lhal.

Všimněte si, že si naši politikové vůbec nevšímají otázek týkajících se etnických problémů. Nechtějí žít v Comptonu. Radši podpoří vznik nějaké agentury, která by měla řešit problémy našeho soužití s romským etnikem. Radši vytvoří ministerstvo pro řešení situace v Comptonu. A dotují ho jistou částkou. Včetně ministra. Radši zatíží tuto zemi dalšími stovkami miliard dluhů. A tak je to se všemi problémy, které se v životě této země naskýtají. Chandler dopustí, aby se na konci románu setkal Philip Marlow se záporným hrdinou dramatu.

To všechno vím, Terry. Jste po mnoha stránkách sympatický chlápek. Já vás nesoudím. Nikdy jsem vás nesoudil. Ale chápejte – už tu vlastně nejste. Už jste dávno pryč. Máte pěkné šaty, drahý parfém a jste elegantní jak padesátidolarová kurva.

Ovšem. To je všechno jen komedie, nic než komedie. Došlo mi to, Marlowe. Dávno mi to došlo. No, a tím to všechno hasne.

Vstal. Také jsem se zvedl. Podal mi hubenou ruku. Stiskl jsem ji. Otočil se, přešel místnost a zmizel za dveřmi. Naslouchal jsem jeho krokům, jak se vzdalují chodbou z imitace mramoru. Po chvíli slábly, pak nadobro utichly. Přesto jsem naslouchal dál. Proč? Přál jsem si, aby se náhle zastavil, otočil, vrátil se zpátky a vymluvil mi všecko, co jsem právě cítil? No, neudělal to. A to bylo naposled, co jsem ho viděl. Už jsem nikoho z těch lidí neviděl. Ještě nikdo nepřišel na to, jak jim dát jednou provždy sbohem.

Tohle vše mě napadlo a utkvělo v paměti při čtení knihy Raymonda Thorntona Chandlera. Před pár dny jsem začal Loučení s Lennoxem číst znovu. Třeba mi tehdy něco ušlo.



Přestěhovali jste se?
Přestěhovali jste se?

Nové kamarádky v okolí najdete na eMimino.cz.

Diskuse


D. Polanský
18:57
12.1.2017

J. Kraus
18:19
12.1.2017

P. Princ
15:11
12.1.2017

P. Lenc
9:45
12.1.2017

P. Švejnoch
8:48
12.1.2017

M. Krátký
3:11
12.1.2017

počet příspěvků: 7, poslední 12.1.2017 11:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.