30.6.2016 | Svátek má Šárka






POLITIKA: Kdo rozhoduje o Číně?

25.10.2014

Nic proti byznysu. Horší je, když se rituálně vtíráme. A nejhorší je, že ta linie nemá opozici

Kdysi koloval vtip o rolích v rodině: Já rozhoduju o zásadních věcech, jako je vztah naší rodiny k Číně, a manželka rozhoduje o všem ostatním. V české politice jako by to bylo obráceně: Vláda rozhoduje o všem možném, ale zásady vztahu k Číně jsou v rukou – obrazné – manželky.

V takových kulisách odlétá do Číny největší oficiální delegace za 25 let od Listopadu. Vede ji prezident Zeman a v mohutném doprovodu má i expremiéra Nečase.

Měnit vztah, nebo se vlísávat

Často se hovoří o nových pořádcích, jež v Česku panují od loňských voleb. Něco na tom je v situaci, kdy jsou zavedené politické strany válcovány protestními antipolitickými subjekty. Ale hledáte-li oblast, kde se nové pořádky klubou už dávno, najdete ji ve vztahu k Číně.

Je to špička ledovce jiných změn. Ano, mění se vztah k tradičním oblastem – bereme-li za úctyhodnou tradici tu, jež se ustavila po roce 1989. Kde jsou časy, kdy českou politiku charakterizovala solidarita. Byla to solidarita se spojenci – s NATO či Izraelem i v době, kdy už se začínal stávat otloukánkem elit Západu. Byla to i havlovská (přesněji patočkovská) „solidarita otřesených“ s pronásledovanými na Kubě či v Bělorusku. A pak to byla zásadovost ve vztahu s komunistickou Čínou.

Polistopadové elity měly v paměti, že právě v roce, který nám přinesl svobodu, čínské úřady krvavě potlačily protest studentů na náměstí Tchien-an-men a dalajlama dostal Nobelovu cenu za mír – ne jako bojovník za nezávislost Tibetu, ale jako respektovaná osobnost. Toto vědomí razilo nepodlézavý vztah Prahy k Pekingu.

Nepřekvapuje, že tato éra už minula. Mění se svět, Česko a hlavně sama Čína. Už teď je největším světovým vývozcem a míří na pozici největší světové ekonomiky. Podle indexu lidského rozvoje OSN si od roku 1990 nejvíce polepšila právě Čína. Brzy soustředí i nejvíc lidí řazených do střední třídy a největší kupní sílu. Takže ještě jednou. Nepřekvapuje, že se Česko o spolupráci a byznys s takovou zemí uchází. Překvapuje spíše to, jak podlézavě si při tom počíná.

Nové pořádky tu začali razit už Václav Klaus (jako prezident navštívil Čínu dvakrát) a Jiří Paroubek (byl tam jako premiér). Ale říz okaté změny přinesly až poslední dva roky. Když premiér Nečas hovořil na brněnském veletrhu k průmyslníkům, mluvil i o „některých módních projevech“, kterým „musíme zabránit“ – například „politické módě dalajlamismu“. A když se stal ministrem zahraničí Lubomír Zaorálek, spěchal do Pekingu podepsat deklaraci, že Praha 1) uznává jednotnou Čínu, tedy odmítá nezávislost Tibetu, 2) nebude se vměšovat do vnitřních záležitostí Číny.

Toto byl přelom. Proč dva vysocí politici zdůrazňují něco, co bylo od počátku jasné a i za Václava Havla dodržované? (Nezávislost Tibetu nikdy nežádal.) Když už vědí, že jde jen o rituál, proč se tak rituálně ponižují? Proč se na tom shodnou pravičák Nečas a levičák Zaorálek? Takové otázky nám klade zkumavka jménem Čína.

Úhrnem. Hovoříme-li o změně české politiky k Číně, rozlišujme dvě roviny. Jednak je to rovina věcná, racionální, odpovídající změně v přístupu našich západních spojenců k sílící velmoci. A pak je to rovina rituální, v níž se Praha vymyká svou podlézavostí, předpodělaností či okatou vtíravostí vůči Pekingu. Takto působí atmosféra Zemanovy cesty do Pekingu.

Obě strany potvrdily...

Naskýtá se zásadní otázka. Má teď vůbec česká politika nějakou doktrínu vůči Číně? Nebo je naší doktrínou soubor floskulí typu „podpora vývozu“? A pokud vláda takovou doktrínu nevypracovala, kde je doktrína opoziční?

Jeden by čekal, že vláda má strategii A a opozice ji konfrontuje se svou strategií B. Ale v naší praxi to vypadá jinak. Zjednodušeně řečeno asi takto: vládní Zaorálek se rituálně ponižuje podpisem deklarace v Pekingu. Opoziční ODS utkvěla v paměti rituálním ponížením Nečase „zabraňujícího dalajlamismu“. Schwarzenberg nemá na účinný odpor už energii, Kalouska to nezajímá, stejně jako Babiše, a Bursík bojuje vyvěšováním portrétu dalajlamy. „Obě strany (...) potvrdily dodržování zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí,“ stojí v deklaraci podepsané Zaorálkem. Nejsme náhodou v roce 1985?

Po čtvrtstoletí naší svobody je vztah k Číně širší zkumavkou. Svět se před našima očima rozkližuje, tektonické desky se dávají do pohybu, západní či východní ukotvení té či oné země není tak pevné, jak se ještě před rokem mohlo zdát.

Kdo chce zjistit, kam se v těch tekutých píscích pohybuje Česko, tápe. Nedozví se, jaký je postoj Prahy k takovým tématům, jako je evropské zbrojní embargo vůči Číně (bylo vyhlášeno po krveprolití na Tchien-an-menu). Netuší, zda by Praha přiznala Číně status tržní ekonomiky (chránil by ji před antidumpingovými procesy). Zato se dozví, že je třeba zatočit s dalajlamismem a uctívat jednotnou Čínu. Hrome, kam tedy vlastně patříme?

LN, 24.10.2014



Diskuse


B. Rybák
20:34
25.10.2014

M. Prokop
22:08
25.10.2014

F. Lesniak
18:59
25.10.2014

M. Prokop
22:10
25.10.2014

Atas9
11:09
25.10.2014

M. Prokop
22:17
25.10.2014

L. Krajíček 577
6:21
25.10.2014

P. Dvořák
2:38
25.10.2014

počet příspěvků: 12, poslední 25.10.2014 10:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.