Miloslav Bednář ve svém textu Ukažme to Evropě i světu propaguje referendum o vystoupení z EU. Návrh je vážně míněný a kultivovaně formulovaný, stojí tedy za zamyšlení. A jasnou odpověď.

Bednářovu argumentaci lze shrnout takto: EU v dnešní podobě je nefunkční a nereformovatelná. Vystoupení je právně možné a věcně záhodné, navázali bychom tím na masarykovskou tradici, vznik Československa a obnovení ideje české státnosti – i tehdy šlo o reakci na neudržitelnost centrálně řízeného nadnárodního útvaru (čili Rakouska-Uherska). Referendem bychom posílili "demokratickou alternativu evropské civilizace", a inspirovali tím další státy.

Státnická vize, nebo politické dogma?

Tvrzení, že EU je nefunkční a nereformovatelná, je zhruba stejně pravdivé jako jeho opak, tj. tvrzení, že je dokonalá, a proto nám nezbývá, než ji poslušně následovat. Realita je někde uprostřed, jako každá instituce má EU svá pozitiva a negativa a ta můžeme sami ovlivňovat. Vycházet z nefunkčnosti či naopak dokonalosti jsou jednostranná dogmata, která věcnou debatu znemožňují.

Bednář tlumočí aktuální politické stanovisko Strany svobodných občanů a argument staví na podobnosti se státotvorným úsilím Masarykovým. Jenže Masaryk tak činil ve shodě s obecnějšími mezinárodně-politickými trendy a za jeho snahou byla zřetelná vize – formulovaná později ve Světové revoluci jako světodějný pohyb od teokracie (rakouského mocnářství) k demokracii (v podobě nově založených států, včetně Československa).

Slabina Bednářovy úvahy spočívá v tom, že s žádnou aktuální vizí, proč z EU vystupovat a kam následně směřovat, nepřichází, pouze vizi předstírá. To je ovšem obecná potíž současných českých euroskeptiků, kteří se myšlenkově inspirují u Václava Klause. Alternativa k EU buď zůstává nepojmenována, nebo je jí volné sdružení států spojených primárně společným trhem.

Ideálním stavem se tu zdá být návrat "suverénních národních států", neboť to je vlastní lůno demokracie. Jakékoli budování politik na nadnárodní úrovni zavání nebezpečnou centralizací a jako takové je ohrožením "staré dobré" demokracie. (Žádoucí rovnováhu na globální úrovni zajistí patrně volný trh – ovšem kdo musí požár hasit, když globální trhy kolabují, jsme viděli v roce 2008.)

Zásadní potíž této pozice je v tom, že ve stále komplexnějším a propojenějším světě na spoustu problémů a výzev národní státy evidentně nestačí (za všechny zmiňme například problematiku daňových rájů). Proto je nutné budovat politické mechanismy a instituce na regionální i globální úrovni. Lze se přít o to, jestli a v čem plní EU svou roli a zda volí správné mechanismy. Ale požadovat vystoupení z EU a nepřímo volat po jejím rozkladu bez hledání životaschopných politických alternativ na nadnárodní úrovni znamená jediné - strkat hlavu do písku a ignorovat povahu světa, v němž žijeme.

Kam směřujeme

Bednářův text i samotný návrh referenda sugeruje dojem, že v krizi je primárně Evropská unie a jakmile se od ní odstřihneme, rázem se nám uleví. To, jak jednostranný a omezený je tento pohled, dobře ilustruje nedávná kniha Petra Druláka Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Drulák analyzuje primárně "českou otázku", a to v historické i soudobé perspektivě. České dějiny a naši specifickou pozici "na periferii Západu" vykládá jako kontinuální vyrovnávání se s Evropou, z níž povětšinou přebíráme vzory a ve šťastných historických obdobích (např. velkomoravské, přemyslovské, husitské atp.) jsme sami schopni ji svými originálními přínosy obohatit.

Současnou situaci v Česku chápe primárně jako absenci dlouhodobé vize – základní polistopadový cíl "návratu do Evropy" už se integrací do EU a dalších západních institucí naplnil. Je třeba nový impuls, toho však v posledních letech nejsme v politické sféře schopni. Cesta ze stagnace bude podle Druláka o to obtížnější, že tentokrát nelze převzít rychlé řešení odjinud – nejistotu a krizi totiž sdílíme se západními demokraciemi společně.

Jak z této "krize pospolitosti" vykročit, je složitější a překračuje možnosti tohoto textu. Podstatné je však to, že referendum o vystoupení z EU k žádné hlubší reflexi a pohybu vpřed nepřispívá – jen posiluje falešný dojem, že základní problém je kdesi jinde, za hranicemi, v onom "přebujelém" a "nefunkčním" Bruselu. Jako by nám česká politická realita denně neukazovala, že problém je hlubší a je třeba začít u sebe.

Je na místě referendum?

To nejcennější, co by mohl Bednářův příspěvek přinést, by byla otevřená a věcná debata o smyslu Evropské unie a naší roli v ní. Těžko však takovou diskusi začínat předem hotovou tezí o nefunkčnosti EU. A ještě horší je vázat veřejnou diskusi rovnou na referendum – to je dobrý prostředek k mobilizaci a cizelování těch nejjednodušších argumentů, či spíše sloganů. Jen k hlubšímu pochopení to zpravidla nevede.

Netvrdím, že referendum v této otázce musí být absolutní tabu – smysl by mít mohlo, ale pouze ve dvou případech. Za prvé, pokud bychom dlouhodobě prosazovali v EU určité klíčové národní zájmy a bylo by zjevné, že tato instituce jim je na překážku. Za druhé, pokud bychom jako stát dlouhodobě směřovali k jisté vizi národního společenství, jež by byla se členstvím v EU neslučitelná.

Ani jeden z bodů zdaleka nenaplňujeme – o "národních zájmech" se v souvislosti s Bruselem často vágně mluví, ale nikdo je v této zemi nikdy jasně nezformuloval. Místo toho jsme měli od roku 2004 zřetelně anti-evropského prezidenta a spíše pro-evropskou vládu (pokud nebyla sama vláda postižena schizmatem, jako v případě dua Nečas-Schwarzenberg). Když se Česko nebylo schopno zkoordinovat a domluvit ani na úrovni nejvyšších představitelů, těžko lze pak navenek vysvětlit, co vůči EU zastáváme a co je oním "národním zájmem".

Dlouhodobou vizi směřování země nemáme vyjasněnou vůbec, jak analyzuje Drulák a každodenně potvrzuje česká politická realita. Právě v tom je zásadní rozdíl mezi referendem navrhovaným Bednářem a referendem o přistoupení k EU z roku 2003. Tehdy bylo hlasování potvrzením dlouhodobého politického směřování. Referendum v této chvíli by bylo stěží vysvětlitelným rozhodnutím země, která o vstup dlouho usilovala, pak zkoušela čerpat – často neuměle a neefektivně - všechny možné členské výhody a při prvním náznaku krize utíká z boje. Aniž by uměla srozumitelně vyložit, kam tím v mezinárodně-politickém kontextu směřuje a co sama sleduje.

Autor je doktorand politické filosofie a pedagog na UK

Ve zkrácené podobě byl text uveřejněn v LN, 13.11.2013