Sociální demokraté a jiní levicově smýšlející lidé neustále zdůrazňují, že reforma "je jen pro bohaté" a že všem ostatním ublíží. Především se útočí na snížení (případně odstranění) daňové progrese. I mezi křesťany je mnoho socialisticky smýšlejících lidí, ba jsou i křesťané přesvědčení, že opravdový křesťan nemůže nebýt levicový.

Přiznám se, že tento postoj nesdílím, a pokusím se zdůvodnit, proč.

Jsem toho názoru, že slova apoštola Pavla z Římanům 13, které se týkají mandátu státní moci, nám mají co říci i dnes. Pavel nezmiňuje, že stát má vyrovnávat sociální rozdíly, ale uvádí, že má v podstatě dvojí úkol: odměňovat dobré a trestat zlé. To bezesporu předpokládá vynášení (či přinejmenším uznání) určitých hodnotových soudů (co je dobré a co je zlé) a existenci donucovacího aparátu (k němuž patří armáda, policie, soudy). Státní moc má tedy nepochybně trestat krádeže a jiné nepoctivé jednání.

Všimněme si toho, že v našem "sociálním státě" na jedné straně bují různé sociální opečovávání, které by prioritou státní moci být nemělo, ale na druhé straně stát hanebně selhává v naplňování právě těch rolí, které by podle Písma měl mít. Tunelování, nedodržování smluv, nefunkční justice, nespolehlivá a částečně zkorumpovaná policie… Ve skutečnosti nás tato nefunkčnost velmi ochuzuje. Kdyby státní moc plnila svou roli, bylo by patrně třeba méně sociálních podpor a všem by se nám žilo veseleji.

Pak je tady otázka, kterou bychom neměli obejít. Čím morálně zdůvodníme daňovou progresi? Naše úvahy by přece měly být opřeny o nějakou teorii státu a práva. A pokud daňové progresi přitakáme, je nějaká hranice, za níž už je nemravná?

Musíme si uvědomit, že tam, kde žádná progrese není, bohatí stejně platí více. Ubezpečuji čtenáře, že nekopu za sebe - já nijak bohatý nejsem. Ve skutečnosti patřím k těm, kteří na daňové reformě prodělají asi nejvíce. Jde mi ale o to, aby náš stát byl založen na spravedlnosti a na mravnosti, a hledám kritéria. Zrušení daňové progrese se mi jeví jako návrat ke spravedlivému stavu, nikoli jako navození stavu nespravedlivého.

Tuším námitku: Což se Písmo nestaví kriticky vůči bohatým? Což nestojí na straně chudých? Odpovídám: Ano, Písmo jednoznačně upozorňuje, že bohatství skrývá velmi vážná nebezpečí, a stojí vždy na straně vdov a sirotků. Nikde ale v Písmu nečtu, že máme bohaté před nebezpečím bohatství chránit tím, že jim jejich bohatství ukradneme ("znárodníme" nebo "zdaníme"). Právě v tomto jánošíkovském "kroku navíc" vidím velké nebezpečí křesťanských socialistů.

Pak je zde ještě námitka ekonomická. Jsem si vědom toho, že s Římanům 13 při úvahách o moderním státě nevystačíme. Rozhodně nejsem zastáncem jakési demontáže sociální sítě. Soudím sice, že je třeba podstatných změn, neboť tato síť má pár zásadních trhlin a na druhé straně umožňuje masivní zneužívání - to je ale jiná kapitola. Pokud ovšem uvažujeme o zvýšení prosperity celého národa, pak nemůžeme obejít dnes již očividný fakt, že země, které zavedly rovnou daň a zjednodušily daňovou soustavu, na tom podstatně vydělaly. Nemusíme jezdit daleko - stačí zajet na Slovensko, kde Ficova vláda naštěstí (až na několik výjimek) nezrušila ekonomické změny provedené předchozí pravicovou vládou. Pokud tedy nejsme ekonomicky neinformovaní a pokud nám nejde o nivelizaci životní úrovně, měli bychom do svých úvah zakalkulovat, že rovná daň přináší v poměrně krátkém časovém horizontu několika let výhody všem. Proti budeme samozřejmě tehdy, když nám vadí, že i bohatým.

Jeden z mých kritiků napsal: "Jde tedy o reformu bolavou a oběti vyžadující zejména a především od těch, kteří se na tom našem životu nad poměry moc nepodílejí, ba, možno říci, v něm i strádají. Znamená to tedy, že na bedra těch, kteří se už pod břemeny všelijakých nouzí ohýbají, máme naložit břemena ještě další." Věta je to sice košatá a květnatá, nicméně nevím přesně, koho má kritik na mysli. Možná vás to pohorší, ale já si myslím, že i ti, kteří se mezi námi mají relativně nejhůře, dejme tomu deset procent obyvatel s nejnižšími příjmy, se má nesrovnatelně lépe než deset procent obyvatel s nejnižšími příjmy před dvaceti lety. A rozhodně se těch deset procent má lépe než šedesát procent obyvatel naší planety. Jsou na tom zle ve srovnání s těmi, kdo jsou na tom opravdu dobře. Naše země ovšem patří k zemím s nejnižšími platovými rozdíly a s nejnižším počtem lidí pod hranicí chudoby v Evropě. Pokud se srovnáváme s těmi, kdo mají třikrát více, máme vždy příležitost cítit se jako chudáci. Stačí si přečíst u nás nedávno vyšlou Myersovu knihu o pocitu štěstí: asi dvacet procent Američanů s ročním příjmem nad sto tisíc dolarů má pocit, že jsou "chudí". Kdo jsou ti, kdo se "ohýbají pod všelijakými nouzemi"? Jako pastor jsem poznal bezdomovce s mobily - čile mne prozváněli a dožadovali se finanční pomoci. Ne, naše sociální síť je poměrně hustá. Ano, jsou lidé, kteří potřebují poradit, a je jen dobře, že existuje řada charitativních organizací, které jsou ochotny takovým lidem pomoci. Setkal jsem se jen s několika případy nezaviněné (skutečné) chudoby. Byli to zpravidla lidé, které mafiánští domácí připravili o bydlení. Tam stát skutečně selhal - protože neplnil funkci, kterou plnit měl, totiž dohlížet na dodržování práva. Jistě se mnohdy setkáváme s lidmi, kterým ze z těch či oněch důvodů nedaří dobře, a měli bychom dle svých sil pomoci. Pokud ale řešíme celý systém, pak na tom opravdu nejsme špatně - a na tom nic nezmění ani navrhovaná reforma, která právě na ty nejchudší pamatuje.