Česká společnost se emancipuje. Učíme se demonstrovat, stávkovat, sepisovat petice, vstupovat do občanských sdružení, otevřeně nesouhlasit s vládou. Přispívá k tomu ekonomická krize i tristní stav stranického systému. Partaje často připomínají prodloužené ruce lobbistů a kmotrů nebo sekty od reality odtržených pantátů.

Alternativní cesty k prosazení svých zájmů se naučili hledat nejen dopraváci, ale i lékaři, učitelé, policisté, hasiči, úředníci či pracovníci z veřejnoprávních médií. Pozoruhodné je, že nespokojenost se sociální situací projevují jak nízkopříjmové kategorie, tak střední vrstvy. Příště se možná otřepou, přečtou si ústavní pořádek a veřejně vystoupí i ti, co dnes ještě přihlížejí.

Občanská aktivita je prospěšná sama o sobě. Jedná se navíc o nejlepší lék proti ošklivé nemoci, která nutí politiky vzdalovat se jejich voličům, programům, závazkům – například slibům o nezvyšování daní. Ve Francii se protesty staly denním chlebem, skoro až součástí životního stylu. Místní ne pokaždé vědí, proti čemu se bouří, nic jim to však nebrání na pozadí demonstrace podniknout třeba i piknik s přáteli.

Češi jsou uzavřenější, nedůvěřiví a než učitelé solidárně podpoří policisty nebo horníci železničáře, chvíli trvá. Tentokrát nacházejí různé skupiny společnou řeč rychleji, spojuje je postoj k chystaným reformám penzí, daní a zdravotnictví. Na pražském Václaváku po boku běžných zaměstnanců v květnu vyjádřili nechuť i umělci a zdravotně postižení. Tvrzení odpůrců největší stávky v ČR, že nemá sociální, ale výhradně politický motiv, je licoměrné. Samozřejmě, že akce má i rozměr politický, daný přinejmenším ideovou profilací svých účastníků. Pamatujme ovšem, že českým odborům nedělalo problémy stavět se na zadní i za levicových vlád. Hrají zkrátka důsledně svoji roli a výhrůžky soudními verdikty či účelovými legislativními omezeními s tím nic nezmůžou.

Smyslem protestů je obvykle posílení vyjednávací pozice jedné ze stran sociálního konfliktu. V nynější konkrétní situaci vláda hrne do parlamentu reformy spíchnuté horkou jehlou, nedostatečně prodiskutované s odbornou i laickou obcí, na tripartitě, s opozicí i napříč koalicí samotnou. Prezident lékařské komory Kubek nedávno vylíčil, jak probíhalo jednání nad změnami ve zdravotnictví: první verzi návrhu zákona poslalo ministerstvo do vnitřního připomínkového řízení, druhou do vnějšího, něco jiného pak schválil kabinet a i to bylo nakonec rozcupováno na následném sezení koaličních špiček.

Odbory konečně nešly s dělem na komára, jak tomu bylo u někdejšího právem kritizovaného zastavení práce kvůli pouhopouhým stravenkám. A že lze protestovat i kultivovaně, prokázala už generální stávka 27.11.1989. Stávka dne 16.6.2011 byla sice citelná, stále ale „jenom“ výstražná. Jistě, tam kde vláda vyjednávání odmítá soustavně, mohou protesty vést až k jejímu pádu. To však musí být stávkování masivnější a trvající déle než čtyřiadvacet hodin. Potom se snadno obrátí hněv těch, co dosud remcali na adresu stávkujících, proti vládě neschopné zabránit značným škodám.

Tak daleko snad zatím nejsme. Pořád je ještě čas položit zvažované reformy s chladnou hlavou na jednací stůl a vzájemně si naslouchat. Když vládní oponenti uslyší, že existuje skutečná vůle utáhnout korupční kohoutky odkapávající cenné peníze z veřejných rozpočtů, že je exekutiva připravena zatrhnout plýtvání na nejvyšších patrech a probírat sociální změny s těmi, jichž se týkají nejvíc, nemusíme se transformovat v zemi nepřetržitých demonstrací a stávek. Kromě toho se nabízí plán B: politici, kteří nedokáží přesvědčit občany o užitečnosti svých kroků, si mohou vždy obnovit svoji legitimitu v předčasných volbách.

Psáno pro Hospodářské noviny