Andrej Babiš už měsíce kličkuje mezi stoupenci Bruselu a Kremlu. Čas rozhodnutí se blíží

Jiří Paroubek nebyl premiérem moc dlouho, proslul však mimo jiné obcházením koaličních partnerů při prosazování legislativy v parlamentu. Konkrétně takto lidovcům a Unii svobody „zahýbal“ s komunisty. Na kritiku reagoval památným výrokem: „Ty zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země, lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty, a kdyby tady spadli Marťani, tak je budu schvalovat třeba s Marťany, budou-li členy Poslanecké sněmovny!“

Pár měsíců poté, po volbách 2006, měla Paroubkova ČSSD spolu s komunisty ve sněmovně sto hlasů, chyběl tedy jeden „Marťan“. K Paroubkově smůle však žádný do jeho tábora nespadl, naopak, dva „Marťany“, poslance ČSSD Melčáka a Pohanku, nakonec sehnal Mirek Topolánek, a mohl tudíž svou druhou, koaliční vládu postavit na důvěře sněmovny, kterou obdržela 19. ledna 2007. Od voleb z 2. a 3. června 2006 k vládě s důvěrou to tedy trvalo sedm měsíců a 16 dní.

Od voleb z 20. a 21. října 2017 uplyne půl roku až 21. dubna. Čili dalo by se říci, že se zatím, i pokud zkrachovala jednání mezi ANO a ČSSD, pořád neděje nic mimořádného. Ostatně, příznivci Andreje Babiše občas právě Mirkem Topolánkem a jeho poměrně dlouhým „bezdůvěrovým“ vládnutím argumentují.

Proč to lpění na vnitru?

Nic mimořádného se ale neděje pouze z čistě časového hlediska. Současný mocenský pat nemá v tuto chvíli žádné řešení, snad s výjimkou spolupráce ANO s komunisty a Okamurovou SPD, tedy s extrémními stranami. Příčinou patu navíc není samotné rozložení sil v parlamentu, nějaká konstelace sto na sto, ale trestní stíhání aspiranta na premiéra Andreje Babiše. A i kdyby Čapí hnízdo byla opravdu jen a jen „účelovka“, jak Babiš tvrdí, stejně tvoří politickou realitu jako hrom a z problému se nelze vyvléknout pouhým verbálním popíráním viny.

Jednání ANO s ČSSD ztroskotala na útesu jménem ministerstvo vnitra. Sociální demokraté právě tento resort vehementně požadovali, ANO se ho se stejně tvrdohlavou vehemencí nehodlalo vzdát. Vysvětlení je na první pohled jednoduché: Andrej Babiš prostě chce mít vyšetřování vlastního případu pod kontrolou, popřípadě se bojí, aby na něj sociální demokraté na vnitru nevyrobili nějaké další kompro. Respektive platí obojí.

Urputnost vyjednavačů sociální demokracie lze pak vysvětlit v zásadě podobně: mohli usilovat o to, aby se vyšetřování Čapího hnízda nebránilo anebo aby se nezačala vyšetřovat nějaká pro ČSSD nepříjemná kauza. Či obě strany prostě plánovaly (plánují) na vnitru něco politicky třaskavého vyrobit.

Skutečnost, že přes vnitro takříkajíc nejel vlak, však nepřímo hodně napovídá o míře nezávislosti policie v této republice. Poněvadž pokud by se policie skutečně těšila nezávislosti, ministerstvo vnitra vlastně nebude moc zajímavé – vždyť třeba resorty zemědělství či práce a sociálních věcí přerozdělují daleko víc peněž a jsou též významnější pro uspokojování zájmů širokých voličských skupin.

Za lpěním na vnitru však mohou vězet i trochu jiné příčiny. ČSSD se možná vůbec dohodnout nechtěla, a tudíž trvala na nesplnitelném požadavku. Jednak kvůli obavě vedení z odmítavé reakce členské základny, neochotné přijmout vládní kompromis. Sice by se jí dalo namítnout, zda si neplete loňský volební výsledek s tím z roku 2013, ale pokud ano, pak se s ČSSD asi nedá počítat pro žádnou vládní sestavu. Anebo pokud byl tento postoj nějak předjednán s Hradem, spočívá skutečná příčina nedohody v zahraničněpolitické oblasti, v pozadí případů novičok a Nikulin. Současná jednobarevná vláda ANO v nich zaujala, pro mnohé překvapivě, jasně prozápadní postoj. Tedy stanovisko, které se příčí Miloši Zemanovi, komunistům i významné části ČSSD. Oznámení ministra spravedlnosti Pelikána o odchodu z politiky tomuto výkladu nasvědčuje, napovídá však také, že se Andrej Babiš hodlá usmířit s prezidentem a jeho okolím.

Paroubkovské obcházení

Pánem situace je nyní každopádně Miloš Zeman, leč nikoliv pánem absolutním. Platí-li totiž, že bez ANO se vláda sestavit nedá, pak nutno připomenout, že ke Kremlu inklinující síly (Hrad, KSČM, SPD, část ČSSD) vládu s důvěrou samy nesestaví. Potřebují k tomu ANO a ANO potřebuje je. Z „kremelského sevření“ by se sice mohlo osvobodit spoluprací s ostatními sněmovními stranami, avšak to by Andrej Babiš musel rezignovat na premiérské ambice. A mimochodem, koaličním partnerům též poskytnout záruky, že je nebude „paroubkovsky“ obcházet s KSČM a SPD.

Taková je zkrátka politická konstelace, už od voleb vlastně neměnná. Příští dny ukážou víc, leč podobně jako v případě Jiřího Paroubka nelze na výsadek mimozemšťanů moc spoléhat. Andrej Babiš v posledních měsících neustále kličkuje mezi Bruselem a Kremlem, mezi jejich domácími stoupenci. Snad doufá, že si tímto divokým tancem nějaké ty Marťany šamansky vyčaruje. Ale ouha, čas se krátí, bude se muset definitivně rozhodnout.

Autor je politolog

LN, 9.4.2018