Není pochyby o tom, že to byl T.G. Masaryk, který po rozpadu Rakouska-Uherska vtiskl českým občanům představu o smyslu demokratických občanských hodnot i o atributech vykonávání prezidentského úřadu Československé republiky. U části českých občanů tato představa přežila nacistickou okupaci i dlouhou komunistickou nadvládu. Dokonce i komunističtí prezidenti si vnějškově přivlastnovali onu, do českého povědomí tak hluboce zakořeněnou ideu o výjimečnosti prezidiální funkce, přestože osobnost Masaryka z ideologických důvodů odmítali. Jenže T.G. Masaryk byl svým rozhledem a charismatem neopakovatelný fenomén.

Výsledek přímé volby českého prezidenta je podle mého názoru problém psychologický a sociologický, neboť od českého obrození byl národ utvrzován ve vědomí, že pochází z prostých sociálních vrstev a že právě v tom spočívá jeho autentická demokratická lidovost. Tuto, ne právě povznášející ideologii plebejismu (i když částečně pravdivou) zneužili komunisté k znivelizování české společnosti a podařilo se jim za půl století diktatury strhnout dolů i část vzdělaných společenských vrstev, které se nelehce vytvářely od druhé půle 19. století. Plebejismus prezidenta Zemana, nejen ten verbální, jeho domnělá blízkost k lidu ho ve volbách upřednostnily před jeho protějškem, kterého neprávem manévroval do odéru cizácké šlechty. Povaha plebejského smýšlení jako kontrapunkt intelektuálních kaváren byl vítězným faktorem a výsledekm dlouhodobého působení ideologie českých chaloupek, kterou nenacházíme u našich středoevropských sousedů.

Souzvuk kultivovaného zevnějšku s duchovními kvalitami (či naopak disharmonie u některých Masarykových následovníků) je podmínkou činící politickou osobnost vhodnou nebo nevhodnou pro reprezentaci státu. Žádný Masarykův následovník jeho renomé nedosáhl. Rozpor mezi vysokým nárokem zastávat vrcholný úřad a šedou realitou spočíval buď v nedostatečné individuální kultivovanosti reprezentantů, v chybějící „Kinderstube“, v nedisciplinovaném životním stylu, nebo v disonanci spojené s psychosociální nevyzrálostí zakrývající nedostatek sebevědomí okázalým poučováním a zesměšňováním účastníků diskuse, a také v nedostatečné sebedisciplíně a sebekritice vedoucí až k potutelné eskamotáži s propisovací tužkou. V galerii devíti československých (českých) prezidentů na nás zírá pět komunistických portrétů, tak jakápak demokratická tradice. Nezapomeňme na jednoho mučedníka – na Emila Háchu.

Je dobrým zvykem, že vedoucí osobnosti v průmyslu a hospodářství prodělávají semináře etikety, komunikace a rétoriky tak potřebné pro úspěšnou manažerskou práci. Ne tak v politice. Buranské oslovování kolegy v parlamentu „ty vole“ by nemělo patřit k slovníku politických reprezentantů, přesto je tolerováno. Jihomoravský stranický funkcionář a hejtman může lhát a zatloukat a přesto zůstává v úřadě.

V České republice takové úlety volených reprezentantů značné části veřejnosti příliš nevadí. Zde je otevřené a dosud nezorané pole pro analýzy, dizertační a habilitační práce na téma slušného občanského chování volených reprezentantů a hledání podhoubí nekultivované sprostárny. Že by akademikům chyběla občanská odvaha zpracovat takovouto důležitou tématiku zasahující do naší politické reality? Bude nadále živena legenda o nefalšované lidovosti českého národa?

Legendy se středověkými tématy se mohou dotýkat i našich aktuálních politických otázek o nedotknutelnosti prezidentského úřadu v případě, kdy se zvolená osoba rámci svého úřadu zpronevěřuje.

K zamyšlení nad chováním českého prezidenta mne přivedla středověká legenda o Gesslerově klobouku vzniklá kolem roku 1470. Zabývá se vrchnostenským vynucováním poddanského chování občanů ve švýcarském městě Altdorf. Literárně ji zpracoval Friedrich Schiller jako nosnou episodu v dramatu Wilhelm Tell, hudebně pak belgický komponista André-Ernest- Modeste Grétry a Gioacchino Rossini.

Gessler byl v letech kolem let 1291 správce habsburských statků. Svým brutálním chováním vyburcoval nevolníky k boji za nezávislost Švýcarů na Habsburcích, jejichž původní domovinou byl hrad Habsburg v kantonu Aargau. Gessler si vynucoval úctu k vrchnosti tím, že zarazil na trhovišti v městě Altdorf tyč, na jejíž špici umístil svůj klobouk a nařídil tamním měštanům, aby se před kloboukem ukláněli, kdykoliv šli okolo. Výrobce samostřílů Wilhelm Tell toto ponižování odmítl, pročež byl mu bylo za trest nařízeno sestřelit jablko umístěné na temeni jeho syna. Tell byl znám jako výborný střelec, což dokázal sestřelením jablka, aniž syna poranil. Na otázku, proč si připravil do toulce ještě druhý šíp, odpověděl, že ten druhý byl určen Gesslerovi, v případě že by střela syna poranila. Po tomto výroku byl Wilhelm Tell zatčen, ale za bouře na Vierwaldstättském jezeře se mu podařilo uprchnout a tyrana Gesslera zastřelit.

Není tomu tak dávno, bylo to 27. května 1940 v koncentračním táboře Dachau, kde Hermann Göring nechal pochodovat dva katolické duchovní se zdviženou paží kolem tyče, na níž byla upevněna vojenská čepice. Důvod potrestání byl, že oba duchovní v zahradní restauraci Göringa nepozdravili.

V českém politickém tanečku jsou politické přešlapy i osobní invektivy proti žurnalistům současnému prezidentovi tolerovány a nikdo neví, co si s buranským tanečníkem počít. V německém politickém dění, které pravidelně sleduji, protože v Německu od roku 1968 žiji, je nešvar ostrých osobních půtek na půdě parlamentu řídší úkaz než v českém politickém dění. Nepatří to k dobrému tónu. Hádavost v českém parlamentu je specifická česká politická antikultura. Nemůžeme se utěšovat tím, že se v méně vyvinutých státech poslanci v parlamentech perou jako kluci.

Situace se pomalu mění, občané se probouzejí z politické letargie a nenechají si vulgaritu prvního občana ve státě líbit. Třetina voličstva prezidentským piruetám bohužel stále ještě tleská. Zřejmě jsou stejného zrna jako Miloš Zeman.

Po problematickém chování českého prezidenta, jehož mnohé přešlapy jsou hojně diskutovány, vyvstávají otázky :

1. zda je hoden úcty úřad prezidenta per se, bez ohledu na to, jak dobře či špatně prezident svoji funkci vykonává, tedy zda musíme ctít fiktívní prezidentský klobouk

2. nebo zda si prezident jako osoba musí vysloužit úctu vzorným reprezentováním státu

3. zda by občané měli mít možnost za špatnou reprezentaci prezidenta ústavním procesem donutit k abdikaci

Německý prezident Christian Wulff se pod tlakem veřejnosti a po ztrátě důvěry svého úřadu vzdal. Snad si tuto potupu vzhledem k malým uklouznutím ani nezasloužil, ale pravidla hry jsou v německé parlamentární demokracii nekompromisní.

Gesslerův klobouk tedy přežívá nadále v různých variantách a v přeneseném slova smyslu i u nás na Hradě, kde Miloš Zeman nesebekriticky stylem suveréna nereflektuje mínění většiny občanů, snaží se zesměšňovat své diskusní protějšky a chová se k nim jako ke svým poddaným.

Naskýtá se oprávněná otázka, zda jsou občané povinni uctívat prezidentský klobouk jako symbolickou atrapu úřadu, anebo vyžadovat na Hradě důstojného sebekritického reprezentanta. Křečovité interpretace myšlenkových pochodů Miloše Zemana a jejich obhajoba zaměstnanci Hradu panem Ovčáčkem a panem Kmoníčkem připomínají spíše propagandu Ministerstva pravdy z geniálního románu 1984 Georga Orwella.

www.pritomnost.cz