S blížícím se termínem voleb do Poslanecké sněmovny se objevují různé názory na to, jak a koho volit. V intelektuálních kruzích (soudě alespoň podle mých rešerší na informačních serverech a blozích) se začíná stále častěji objevovat jistá společná platforma. ODS a ČSSD jsou popisovány jako „stejné zlo“, někdo píše „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“. Tyto názory většinou končí dvěma typy doporučení. První bývá návod, aby voliči nevolili ani ODS, ani ČSSD, ale někoho dalšího. Druhé doporučení říká překvapivě toto: Ať už zvítězí ODS nebo ČSSD, hlavně aby vznikla „silná vláda“, která bude mít „jasný program“. V dalším textu se pokusím s těmito závěry polemizovat.

Nejprve k prvnímu typu doporučení o nevolbě ODS ani ČSSD. Přiznám se, že tohle pochopit dokážu. Lidé totiž se znepokojením pozorují, jak tyto dvě strany, pokud se dostanou k nekontrolovatelné moci (ODS v Praze, ČSSD již dva roky v krajích), rozdělují veřejné prostředky často neprůhledně a zejména za zbytečně drahé projekty. Z toho logicky řada lidí usuzuje, že je již čas zbavit exponenty obou těchto stran moci a nasadit nové koně, kteří, než se v tom naučí chodit, mohou vnést do toho rozdělování přeci jenom větší průhlednost či, chcete-li, spravedlnost. Autoři těchto názorů však, pokud jsou poctiví sami k sobě, nezakrývají, že je to pouze na dobu, než se noví lidé ve svých funkcích zabydlí. Existuje ale samozřejmě nejistota, co se tohoto způsobu volby týče, že se hlasy rozprostřou do poměrně širokého spektra stran, a spousta jich tak skončí u subjektů, které nepřekročí hranici 5% potřebnou pro vstup do PS. Výsledkem pak je, že dvě nejsilnější strany si urvou největší podíl propadlých hlasů, a volič tak nepřímo podpoří právě ty, proti kterým hlasuje.

Druhý typ doporučení, který vidí na jedné straně realisticky, že nikdo jiný než ODS či ČSSD nemá šanci na volební vítězství, směřuje de facto k volbě „menšího zla“. Nelze totiž brát vážně tvrzení o tom, že je vlastně jedno, zda je u moci ODS či ČSSD. Nesmíme totiž zapomínat, že v květnových volbách jde o výsledek hospodářské politiky vlády na další čtyři roky. Jestliže ODS i ČSSD slibují, že sníží deficit státního rozpočtu do tří let pod tři procenta, jde právě a jenom o způsob, jak toho dosáhnout. ČSSD dala jasně najevo, že hodlá jít cestou vyšších daní a vyšších státních výdajů. Ty mají podle socialistů „nastartovat ekonomický růst“. Připomeňme si, že vyšší státní výdaje, které ČSSD slibuje zvyšováním sociálních dávek, ale nic nenastartují. Zvýší o něco spotřebu skupin, které si chce ČSSD svými sliby zavázat (de facto podplatit), a vrátí se formou DPH do státního rozpočtu. Tyto peníze však budou chybět podnikům a podnikatelům, kteří budou díky ČSSD platit o více než 2% vyšší daně, a tyto peníze tak nebudou moci být využity na reinvestice. Navíc hrozí reálné nebezpečí, že firmy zvýšení daní použijí jako argument ke snižování stavu zaměstnanců, což může vést k dalšímu růstu nezaměstnanosti.

ODS naproti tomu preferuje omezování výdajů státu a co se zvyšování přímých daní týče, je zásadně proti. Uvědomuje si totiž, že v časech ekonomického poklesu či krátce po něm, je nutné firmám ponechat jistý manévrovací prostor. Firmy, které budou mít jistotu, že jim nikdo na přímé daně nesáhne, mohou racionálně pracovat se stavem svých zaměstnanců. Mohou si tak ponechat vyšší počty zaměstnanců i při relativně nižší produkci (produktivitě) s výhledem na růst poptávky po jejich produktech v budoucnosti.

V čem je problém obou těchto politik? V tom, že firmy nemají hlasovací práva! Ten, kdo se ve svých předvolebních slibech obrací na voliče s lákavými nabídkami vyšších plateb státu, má výrazně jednodušší argumentaci, než ten, kdo vybízí k redukci nákladů státu. Už jsem zaregistroval zprávy, že „ODS chce propustit 15 000 úředníků“, což si autoři údajně „vypočítali“ na základě toho, že chce ODS snížit náklady na státní správu. Takové informace mají za cíl prohloubit u státních zaměstnanců nedůvěru v ODS a zajistit u těchto lidí její nevolitelnost. Podobně se ostatně argumentovalo i před volbami 2002 a 2006.

Závěrem této úvahy je tak prosté konstatování faktů. Stejný cíl - snížení deficitu veřejných financí pod 3% HDP - chtějí ODS i ČSSD dosáhnout zcela odlišnými způsoby. Není tedy vůbec jedno, zda ve volbách vyhraje ten za osmnáct nebo ten bez dvou za dvacet. A už vůbec jsem v této stati nediskutoval o neekonomických parametrech programů ODS a ČSSD. Jak řekl vůdce Paroubek, Evropa (socialistická) očekává „zářivé vítězství ČSSD“. Já osobně nejsem pro žádné nové záře, ani rudé ani oranžové, a ani nad Kladnem či jinde. Věřím tomu, že nesocialistický blok má ve sněmovně šanci na dobytí většiny. Nenechme se ukolébat jedovatými pohádkami o tom, že jsou všichni šibalové a podvodníci a že je jedno, kdo vyhraje. Doufám, že jsem dostatečně vysvětlil, že tomu tak není.