25.9.2016 | Svátek má Zlata






POLEMIKA: Znalost věci

3.12.2010

aneb Jak nadělat víc škody než užitku

Aleš Uhlíř: Dětské hry profesionálních archeologů (Neviditelný pes, 10.9.2010), Zákon o státní památkové péči (Neviditelný pes, 6.10.2010)

Památky má rád každý, jenom ne na vlastní zahrádce. O archeologických to platí dvojnásob. Egypt, hroby upírů, to se lidé se zájmem podívají, ale objeví-li se něco v základových výkopech stavby vlastního domu nebo podniku, je archeolog rázem veřejný nepřítel a kulturní dědictví nemá cenu fajfky tabáku. Podle toho to také vypadá: je-li resort kultury v rámci politických bojů "na chvostě", památková péče je "na chvostě" v rámci kultury (a kdo uhodne, kde mezi památkami stojí ty archeologické?). Na systémové úrovni se pak neřeší nic, z čeho aktuálně nekouká nějaký prospěch Převládajícím pocitem mezi řadovými pracovníky v těchto sférách je hluboká desperace. Články Aleše Uhlíře pouze reflektují tento nešťastný stav, pocity ve mně jakožto archeologovi a někdejším pracovníkovi památkové péče budí mírně řečeno velmi smíšené. Asi nejzřetelnější jsou tyto dva: jednak deprese z toho, do jakého úpadku a opovržení se náš kdysi vážený obor dostal a kdo všechno tu vinu nese, a jednak učitelský reflex, který by se dal nejlépe vyjádřit známým rčením "když tomu nerozumím, tak do toho nemluvím". Spektrum pocitů mezi těmito dvěma včetně se pokusím stručně vysvětlit v následujícím textu - předpokládám totiž, že čtenáře nezajímá kejhání potrefených hus, ale fakta.

A. Uhlíř má pravdu v tom, že památkový zákon je zastaralý; dá se mu vytknout i více věcí, použitým modelem ochrany památek počínaje. Za dobu svého působení v oboru (počítám-li i studium) jsem už zažila pět nebo šest příprav rozsáhlé novely nebo zákona nového. Všechny podklady, některé lepší, některé horší, tzv. spadly pod stůl, aniž prošly legislativním procesem - obvykle proto, že skončilo volební období. Téměř dvacet novel, na které autor poukazuje, opravdu nelze považovat za řešení - sloužily k uhašení aktuálních požárů a nezřídka byly koncipovány a schváleny buď zcela mimo vědomost odborných institucí, tj. lidí, kteří v tom pak musejí pracovat, anebo bez ohledu na jejich názor. Památkový zákon se prostě dotýká příliš mnoha zájmů, a sféra archeologie je pouze jednou z nich. Když už jsme u toho: ze 46 čísel paragrafů (fyzicky je jich ve skutečnosti 58, protože vedle § 6 máme § 6a, § 14 a 21 se "okotily" dokonce písmeny a-c atd., § 33 byl zrušen) se archeologie jako takové týká pouze devět (§ 21-24 s "mláďaty"), ostatní se týkají jiných segmentů kulturního dědictví anebo jsou všeobecné. Bylo by vynikající, kdyby se A. Uhlíř se stejným elánem, s nímž kritizuje právní úpravu archeologické práce v ČR, zaměřil také na zbytek památkového zákona, protože - řekněme si otevřeně - prohlásit zákon za dinosaura na základě znalosti necelých deseti procent jeho obsahu (vzato formálně, bez ohledu na délku a závažnost jednotlivých ustanovení) je stěží něco jiného než levné gesto. A kdyby bylo alespoň možno mluvit o znalosti; A. Uhlíř se bohužel se zákonem zřejmě neseznámil osobně a psal oba články pouze na základě jakýchsi dílčích a neověřených informací ze třetí ruky. Výsledkem je guláš pravdivých údajů, polopravd, lží a urážek, jehož autor má možná pocit dobře vykonané práce, ba zásluhy, ale už se nezajímá o to, co ta frajersky hozená špína napáchá. Přitom takhle by se dala strhat jakákoli oblast, kterou by si člověk vzpomněl, a napadení by byli v podstatě bezbranní. Ale o pravdu patrně nešlo, šlo o efekt a silácké vystoupení, jinak by si p. Uhlíř dal aspoň tu práci, že by si těch devět paragrafů přečetl, což evidentně neudělal. Zjišťovat, jak se věci mají doopravdy, a jednat podle toho dá prostě moc práce a dnes se to nenosí.

A. Uhlíř operuje s vysokými počty profesionálních archeologů u nás. Čísla ovšem neuvádí, ačkoli se dají zjistit, protože všechny instituce mají přehled zaměstnanců na internetu. Zároveň si stále plete profesionální archeology se státními zaměstnanci a ty se státními úředníky (což je dnes téměř nadávka). Typický archeolog u nás není státní zaměstnanec, protože ve státních organizacích dnes pracuje archeologů jen pár desítek (jde v podstatě o zemská muzea a Národní památkový ústav), ostatní jsou placeni z rozpočtů samosprávy (krajská a okresní muzea) nebo pracují v organizacích typu o. p. s. (Archaia apod.), v.v.i. (Archeologické ústavy AV ČR, Ústavy archeologické památkové péče) apod., které se soustředí na záchranné výzkumy a další aktivity. Ani vysoké školy nejsou státní, nýbrž veřejnoprávní. Český archeolog není až na nějakých dvacet třicet lidí ani úředník, nýbrž cokoli mezi krizovým manažerem a kopáčem kanálů. Že by z nich "údajně až devět z deseti" ("v oblasti státního výkonu archeologie" - proboha, co to je?) mělo být zbytečných, to už je čistokrevná demagogie. Totéž platí o argumentaci, že "stavy profesionálních archeologů placených státem u nás mnohonásobně převyšují stavy profesionálů v zemích západní Evropy" - ve kterých zemích? a jaká čísla porovnával, když ani neví, kolik jich je placeno státem u nás? a proč situaci na západě považuje automaticky za dobrou, když sami archeologové z některých těchto zemí, pokud já vím, uznávají, že dobrá není? Kdo navštíví internetové stránky mezinárodního projektu Discovering the Archaeologists of Europe, najde na nich jak "národní zprávu" České republiky, tak celkové vyhodnocení. Dojem z porovnání situace ČR s podobně velkými i většími západními státy je jiný, než jaký má p. Uhlíř.

Dále je holý nesmysl, že archeologický výzkum je u nás státním monopolem. Tvrzení, že "Pomineme-li záchranný archeologický výzkum hrazený stavebníky, je zde prakticky veškerá činnost placena státem" je stejně trefné, jako kdybychom řekli, že pomineme-li chodce a automobilisty, jsou prakticky všichni lidé na Václavském náměstí jezdci na koni. Kdyby A. Uhlíř o archeologické práci v současnosti skutečně něco věděl, nemohl by tvrdit, že množství profesionálních archeologů je výdobytkem totality a že si ta banda vymýšlí aktivity, aby ji nerozehnali. Počet profesionálních archeologů začal radikálně růst až po r. 1989 v souvislosti s rozmachem stavebnictví, čísla se zase dají dohledat a spočítat. Podle § 22, odst. 2 památkového zákona jsou stavebníci v rámci přípravy stavební nebo jiné obdobné činnosti na území s archeologickými nálezy povinni umožnit záchranný archeologický výzkum a ve vymezených případech uhradit jeho náklady (ani to není komunistický relikt, ale opatření běžné i na západě). Záchranná činnost váže už od začátku 90. let více než 90 % archeologických kapacit ČR a její potřeba také stojí za nárůstem počtu profesionálních archeologů.

To, zda za situace, kdy se zdaleka nedaří všechny stavby na ohrožených archeologických lokalitách pokrýt záchranným archeologickým výzkumem, je mravné podnikat s poměrně velkým počtem lidí výzkum nijak neohrožené a nijak unikátní trampské osady, je věc zcela jiná - na to je však třeba se ptát konkrétních zodpovědných osob a míst. Dalo by se naopak argumentovat i tak, že je lépe učit se na lokalitě cenné méně než více. ? propos, existuje obor zvaný etnoarcheologie, rozvíjený na západě od 60. let, který zkoumá právě situace vzniklé zcela čerstvě (např. tábořiště dnešních lovců a sběračů v Africe, na nichž archeolog s dotyčným kmenem předtím pobýval a sledoval, co kde dělají), aby se zjistilo, které činnosti zanechávají jaké stopy, a podle toho se pak daly interpretovat nálezy z pravěku (např. jak lidé odhazují odpadky a jak tedy mohla vznikat archeologická naleziště). Výsledkem takového výzkumu nejsou tedy nálezy, nýbrž nové metody pro lepší poznání minulosti. A každý student archeologie zná americký "Garbage project", v němž archeologové skutečně zkoumali obsah novodobých popelnic, aby odhalili, jak se ve skladbě a množství odhazovaných věcí odráží sociální situace. Přínos pro společnost není vždycky tak nasnadě, jak by se mohlo zdát. Pravdu má autor nicméně v tom, že tyto projekty probíhaly ve zlatých časech hojnosti, což se o dnešní době říci nedá.

Podle A. Uhlíře "zákon ... (přiznává) veškerá práva v archeologickém výzkumu pouze institucionalizovaným osobám". Pokud tím myslí právnické osoby, dokazuje, že zákon nečetl, protože od účinnosti novely č. 1/2005 Sb. může oprávnění k provádění archeologických výzkumů získat i osoba fyzická (§ 21 odst. 2). Nadávat na totalitu není na místě, k tomuto omezení nás zavazuje tzv. Maltská konvence, k níž ČR přistoupila roku 2000 - úmluva přijatá již r. 1992 členskými zeměmi Rady Evropy, tj. státy západu, které p. Uhlíř považuje za vzor a k nimž by nás rád přiblížil. (Jiná věc je, že ČR na rozdíl od Slovenska pojala závazek zapracovat tuto úmluvu do svého právního řádu zcela formálně až šalamounsky.) O právních úpravách v jiných evropských státech bohužel neví o nic víc než o zákoně své vlastní země; je například až s podivem, jak hluboce se liší památkové zákony v jednotlivých spolkových zemích Německa, kterým p. Uhlíř zjednodušeně argumentuje, natož třeba předpisy britské a francouzské. Příčinou rozdílů je především odlišná právní tradice (a teď mluvím o dobách dávno předválečných, aby nebylo mýlky). Pohrdat vlastní kulturou a zvyklostmi a lísat se k cizím je v Čechách sice zvykem, nikoli však dobrým, a je to jeden z důvodů, proč západ pohrdá námi.

Právní postavení amatérských archeologů je závažná kapitola a řešit by se mělo. U kolébky archeologie stáli ovšem amatéři ve všech zemích, stejně jako u každé jiné vědy. Bylo to také o hodně dřív, než A. Uhlíř tvrdí - u nás už na konci 18. století. Kdyby něco věděl pro změnu o dějinách archeologie, věděl by také, že už v první polovině 19. století u nás probíhaly institucionální výzkumy (první profesionální archeologický výzkum u nás prováděl r. 1843 pro Národní muzeum J. V. Hellich jako kustos archeologické sbírky) a že naším prvním profesionálním terénním archeologem - placeným (ne dlouho a nijak dobře) z peněz Archeologického sboru Muzea království Českého - byl v polovině 19. století P. Václav Krolmus. Státní monopol a centralizaci archeologické práce přinesla skutečně totalita, nikoli však komunistická, nýbrž již nacistická; poúnorový režim však tento "výdobytek" rád převzal a zdokonalil podle sovětského vzoru. Amatérští archeologové nicméně nemuseli do ilegality: většina muzeí s nimi celou tu dobu velmi ráda spolupracuje, vděčíme jim za jinak nezvládnutelné terénní průzkumy, za záchranu nálezů, k nimž by se profesionál nestihl dostat, za pomoc při pravidelných výzkumech, při monitoringu archeologických lokalit a jejich ochraně před ilegálním rozkopáváním atd. Česká archeologická společnost byla tehdy jedinou organizací, která se snažila amatérské archeology zastřešit, a je tomu tak dodnes. Nemůže však krýt ničení archeologických nálezů neodbornou svévolí nebo chamtivostí. Příručka amatérského archeologa, kterou loni vydalo nakladatelství Libri, z pera tří zkušených amatérských archeologů a jednoho profesionála, který s nimi spolupracoval jako rovný s rovnými, svědčí podle mne také dostatečně o vysoké úrovni české amatérské obce a dokládá, že odbornost nemusí být výsadou profesionálů. Úroveň a odbornost publikací a dokumentace ovšem mohu posoudit já jako archeolog, obávám se však, že A. Uhlíř k tomu při vší úctě kompetentní není, jako já nemohu posuzovat odbornou úroveň jaderného fyzika. Když chce kopat takový neprofesionál, kterému pravidla odborné práce nic neříkají, nezná moderní metody a nemá potřebné vybavení (a těch je většina), pak místo aby přinesl nové objevy, jenom mnoho informací o minulosti zničí. To ovšem na druhou stranu platí i o neukázněných profesionálech. Tvorbu soukromých sbírek starožitnického typu lze pak srovnat se zakládáním sbírek trofejí africké divoké zvěře - se všemi důsledky na výskyt atraktivních jedinců a druhů ve volné přírodě; ta doba je přece snad už za námi.

Mnozí z nás profesionálů souhlasí s tím, aby poctiví amatérští archeologové měli právně zajištěné postavení, jednalo se s nimi poctivě a nehrozila jim kriminalizace, a inspirace zahraničními úpravami nám není proti mysli. Jde hlavně o právo na destruktivní výzkumné aktivity a držení sbírek, ovšem za stanovených podmínek. (Teď se musím čtenářům omluvit, dál to bude trochu nezáživné.) Listina základních práv a svobod, na niž A. Uhlíř poukazuje, říká, že každý má právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1), avšak to, že ustanovení následujícího odstavce ("Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb ... a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob...") není tento případ, je pouze soukromý názor p. Uhlíře, který mi v konfrontaci s dalšími body Listiny připadá pochybný. Jde zejména o následující 3. odstavec ("Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. ..."), a když dočteme až do konce, také čl. 34 odst. 2 ("Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.") a hlavně 35 odst. 3 ("Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem."). Ochrana archeologického dědictví veřejným zájmem podle zákona je (viz např. stavební zákon). "Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena" (čl. 15 odst. 2) tím, že kdokoli může vystudovat archeologii a získat oprávnění k provádění archeologických výzkumů, pokud to dokáže. Srovnání se strojvůdci a lékaři nekulhá na nesouměřitelnost potřeby kvalifikace, ta je všude stejná, ale prostě v tom, že v archeologii nejde o lidské životy a zničení nějakých památek nikoho zdaleka tak nepálí. (Zato řadě novinářů by pořádné vzdělání v češtině neuškodilo, o čtenáře novin, který umí česky, se občas pokouší mrtvice.) Příklad Chauvetovy jeskyně se skutečně nepovedl - objevitel byl ve službách státní památkové péče, vlastnické spory o jeskyni byly poměrně dramatické a skončily vyvlastněním. Fakta, prosím, fakta...

Omezení vlastnictví není specifikem archeologie. Soukromé sbírky archeologických nálezů nejsou u nás legální z podobných důvodů, jako nelze běžně sbírat a držet doma chráněné rostliny a živočichy, situaci lze přirovnat i k výhradnímu právu na těžbu nerostných surovin (ostatně regál na poklady byl v celé Evropě běžný od středověku). Jde koneckonců také o neobnovitelné zdroje a je tedy v národní zájmu zacházet s nimi uvážlivě. Těžko se mi to obhajuje, když vím, jak někteří staří profesionálové žárlivě "sedí" na nálezech a dokumentaci ze svých výzkumů. Ale to, že lidé hodně kradou, nemůže být důvodem k legalizaci krádeží, je třeba udělat pořádek. Uvidíme, co se nám podaří při další přípravě nového památkového zákona, pokud ovšem návrh zase nespadne pod stůl. Sebelepší zákon však nepomůže, není-li vůle k jeho dodržování. Vykrádání odborných výsledků lze zákonem bohužel ošetřit těžko; archeologové (profesionální i amatérští) jsou vzorek populace a jsou mezi námi poctivci i neřádi - zase podotýkám, že jako v každém oboru, není to naše specialita. Ví-li někdo, že v archeologii je plagiátorství opravdu "zcela běžné", jak uvádí A. Uhlíř podle nejmenovaného zdroje, měl by upozornit na konkrétní případy, jinak je to zase jen házení špíny. Plagovat v archeologii není navíc tak snadné jako v oborech, kde se pracuje jen se slovy (třeba práva, že?).

A. Uhlíř má pravdu v tom, že nastal čas na seriózní diskusi. Nastal ale už před dvaceti lety, ta diskuse se už těch dvacet let i přes různé potíže vede, jenže její výsledky se nedaří dostat tam, kde by mohly ovlivnit faktické poměry. Nelze jednoduše říci, že politické kruhy se s těmi odbornými nebaví; baví, ale nic z toho není, pak si to stejně udělají, jak chtějí. Jednou z příčin je i stav veřejného mínění - a tady by mohli hodně pomoci novináři, kteří ho v podstatě formují. Pokud se pod tlakem doby starají jen o senzace, pokud jen málokterého zajímá podstata věci a mnozí klidně obětují pravdu šťavnatému skandálu, pokud fandí investorům jako obětem zlého státu a detektorářům jako moderním Jánošíkům, pak musí být obraz archeologie nutně obskurní a negativní. Bylo by jistě podivné, kdyby televize vysílala reportáž z mistrovství ČR v pytlačení pstruhů na Šumavě nebo interview se šťastným lovcem orla mořského, proč tedy nikoho nezarážejí stejné zprávy o hledání "pokladů" detektorem kovů? Je ovšem i naše chyba, že nezvládáme PR - ale ani zde to není černobílé: v regionech to funguje, když lidé vidí osobní příklad slušného archeologa, nefunguje to jaksi centrálně.

Seriózní diskusi bychom proto vítali, pokud už není pozdě - ovšem k takové diskusi musejí být (aspoň) dva. Články A. Uhlíře by ji možná mohly povzbudit, místo v ní ale nemají a mít nemohou.

Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou, Univerzita Karlova v Praze - Filozofická fakulta

Zuzana Bláhová


Diskuse


R. Trnka
11:18
10.12.2010

J. Bradová
15:10
9.12.2010

R. Trnka
10:28
9.12.2010

R. Trnka
10:27
9.12.2010

R. Trnka
10:27
9.12.2010

R. Trnka
10:26
9.12.2010

R. Trnka
10:23
9.12.2010

A. Uhlíř
10:38
3.12.2010

R. Trnka
10:40
14.12.2010

F. Eliáš
10:05
3.12.2010

P. Boublíková
10:15
3.12.2010

R. Trnka
13:53
10.12.2010

počet příspěvků: 13, poslední 14.12.2010 10:40









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.