26.9.2016 | Svátek má Andrea






POLITIKA: Kterak nejlépe obnoviti monarchii v zemích českých

15.1.2013

Zprávu o nečekaném úspěchu Karla Schwarzenberga v prvním kole prezidentských voleb jsem přijal s radostí, ba s nadšením, o to nic. Jakožto starý zpátečník s monarchistickými sklony však přemýšlím, jestli bych – kdybych jakožto osoba v Republice české nepřebývající požíval volebniho práva – spíš nedal hlas Miloši Zemanovi. Že si to protiřečí, levičák Zeman a monarchie? Ale kdepak. Kdo si opravdu přeješ návrat krále na trůn český – neváhej a vol v druhém kole Zemana! Neboť lze čekat, že pán ze Schwarzenbergu, bude-li vyzdvižen do úřadu prezidentského, jej bude vykonávat s důstojností gentlemana. Na mezinárodním parketu nebude působit jako vyjevenec se slámou za ušima, jemuž se jedni po straně smějí, druzí setrvávají v kamenném mlčení; obklopen zahraničními státníky a diplomaty se bude chovat s dvornou elegancí; a třebaže mu nepůjde úplně všechno pod nos, vystříhá se zlostných – a marných – invektiv. V domácích sporech a tahanicích, jichž zajisté neubude, že si bude počínat vyváženě, nikomu příliš nestranit, nikoho neurážet, nebude tropit ostudy a skandály, ani se zaplétat s podezřelými figurami, ani udělovat milosti vykutáleným kamarádům. Úřadu prezidentskému tak vrátí vážnost a úctu pošramocenou jeho předchůdcem; a až jej po uplynutí zákonné lhůty opustí, bude volba jeho následníka vedena nikým nezpochybňovanou ideou republikánskou.

Stane-li se však hlavou tohoto osudem těžce zkoušeného státu Miloš Zeman, ó běda. Ostud na mezinárodní scéně se nedopočítáme; bude rozdávat své obhroublé bonmoty, jimž možná rozumí hospoda na Vysočině, cizí státnictvo jim však bude naslouchat s namrzlou zdvořilostí, myslíc si něco o vesnickém křupanovi. Bude poučovat kdekoho, jak on by zatočil se tím či oním problémem, koho všeho by odsunul a komu ruku nepodal, neboť jako Václav Klaus, ani on nedovede pohlédnout na svět jinak než z rákosí českého rybníka. K tomu se párkrát v nejnevhodnější chvíli namaže, jako on to umí, odér tabáku a tuzemáku z něj k radosti přítomných dam potáhne, vykonávaje v tom stavu na nádvoří Elysejského paláce přehlídku čestné stráže o červený koberec zakopne a třeba se i natáhne, inu, reprezentace jako z obrázku. Co se scény domácí týče… je nejisto, jak je tomu s jeho levicovostí, s níž táhne do boje o voličské dušičky. Třeba nijak. Třeba je výsledkem strategické úvahy v raných časech českého postkomunismu: všude se tehdy ve všech pádech skloňovala pravicovost a on bystře usoudiv, že na levici je volný prostor, oděl se pláštěm socialisty. Jako prezidentovi mu bude obtížno jej nahonem svlékat, roli nestranného otce celého národa hrát; i lze očekávat, že rozštěpení společnosti z časů Klausových se bude pod jeho žezlem dál prohlubovat, jedni ho budou srdečně nesnášet, druzí čím dál rozpačitěji obhajovat. Že by nějak výrazněji zatočil s korupcí – ostatně, ukažte mi politika, který by za těchto dnů neodemílal tuto málem už povinnou mantru – chtěl bych věřit, ale jaksi nemohu. Při jeho podpovrchových kontaktech a zauzleninách se lze nadít spíš opaku, s obzvláštním ohledem na kontakty ukazující směrem východním. Čímž, abych všechno nějak shrnul, může konec jeho prezidentování být poznamenán ještě hlubším rozčarováním, ještě výraznějším znechucením společnosti, ještě hlasitěji bude zaznívat kraji českými – táhněte mi všichni s vaší politikou do…

Ze vznešenosti úřadu prezidentského, odkazu Masarykova, tak zůstane hromádka trapných trosek, slavné ideji republikánské i s heslem Pravda vítězí se bude každý už jen hořce chechtat. Ne že bych od obnovy monarchie v království českém čekal zázraky, ale do morku kostí otrávaná společnost v ní může spatřovat stéblo záchrany. Když jsem před tuctem let u příležitosti volby Havlova nástupce psal v tom smyslu svůj článek "Sen o cti a hrdosti", připadal jsem si sám jako podivín. Dnes, jak se tak rozhlížím, nejsem s představou krále na hradě pražském zdaleka sám; a než uplyne páně Zemanovo první prezidentské období… kdoví. Možná se pak budou rotit na Hradčanském náměstí zástupy, provolávající – nechceme šaška, dejte nám krále! Politikové – velkou zásadovost u nich nepředpokládejme - zachytivše obracející se vítr, mohou pak vzít ideu přeměny republiky v monarchii za svou stejně, jako jsouce rozhodnými zastánci volby prezidenta parlamentním způsobem, se otočili na kramfleku a přivolili k přímé.

No, nebudu tu představu rozvádět dál. Leda… napadá mě teď, co kdyby se obojí spojilo? Republikánské dědictví i myšlenka monarchická, král i šašek, a na trůn by dosedl panovník Milouš II. Co říkáte? Ale pozoruji, že začínám blbnout, promiňte.

Hannover, 13. ledna 2013



Diskuse


B. Rybák
20:52
16.1.2013

P. Pruner
16:38
15.1.2013

L. Vaněk
20:06
15.1.2013

J. Urban
19:00
16.1.2013

F. Matousek
15:02
15.1.2013

J. Dvořák 188
13:04
15.1.2013

P. Urban
11:46
15.1.2013

A. Bocek
8:28
15.1.2013

E. Heusinger
7:09
15.1.2013

P. Sulc
5:42
15.1.2013

Z. Jaromír
5:53
15.1.2013

V. Linhart
7:50
15.1.2013

J. Tachovský
13:30
15.1.2013

V. Dolnik
5:19
15.1.2013

J. Pernica
11:21
15.1.2013

J. Vozábalová
13:49
15.1.2013

J. Vintr
2:12
15.1.2013

počet příspěvků: 23, poslední 16.1.2013 08:52









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.