Stačí se jen podívat na jeden z mnoha podobných novinových titulků:

„Reformy odmítá 80 procent Čechů“

Náš stát má z hlediska budoucnosti dva základní problémy: Dlouhodobě si žijeme nad poměry (utrácíme víc, než vyděláme) a část společných prostředků je politicko-podnikatelskou mafií soustavně a systematicky rozkrádána.

Mnoho občanů této země je přesvědčeno o tom, že když se tomuto rozkrádání zamezí, získáme dostatek prostředků k zajištění stávajícího blahobytu. Ale to je naprostý omyl!

Rozhodující objem finančních prostředků - kolem 80% - vybraných na daních totiž náš stát spotřebovává v takzvaných mandatorních (zákonem předurčených, plánovitě neovlivnitelných, zejména sociálních) výdajích. Ty v posledních letech rostou takovým tempem, že bez provedení reforem by zanedlouho „spotřebovaly“ celý státní rozpočet. Není přece možné, aby většina obyvatel této země dostávala nějakou sociální dávku či využívala slevu na daních.

Jenomže na rozdávačný systém se snadno zvyká a jeho změna není většinou příjemců vítána. A když k tomu přidáte aktivitu některých politických stran, které nabízejí nejen jeho zachování, ale i „vylepšení“, nelze se divit, že averze proti jakýmkoli reformám zasahujícím do zažitého pohodlného dávkového systému roste. Vzhledem k tomu, že v příštích volbách asi jedna z nich vyhraje, máme se skutečně na co těšit.

Předpokládat, že Vězeňská služba ČR začne již v nejbližší době „pečovat“ o početnou řádku zkorumpovaných politiků a státních úředníků, a že tedy stát začíná omezovat finanční úniky sám u sebe, by bylo velmi naivní. Pouze za těchto okolností by občané této země snad mohli pochopit, že rozmařilé utrácení půjčených peněz za rozbujelou státní byrokracii, za neodpovědný a nemotivující zdravotní, sociální a důchodový systém již nemůže dále pokračovat, a že se tedy bez úsporných reforem neobejdeme.

Položme si otázku, co to je za lidi, kteří se účastní masových protestů a stávek?

Možná až 90% z nich jsou to ti, kteří žijí ze státního rozpočtu – tedy z daní vybraných od těch mlčících a tvrdě pracujících hlupáků vytvářejících hodnoty směnitelné za peníze. Jenomže to naše sdělovací prostředky nezajímá. Za socializmu dělali novináři při masových a v podstatě povinných oslavách 1. máje rozhovory s účastníky. Uváděli je například takto:

„U mikrofonu mám dojičku ze Státního statku …“

„O své dojmy z dnešní májové manifestace se s námi rozdělí frézař z ČKD Slaný …“

Chtěl bych vidět, jak by vypadaly podobné vstupy dnes.

„Své názory na nelidskou politiku naší současné vlády nám přiblíží zaměstnanec finančního úřadu v …“

„Odmítám jít do důchodu v 70 letech,“ říká posunovač Českých drah …

„Jsem zásadně proti tomu, aby si bohatí mohli koupit lepší zdravotní služby,“ říká zaměstnanec Výzkumného ústavu maltovin … (nebo jiného z více než 200 nezbytných, státem placených ústavů).

V naší zemi se začíná tvořit nové, nedemokratické mocenské centrum. Skvěle placení předáci odborových centrál, zastupujících dnes (počtem) v převážné většině státní zaměstnance, se s pomocí jimi organizovaných nátlakových akcí začínají pokoušet o získání přímé účasti na vládnutí. Buď bude po jejich, nebo vyvolají demonstrace a stávky těžce postihující ostatní občany i ekonomiku země. Za jejich důsledky, přímé i zprostředkované hospodářské škody, však nepřijmou žádnou odpovědnost.

Tragickým faktem je, že mlčící většina skutečných – tedy reálných plátců daní - má zcela jiné starosti než manifestovat a stávkovat. V pohodě stávkující byrokrati jim totiž soustavně stavějí do cesty spousty naprosto nesmyslných vyhlášek a předpisů, jejichž naplňování stojí podnikatelské subjekty a v přeneseném smyslu slova i všechny jejich zaměstnance spoustu finančních prostředků a času.

Nedělní televizní debata v České televizi ukázala, že současné odbory, které ve skutečnosti zastupují minoritní část zaměstnanců, se veřejně pasují a prezentují jako zástupci všech pracujících. Tak s tím už jsem se ve svém více než šedesátiletém životě měl tu příležitost reálně setkat. A už je to tu zas. Sice v jiném kabátu, ale přece.

Představitelé odborových svazů vyhrožují, že na odložení stávky zareagují jejich členové přitvrzením o masivní „živelné blokády“, na které ale oni údajně nemohou mít žádný vliv. Jestli tedy ve čtvrtek, nebo kdy ta stávka nakonec skutečně bude, zemře kvůli nim zbytečně jediný člověk, kterému se nedostane včas lékařské nebo jiné pomoci, měli by být tito lidé pohnáni k odpovědnosti. Alespoň k morální.

Stát si přece nemůže nechat přerůst své zaměstnance a minoritní podíl pracujících zastupující odborářské funkcionáře přes hlavu. Vidím to tak, že cestu „pracujícího lidu“ k zásadnímu podílu na moci výkonné prostřednictvím odborů, tedy bez zástupců zvolených v demokratických volbách, je nutné zastavit v zárodku. I za cenu násilného obnovení pořádku v případech blokád. Při opakování podobných, základní funkce státu ohrožujících nátlakových akcí i využitím krajních možností, mezi něž patří například vyhlášení výjimečného stavu. Proti plíživému návratu odborářského socialismu se musíme bránit všemi prostředky.