Se sečtením slovenských volebních výsledků si nešlo nevzpomenout na proroctví předního sociologa a politologa Ralfa Dahrendorfa, který kdysi pravil, že sociální demokracii patřilo dvacáté století, a jím své poslání vyčerpala.

Dnes pozorujeme zemi od země úpadek demokratické levice. Zatímco na jihu Evropy je tradiční levice aspoň nahrazována či doplňována novými levicovými proudy, na zbytku starého kontinentu se jejích voličů zmocňují populisté, nezřídka řadící se ke krajní pravici.

Když se porozhlédneme po středoevropském regionu, uzříme slábnutí SPD v Německu i SPO v Rakousku. Maďarští socialisté jsou spolu s liberály zahnáni do kouta Viktorem Orbánem. V Polsku se Strana demokratické levice před loňskými volbami pokusila zpívat podobně vlastenecký nápěv jako národovci z Kaczynského Práva a spravedlnosti, ale ani to jí však nebylo nic platné a na celé čáře pohořela.

Po víkendu se už nelze inspirovat ani Ficovým Smerem, který oproti minulým volbám do Národní rady ztratil 400 tisíc hlasů. Sázka na skloubení národovectví se sociálními tématy, která bývá zpravidla označována za národní socialismus, se neukázala být nosná.

Robert Fico, jehož vychvaluje i český prezident Miloš Zeman, leda zbytečně rozdmýchal strach z uprchlíků, na němž se do parlamentu svezli Kotlebovi extremisté, v jejichž politice lze sledovat neofašistické tendence.

Podobně tomu bylo s podbízením se voličům v některých sociálních otázkách. Pak stačilo, aby populistickou kartu vynesla i nevyzpytatelná uskupení, jež se zrodila na troskách klasické pravice. Smer sice zůstal nejsilnější stranou, ale najít racionální partnery pro něj bude mimořádně obtížné.

Teď už jen čekejme, jak pochodí příští rok ve sněmovních volbách česká sociální demokracie. Na výprask to nevypadá, leč výrazně vyšší preference má Babišovo hnutí ANO, jež lze směle zařadit mezi uskupení, která slovenský politolog Michal Horský, autor čerstvé knihy Politické hry, označuje za ideově vyprázdněná a antipolitická.

Společným jmenovatelem sociálních demokratů u nás, v Rakousku a Německu, jakkoliv je dělí pohled na uprchlické kvóty a výklad pojmu „evropská solidarita“, je snaha nevymáchat se v xenofobii a neprofitovat z obav patrných ve veřejnosti. Raději uklidňují, než aby se chovaly silácky či přímo nenávistně.

Jejich výklad doporučení známého historika Tonyho Judta, který hovořil o „sociální demokracii strachu“, je jiný než Zemanův nebo Ficův. Tito dva pánové straší imigranty a teroristy, čímž otevírají dveře ještě drsnějším sekáčům, co se nezakecají.

Špičky české sociální demokracie spolu s těmi rakouskými či německými se v souladu s Judtem upínají spíš k varování, že bez nich by oslabil sociální stát a standardy, na něž jsou příslušníci střední třídy a nižších společenských vrstev zvyklí.

ČSSD proto tlačí na vyšší mzdy a důchody, funkční a dostupné zdravotnictví či školství a na další veřejné služby. V Rakousku mají navíc výborně zvládnutou problematiku bydlení, včetně nezbytných sociálních bytů.

Ne že by šlo o nějaký zázrak, ale právě zde je místo demokratické levice, nikoli při pytlačení v rybníku extremistů. Jejím posláním je dbát o soudržnou a stabilní společnost, která druhé citlivě integruje, ne vylučuje. Na to Fico zapomněl – stačí se podívat na jeho přístup k menšinám, v první řadě k Romům.

Chce-li mít evropská sociální demokracie šanci na přežití, musí být autentická a učit se ze své minulosti. V opačném případě nejen pohoří, ale uřízne si též pořádnou ostudu.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus