Vztah totalitního státu k politické orientaci policie byl jednoduchý a přímočarý: Sbor národní bezpečnosti byl otevřeně nástrojem bezpečnostní politiky vládnoucí strany. S nastolením pluralitního systému se zrodil dříve neznámý fenomén schizofrenního postoje politiků k policii, spojujícího v sobě oficiální linii ochrany její apolitičnosti a skrytou snahu vládních stran o získání co největšího neviditelného vlivu na ni, uplatňovaného hlavně personální politikou. Projevem nejvyššího stupně bezostyšnosti v zacházení s policií bylo zřízení tajného policejního týmu Mlýn sociálnědemokratickým ministrem vnitra Stanislavem Grossem, který jej používal pro své i stranické potřeby a kupodivu za to neskončil za mřížemi. Protiváhou k jeho praktikám bylo kultivovanější, nicméně nejméně stejně účinné ovlivňování chování policie ministrem Ivanem Langerem, vynálezcem hesla "Pomáhat a chránit", od jehož zavedení stále přibývá případů použití nepřiměřeného násilí při policejních zásazích.

Klíčem k zajištění stranickopolitických zájmů bylo rozhodování o obsazení funkce policejního prezidenta. Vpád první vlny pragmatických "vizigotů" (tj. Věcí veřejných) do zahnívajícího rybníka novodobé "národní fronty" byl pro tradiční strany nepříjemný sám o sobě. Ale přímo šok jim způsobilo ovládnutí ministerstva vnitra Radkem Johnem a jeho rozhodnutí odstranit policejního prezidenta Oldřicha Martinů považovaného za "muže Ivana Langera" a nahradit jej nezávislým policejním prezidentem, vzešlým z nestranného výběrového řízení. Byl to průlom do dosavadní praxe, který měl odstranit nebezpečí vzniku vztahu vděčnosti policejního prezidenta k některé politické straně.

Skupina politiků kolem Petra Nečase a Miroslava Kalouska spustila okamžitě obrannou reakci, která vedla k vypuzení Radka Johna z ministerstva vnitra, k seškrtání finančních prostředků pro policii, k nejrůznějšímu ztrpčování života policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu a nakonec k jeho svržení pučem provedeným exministrem vnitra Janem Kubicem v součinnosti s Generální inspekcí bezpečnostních sborů řízenou nominantem ODS Ivanem Bílkem. Do čela policejního sboru se dostal Martin Červíček, dosavadní náměstek policejního prezidenta, který ODS přinejmenším nevadil, ale také ji neochránil před zájmem státního zastupitelství a policie o temné praktiky jejích předáků v čele s Petrem Nečasem.

Souběh pádu Nečasovy prokorupční vlády, nezávislého chování a profesionality soudů a dodržení pravidel správního řízení Martinem Pecinou, ministrem vnitra přechodné Rusnokovy vlády, umožnily návrat Petra Lessyho do služebního poměru a do čela policie. Vzniklo ostudné policejněprezidentské dvojvládí, které nakonec skončilo odvoláním Martina Červíčka. Zanechalo ale stopy v rozladěnosti části policistů, kteří dělili své sympatie mezi oba policejní prezidenty. Ti ale pomohli překonat neblahý stav velkorysým nadřazením zájmu policie nad osobní ambice. Oba se vzdali boje o křeslo policejního prezidenta. Uvolnili tak ruce novému ministrovi vnitra Milanu Chovancovi pro obsazení funkce někým, kdo je ve vztahu k výše popsaným událostem neutrální.

Petr Lessy končí ve funkci 28. února 2014. Policii dočasně povede 1. náměstek policejního prezidenta Tomáš Tuhý a ministr vnitra slibuje, že co nejdříve vyhlásí výběrové řízení. Nastane hodina pravdy: funkce policejního prezidenta se opět stane hříčkou v rukou politika, popřípadě vládní strany, a způsob, jakým s ní naloží, prověří upřímnost opakovaného slibu zajistit nezávislost policejního prezidenta na politických vlivech. Veřejnost by měla věnovat bdělou pozornost způsobu, jakým si ministr vnitra při hledání nového policejního prezidenta povede, tedy zda nepodlehne pokušení obsadit prezidentské křeslo bez výběrového řízení snadno ovladatelným "koněm" ČSSD.

Bylo by ale špatné, kdyby jmenování nového policejního prezidenta zastřelo odpovědnost pachatelů puče, jehož obětí se stal Petr Lessy, a který ve výsledku vedl k dočasnému dvojvládí v čele policie. Následky jsou vícevrstevné, sahající od majetkových a nemajetkových škod, jež utrpěl pan policejní prezident osobně, až po poškození pověsti České republiky v očích mezinárodní veřejnosti. Právě kvůli nim by se státní zástupci i policie měli konečně přestat tvářit, že se vlastně nic nestalo. Potrestání viníků by mělo být varováním pro všechny, kdo by snad v budoucnosti pomýšleli na spáchání obdobného darebáctví.