Po druhém kole senátních voleb si prezident sezval předsedy všech parlamentních stran k sobě na Hrad. Konkrétně do bývalé hladomorny, dnes pochopitelně vybavené mnohem přívětivěji. Tak jako jeho předchůdce si i Václav Klaus potrpí na symboly. „Dokud se nedohodnete, nedostanete najíst,“ chtěl asi sdělit svým politikům. Ti strávili v hladomorně útrpné dvě hodiny, na ničem se nedohodli a rozjeli se na oběd.

Spíše jen ceremoniální český prezident měl nyní zažívat svou „hvězdnou hodinu“, neboť nosí v kapse trumfové eso druhého pokusu. Jenže pokud se šibalští politici dohodnou, prezidentovu kartu stejně přebijí, takže z Ludvíka XIV., jímž by rád byl, se rázem stane Vladislav Jagellonský, jenž prý na všechno odpovídal latinským „bene, bene“ neboli „dobře, dobře“, až vstoupil do dějin jako „král bene“.

Nicméně přes omezení daná ústavou může být český prezident občas přísným pánem, zejména pokud ve sněmovně neexistuje konzistentní a akceschopná nadpoloviční většina. Pozorovatel povolební situace se však nemůže ubránit dojmu, že Václav Klaus je jaksi až příliš opatrný, že spíše „valdštejnovsky“ manévruje místo, aby konal. Z jeho posledního návrhu - duhová koalice a předčasné volby v rozmezí podzim 2007 až jaro 2008 - totiž až příliš zřetelně čišela především snaha nepohněvat si sociální demokraty a učinit z nich potenciální volitele. A pokud prezident od června vývoj někam „tlačil“, tak k velké koalici ODS s ČSSD, k uspořádání, jež by mělo taktéž rehabilitovat opoziční smlouvu, patrně Klausův největší politický omyl.

Václav Klaus po volbách dlouho odmítal Mirka Topolánka jmenovat premiérem, neboť jeho trojkoaliční projekt nedisponoval nadpoloviční většinou. Což byla sice pravda, nicméně Mirek Topolánek měl jako předseda vítězné strany voleb na jmenování přece jen velmi silné nepsané právo - jakési právo první noci. Jiřímu Paroubkovi prezident sdělil, že si nedovede představit povolební řešení bez účasti ČSSD, což si dotyčný mylně vykládá jako příslib premiérského pověření. Ve skutečnosti šlo o celkem okatou přihrávku na velkou koalici.

Po druhém kole senátních voleb prezident vyzval ODS, aby navrhla někoho jiného než Topolánka. Doufal, že uslyší jméno „Pavel Bém“, a když narazil na modrý šik sjednocený za stávajícím „prázdným a falešným“ předsedou, ustoupil na políčko „vláda skoro všech“. Oběma tahy dokázal jediné - vrátil Jiřího Paroubka do hry. Ten si dokonce dovolil vizi vlády skoro všech shodit ze stolu, neboť v ní postrádal své spojence komunisty.

Klausovo neustálé nadbíhání sociálním demokratům tak opět skončilo tragickým nedorozuměním, nikoliv však na straně Lidového domu. Ke Klausovu rozmrzení a údivu odmítl v roce 2002 pokračování opoziční smlouvy Vladimír Špidla, letos ji odmítá jeho „vlastní“ ODS. Pro ČSSD představuje velká koalice či nějaká forma „oposmlouvy“ až druhou nejpřijatelnější variantu, po menšinové vládě opřené o komunisty a jednoho či více přeběhlíků. A pokud se Jiřímu Paroubkovi spolu s Vojtěchem Filipem podaří prezidenta dotlačit k vynesení karty - nějakého rádoby všemi akceptovatelného premiéra - a tuto volbu při hlasování o důvěře shodit, zůstane „hvězdný“ Václav Klaus najednou stát s prázdnýma rukama v koutku, zatímco před Paroubkem se otevře cesta k moci. Stačí převolit Miloslava Vlčka a získat pověření od předsedy parlamentu. Tajný stoprvý hlas, jenž možná v rámci středopravé stovky existuje, se při volbě předsedy sněmovny nemusí odhalit, neb ta je tajná.

Jméno přeběhlíka se dozvíme až při hlasování o důvěře vládě, a i když se ukáže, že ho Jiří Paroubek vydíral, neb na něho takříkajíc „něco měl“, následná aféra přijde už s křížkem po funuse. Vláda bude sedět v sedle, poněvadž k vyslovení nedůvěry ústava požaduje minimálně 101 hlasů, a tedy i někoho z Paroubkovy a Filipovy stovky.

V roce 1996 uzavřel Václav Klaus první registrované partnerství s Milošem Zemanem, v roce 1998 druhé, v němž si prohodili role. V konečném součtu však na opoziční smlouvě hodně tratil. Když se po volební porážce ODS v roce 2002 zdálo, že Václav Klaus skončí v politickém důchodu, zažil nečekané vzkříšení v podobě zvolení prezidentem. K němu mu však pomohl zejména rozkol v ČSSD (zhrzení zemanovci) a hlasy komunistů, kteří z tohoto rozkolu hodlali těžit.

Nyní by rád prodloužil své hradní angažmá a přesvědčil sebe, národ i sociální demokraty, že jeho sázka na ČSSD představovala životní terno. Verbální thatcherista si na stará kolena zamiloval socialistickou růži, ale ta mu skoro pokaždé nastaví jen trny. Pošetilí jsou však ve svých citech nepoučitelní.

LN, 6.11.2006

politolog