Snad nejoblíbenějším slovem premiéra Nečase je konkurenceschopnost. Šermuje jím, spolu s modernizací země, skoro na každém kroku. Ovšem aby byl stát konkurenceschopný, musí přednostně investovat do vědy, výzkumu a vzdělanosti populace. S pověstí balíků vynikneme ve světě sotva. Bylo by proto přirozené za nejprestižnější vládní křeslo považovat to, jež patří ministru školství. Jaká tragikomická figurka na něm seděla donedávna, ale netřeba připomínat. A koaličním lídrům to bylo šumafuk. Podobně jako ministrovo hazardování s evropskými strukturálními fondy.

Také by bylo logické, kdyby konkurenceschopnost podněcující resort nechodil o žebrácké holi. Kvalitní absolventi si zaslouží kvalitní pomůcky a kvalitní kantory. Ty je zase nutné zaplatit, aby svoji osobní konkurenceschopnost nešli testovat do soukromé sféry, ať už u nás, nebo v cizině. Místo toho jsme opakovaně svědky okázalých slibů, jak si učitelé polepší, aby nakonec zjistili, že práce jim přibývá a peněžní odměna chřadne. Již léta podezřívám správce státní kasy, že cynicky kalkulují s odpovědností a humanismem kantorů, kteří mají tradičně ke svému poslání a svým svěřencům takovou úctu, že dokáží pracovat bezmála za teplo a stravu. Leč trpělivost jim zvolna dochází. I oni totiž potřebují zabezpečit své rodiny a zároveň vynakládat prostředky na udržování a zvyšování vlastní kvalifikace. A tak se příští týden učitelé chystají do ulic. Paralelně se též snaží přesvědčit ministerského předsedu, aby na deklarované vládní priority a vzývání konkurenceschopnosti pamatoval při plánování tupých škrtů.

Připomeňme si, že průměrný plat učitelů včetně ředitelů škol byl loni 25 150 korun. Pracovali by za stejné peníze, které mají ti, co pomáhají rozvíjet intelektuální potenciál obyvatelstva, například soudci, lékaři či vládní politici a jejich – prý jako koně sedření – asistenti a poradci? Přitom jestli někomu z množství úkolů, růstu administrativy a neustálých školských reforem jde hlava kolem, jsou to právě učitelé. Nemluvě o takzvané optimalizaci regionálního školství, za níž se skrývá zavírání venkovských škol, nižší komfort pro občany, propuštění části pedagogů a přetížení jejich kolegů. Školství se zkrátka stává jednou velkou laboratoří. Jenže ani pokusy na žácích, studentech a učitelích, ani úřadování neviditelné ruky trhu v oblasti vzdělání konkurenceschopnosti neprospěje. Spíš počítejme, že to s ní půjde o deseti k pěti.

Psáno pro ČRo1