Česká povolební scéna se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory: Paroubek se svou ČSSD, prezident Klaus a Pavel Bém s pražskou ODS, pragmatici hájící tezi, že těsný poměr sil nutí obě nejsilnější strany k dohodě a vzájemným programovým ústupkům; na druhé straně ti zásadoví, především tvůrci trojkoaličního projektu Topolánek, Kalousek a Bursík tvrdící, že se vítěz voleb nesmí kompromitovat spojenectvím s ČSSD, a pokud by snad nemohl vládnout bez něj, to raději předčasné volby. Všimněme si, že dělící linie probíhá napříč ODS (ona tedy probíhá i napříč zelenými, jen se Martinu Bursíkovi prozatím podařilo umlčet vnitrostranickou opozici účinněji než Topolánkovi).

„Pragmatici“ a „zásadoví“ jsou ovšem jen pracovní označení, neboť zástupci obou táborů na scénářích, jež prosazují, mají osobní zájem: Paroubek si chce udržet podíl na moci, Klaus ze sblížení mezi ODS a ČSSD vykřesat znovuzvolení prezidentem v roce 2008; zásadoví Kalousek s Bursíkem v koalici s ODS vidí jedinou šanci na zisk vládních křesel a Topolánek, který v kampani vsadil boty i kalhoty na boj s „KSČSSD“, nemá kam ustupovat vzhledem k tomu, že jeho straničtí oponenti číhají na první příležitost smést ho z funkce.

Topolánek dnes stále více nahlas říká: buď moje vláda bez kompromisů s Paroubkem, nebo předčasné volby. Jde o velmi riskantní sázku, neboť platí, že ten, kdo předčasné volby vyvolá, zpravidla je také prohraje: představitel neogaullistů Jacques Chirac krátce po zvolení francouzským prezidentem rozpustil parlament, protože chtěl posílit těsnou pravicovou parlamentní většinu; pravice volby prohrála a prezident Chirac byl dalších pět let nucen „spolužít“ s levicovou vládou.

Topolánkova sázka tedy vlastně zní: buď vláda pod mým vedením, nebo vláda KSČSSD. Zásadovost na pokraji propasti se obvykle nevyplácí, a vše tak nasvědčuje tomu, že současný šéf ODS zhyne mučednickou smrtí.

www.danes.cz