V příspěvku Smutná postava (7.1.2013) autor JAG předkládá názor, že počmárání předvolebních plakátů politiků řidičem autobusu Smetanou je projevem pachatelovy popletenosti a snad myšlenkové nezralosti, že zřejmě jde o jakéhosi našeho dona Quijota, rytíře smutné postavy. Pan Smetana si podle autora trest zaslouží, protože se provinil proti momentálně platným zákonům. Chce se mi souhlasit se závěrečnými větami příspěvku, pokud jim správně rozumím, totiž že "naše společnost by daleko nedošla", pokud by si každý (nebo tedy alespoň kdokoli politicky nevýznamný) vykládal zákony podle libosti. Přímo se ovšem nabízí doplnění myšlenky o to, že naše společnost také daleko nedojde, když se smíříme se zákony vytvářenými a předkládanými tak, aby se stále více dostávaly do rozporu s většinově vnímanou představou práva.

Zákony a jejich výklad mohou být jednoduše řečeno blbé, účelově zneužívané nebo i přímo protispolečenské. Skupina lidí zastávajících pozice, z nichž mohou zákony vytvářet, bude vždy propadat pokušení upravovat právní normy ke svému obrazu. V určitém okamžiku pak můžeme pozorovat nezadržitelně sílící odpor proti takto vytvářeným normám. Podobný odpor často nabývá formy individuální vzpoury, někdy dokonce značně drastické. Buďme vděčni, že zatím žijeme v poměrně klidné době, kdy podobné protesty nabírají milou a docela vtipnou podobu. Bývalo i hůř.

Závěrečná analogie použitá v příspěvku přirovnává skutek pana Smetany k poničení soukromého majetku mezi sousedy a mně osobně tato analogie nesedí. Nakolik byl poškozen skutečně soukromý majetek nějakých politických stran? Pan Smetana svými daněmi jako řidič autobusu pomáhal celý přebujelý politický cirkus platit. Jakou částkou přispívají do rozpočtu političtí harcovníci? Jak mravné je od politiků určovat mastné příspěvky do rozpočtů svých politických stran při přerozdělování vybraných daní vyprodukovaných lidmi jako je pan Smetana? Pan Smetana nebyl v pozici, kdy by mohl prosadit zákon omezující penězovody směřující ze státního rozpočtu do kapes politických čachrářů, nemohl například osekat finanční příspěvky politickým stranám. Je příliš laciné připomínat právě v těchto dnech, jak neprůchodná je u nás uzoučká stezička práva. Pan řidič Smetana maloval tykadla na "náš společný majetek" zhmotnělý do hovadských předvolebních plakátů, neničil "sousedův soukromý majetek" v podobě automobilu nebo fasády. Tento rozdíl v chápání majetku považuji za zcela zásadní. Tudy vede ona věčná hranice mezi soukromým a společným, mezi zespolečenštělým a pak zase zprivatizovaným.

Snad si lze připomenout profesora Málka z filmu "Vyšší princip" a s trochou humoru prohlásit: Z hlediska vyššího principu mravního není přimalování tykadel na předvolební plakáty politiků zločinem. (A opatrně doufám, že ani schvalování takovéhoto zločinu není dosud trestné.)